Na severní straně Lužických hor leží obec Jiřetín pod Jedlovou. Stojí tu dům, v němž nalézají azyl opuštěné maminky s dětmi. Domeček z karet vypráví příběh tří dívek, které se přibližují okamžiku, kdy by měly domov opustit a vydat se na vlastní cestu životem. Během několika měsíců sledujeme Věrku, Martinu a Šárku, jak se dokáží vyrovnat se znevýhodněním, které jim dětství prožité v nezvykle chráněném prostředí, připravilo. Docusoap o dětech, které přerůstají své rodiče a o rodičovské lásce, která překoná všechny nesnáze. Sledujte od neděle 7. září od 17.50 hodin na ČT2.
Šestidílný dokumentární seriál přibližuje každodenní život v azylovém domově, který poskytuje zázemí pro svobodné maminky mající zpravidla nějaký mentální hendikep. Maminky tu žijí se svými dětmi, u nichž se ale mnohdy žádné znevýhodnění neprojevuje. Vznikají tu proto paradoxní situace, kdy děti svého rodiče přerůstají, a to už v útlém věku. S postupujícím časem se nůžky mezi maminkami a jejich dětmi rozevírají stále více – zatímco matky zůstávají závislé na azylové péči Domečku, u jejich potomků je zřetelná sílící potřeba se osamostatnit a jiřetínskou oázu opustit.
„Naším úkolem je naučit je vytvořit tomu dítěti rodinu, to je někdy těžké. Ony třeba ví, že jim mají dát najíst, obléct je, ale víc si s tím už nevědí rady, protože je taky nikdo nikdy neměl rád,“ říká sociální pracovnice Domečku.
Seriál v rozmezí jednoho školního roku sleduje příběh tří dívek: třináctileté Věrky, šestnáctileté Šárky a téměř osmnáctileté Martiny. Ale kromě těchto tří se tu objevuje i řada dalších postav a situací – obyvatelé a personál Domečku a lidé z Jiřetína i okolního Šluknovska…
V Domečku z karet jsme svědky nejrůznějších situací, jako je svatba, Vánoce, příchod nového obyvatele do Domečku či stěhování jiného pryč a během šesti částí seriálu tak nejenže poznáme každodenní život v tomto nejsevernějším výběžku naší republiky, ale budeme také svědky napínavého zápasu, v němž se bojuje o schopnost našich tří protagonistek překonat omezení, jež jim roky života v azylovém zařízení připravily.
Režisér Jan Reinisch: Při natáčení se objevilo dost bizarních situací a emocí
Spousta lidí žije na dně. A samozřejmě si vždycky říkám, komu má vlastně cenu pomáhat. Ti, kdo udělali azyl v Jiřetíně, na to šli radikálně. Starají se o lidi, kteří by jinak skončili hrozně. A starají se o ně se vším všudy. Tenhle azyl je vlastně takový ráj pro lidi, kteří si sami neumějí pomoci. Pracovníci dělají úplně nadstandardní věci. Každá matka se svými dětmi má svůj vlastní pokoj, kde může žít jako doma (když často předtím žádný domov ani nepoznala), má zajištěnou odbornou psychologickou, psychiatrickou a lékařskou péči přesně podle svých potřeb, pracovníci jí pomůžou se všemi doklady, pro děti shánějí oblečení z humanitárních sbírek a podobně.
Všechno dělají na míru, s ohledem ke každému klientovi. Je to tam taková velká zářivá rodina, taková Archa Noemova. A to všechno v Jiřetíně, bývalém sudetském městě, kam se po odsunutí Němců po válce nastěhovali noví obyvatelé a odkud je to coby kamenem dohodil do sociálně problémového Varnsdorfu, Rumburku nebo Šluknova. Šluknovský výběžek je trochu smutný kraj právě svou vykořeněností a tím, že už od dob odsunu Němců sem často přesouvali problémové nebo sociálně slabé lidi z celého Československa – vedle těch, kteří sem sami přišli »za lepším« a osídlili krajinu po původních obyvatelích.
Sám Jiřetín je malebné městečko, které mělo na rozdíl třeba od nedalekého Varnsdorfu tu výhodu, že tady za socialismu nestihli skoro nic zbourat ani panelákově postavit, takže jsou tu pořád skoro všechny krásné roubenky nebo měšťanské domy, i když osídlené jinými lidmi než před válkou. Nefunguje tady společenský život, nejsou tu žádné spolky jako třeba hasiči. To mi říkal místní starosta pan Zoser, jinak také přistěhovalec, který se ovšem snaží městečko zvelebit a společenský život obnovit. A to je právě to. Zařízení jako Domeček mu poněkud vadí, pan Zoser je k Domečku kritický, jak ostatně v našem dokumentu také uvidíme. Pan Zoser reprezentuje hlas místních obyvatel – je přesvědčen, že tři domky s problémovými lidmi z celé republiky trochu brzdí městečko v rozvoji.
Tento spor mezi nezištnou láskou paní Venturové a jejích spolupracovníků a pragmatickým přístupem pana starosty Zosera a místních občanů jsme se pokusili v dokumentu také zachytit. Je to modelová situace. Nakolik má cenu pomáhat, i když je to vlastně často zbytečné, a nakolik se zabývat jen sám sebou, svým vlastním životem, který také není lehký – zvlášť tady v poněkud zapomenutém Šluknovském výběžku? Paní Venturová říká, že i kdyby jen jedno dítě z domova nalezlo lepší cestu do života, má to cenu. Říká, že maminkám moc nepomůžeme, děláme to pro děti. Má do jisté míry pravdu. Úspěšných odchovanců tohoto unikátního zařízení není moc, ale jsou. Zářným příkladem je třeba jedna z našich hrdinek Šárka Pancová, neuvěřitelně chytrá, citlivá a nadaná holka. Mnohokrát při natáčení jsem žasl, jak pár slovy vystřihla skvělou psychologickou charakteristiku zúčastněných, a to byla teprve v osmé třídě na základce, zatímco my všichni ostatní si myslíme, že jsme vysokoškolsky školení odborníci. Ale nebýt toho, že právě Šárku a její mentálně hendikepovanou maminku kdysi paní Venturová vzala sem do Jiřetína, tak by Šárka shnila někde v Chebu ve vlhkém sklepě, kde Šárčinu bezbrannou maminku utiskoval vypočítavý majitel obskurního hotelu.
Během natáčení jsme viděli, jak paní Venturová a její zapálení kolegové dělají trochu nesmyslnou práci, jejíž výsledky jsou rozhodně menší, než vynaložené náklady. Ale na to vám paní Venturová bezelstně odpovídala, že jediný zachráněný nebo aspoň vylepšený život se nedá s žádnými náklady poměřit. Proto jsem Domeček z karet točil. Můžeme chodit kolem dobrovolníků s kasičkami na pěších zónách, kteří vybírají na nějakou tu humanitární pomoc, ale tohle v Jiřetíně bylo úplně opravdové. Byl jsem ve válkách v Čečensku, v Palestině nebo v bývalé Jugoslávii, zažil jsem uprchlické tábory v Ingušku, v Makedonii nebo na Západním břehu, ale tohle tady v našem domácím Jiřetíně neslo stejně ulpělý vykřičník – pomáhat má smysl. I když jsou to lidé tady, v Česku, zdánlivě se jim skoro nic neděje, nemuseli bychom se o ně zajímat, vždyť jsou zastrčení, zbyteční, nadbyteční – možná nejvýš bizarní.
Ostatně, i ta bizarnost byla zajímavá. Při natáčení se objevilo dost bizarních situací, u kterých jsem samozřejmě neodolal, abych je nenatočil. A taky emocí. Obojí nakonec všechno ukazuje líp než nějaká analýza.
Unikátní společenství v Jiřetíně pod Jedlovou
V severočeském Jiřetíně pod Jedlovou, v bývalém sudetském městečku, vzniklo počátkem devadesátých let unikátní společenství. Během socialismu tady od padesátých let bydlely v domcích po odsunutých Němcích jeptišky, sestěhované sem tehdejším režimem ze zrušených ženských klášterů. Když po změně poměrů, v osmdesátém devátém, jeptiškám kláštery vrátili a ony se odstěhovaly, domky osiřely. Ale jen na chvíli. Místní ženy si totiž usmyslely, že toto místo využijí k bohulibému účelu. Do domků nastěhovaly mentálně postižené matky s dětmi z celé České republiky a vyjednaly spolupráci s katolickou církví, jíž domky patří.
Je to unikátní zařízení, jediné svého druhu v České republice. Zatímco v jiných azylových domovech platí, že matky v nouzi se svými dětmi tam mohou být omezenou dobu (obvykle rok), tady v Jiřetíně mohou být déle – dokud nebudou schopny se opravdu osamostatnit. A personál své svěřence k této samostatnosti připravuje.
A tak dnes v Jiřetíně pod Jedlovou, na malé ploše malebného městysu, bydlí v několika domcích děti z celého Česka. Děti, jimž osud přisoudil, že jejich maminky jsou někdy více, někdy méně neschopné samostatného života, mnohdy proto, že jsou mentálně retardované. Patronát nad nimi drží sociální pracovnice z uvedeného občanského sdružení.
Děti i jejich matky za sebou často mají bouřlivé osudy, a patronky, které nad nimi bdí, tak všechno dělají proto, aby jim v Jiřetíně vytvořily přístav, ze kterého budou moci vyplout do normálního života.
Děti chodí do škol v okolí, navazují normální vztahy, musejí překonat stigma dětí z okraje společnosti. A často se jim to i za přispění jejich patronek daří.
V určitou chvíli přerůstají své rodiče, protože samy nemají jejich handicap, a musejí se rozhodovat, nejen jak samostatně žít, ale i jak se o své maminky postarat. Protože zatímco děti dospívají, maminky zůstávají stále dětmi. Zatímco děti si v jiřetínském bytě postupně zařídí účelný studentský koutek, koutek jejich maminek bude navždycky plný dětských plyšáků. Zatímco dítě má na to, aby studovalo výběrovou školu, maminka si nedovede představit, že by mohlo dělat něco jiného, než jednoduché řemeslo. A s patronkami to při výběru školy všichni musejí řešit, radit, vysvětlovat. I když maminky vodí menší děti do školy, patroni je pro jistotu sledují, aby omylem nevystoupily někde, kde nemají. Vznikají tak neuvěřitelné situace, třeba i při zdánlivě obyčejném nákupu v obchodě, kde se rodiče chovají jako pětileté děti, a jejich skutečné, desetileté děti jim dospěle radí. Podobné momenty se odehrávají ve školách, kam děti chodí. Navíc v severočeském regionu, kde to ani dospělí starousedlíci nemají právě jednoduché.
Je to pracně budovaný »domeček z karet«, který ale díky chytrým dětem často přetrvá, i když má zdánlivě vratké základy. Na tomto jiřetínském společenství můžeme na malé ploše sledovat, co se odehrává i jinde, jen roztroušené po celém Česku.
Kreativní producentka Martina Šantavá dodává: „Dům v Jiřetíně pod Jedlovou vnímám jako velice záslužné zařízení. A je velmi těžkou otázkou, zdali stoprocentní nasazení a pomoc sociálních pracovnic od hrozeb reálného světa a držení našich maminek stranou je opravdu ta nejsprávnější cesta. Může pak totiž snadno dojít k situaci, že po opuštění tohoto laskavého zařízení osud našim hrdinkám přinese více ran, než samy dokážou unést.“
Domeček z karet
Stopáž: 6×26 minut
Rok výroby: 2013
Režie: Jan Reinisch
Scénář: Marta Fenclová, David Musil
Dramaturgie: Filip Novák
Střih: Krasimira Velitchková
Kamera: Jan Reinisch, Jiří Krejčík, Miroslav Šnábl, Tomáš Svoboda, Slavomír Bouček
Výkonný producent: Roman Blaas
Kreativní producent: Martina Šantavá
Účinkují: Věra Fiedlerová, Martina Kratochvílová, Šárka Pancová a další.
Další informace o Domečku z karet čtěte na TopVIP.cz již zítra.
Foto: Česká televize
