České kořeny a mezinárodní kariéra jsou spojnicí mezi skladateli Antonínem Kraftem, Antonínem Vranickým a Carlem Stamitzem. Pozapomenutým koncertům těchto mistrů vdechl nový život violoncellista Michal Kaňka, člen Pražákova kvarteta a sólista s řadou soutěžních vavřínů (mj. ARD Mnichov). Michal Kaňka album nahrál se skvělým Pražským komorním orchestrem. Violoncellové koncerty Krafta, Vranického a Stamitze v polovině září vydal Supraphon v koprodukci s Českým rozhlasem. A my se Michala Kaňky ptáme:
Antonín Kraft se stal prvním violoncellistou u knížete Esterházyho; podle Haydna, který jej zasvěcoval do umění kompozice, patřil k »nejznamenitějším mistrům tohoto nástroje«. V Drážďanech si zamuzicíroval s Mozartem a jeho hry si vážil Beethoven (právě pro něj psal náročný violoncellový part svého Trojkoncertu). Poznal jste při studování jeho partitury, že byla napsána violoncellistou?
Přiznám se, že takto jsem při studiu koncertu neuvažoval. Skladatelovi jistě velmi pomůže, když umí zahrát na nástroj, pro který píše. Může si mnoho míst osobně prověřit a také zná z praxe výrazové i technické možnosti daného nástroje. Kraft byl bez pochyby fenomenální cellista, který do svého koncertu C dur zařadil i dnes jen těžko proveditelné pasáže. To je myslím také hlavní důvod, proč se koncert málo uvádí. Ale jistě proto, že byl sám cellista, je nakonec vše logické a »hratelné«. Podobně je tomu třeba u sonát L. Boccheriniho. Ten musel také ovládat violoncello mimořádným způsobem. Nahrál jsem jeho třináct sonát a to je někdy také až »houslová« technika.
Antonína Vranického s Kraftem spojuje Vídeň, Haydnova škola kompozice i přátelství s Beethovenem. I proto se asi dostal jeho Koncert d moll na Vaše nové album. Co pro vás jeho hudba představuje?
I když je Vranického koncert napsán v mollové tónině, vyzařuje z něj radost a optimismus. Jako student jsem si kdysi koupil LP desku s nahrávkou tohoto koncertu v interpretaci Miloše Sádla a od té doby jsem měl vždy chuť se do této skladby pustit. Bohužel k tomu došlo až nyní – téměř po třiceti letech.
V hudbě Carla Stamitze již proznívají názvuky romantické citovosti. Jaké bylo vaše setkání s tímto emocionálním koncertem?
S výjimkou Krafta, kterého jsem provedl s PKO na abonentním koncertu v Rudolfinu v minulé sezóně, jsem studoval jak Vranického, tak Stamitze zcela nově. Nahrávek Stamitzových koncertů existuje na trhu několik, proto nebylo složité se s jeho hudbou seznámit a posléze vybrat »nejzajímavější koncert«. V původním, širším výběru koncertů figurovali ještě další čeští skladatelé – Mysliveček nebo Rejcha, ale nakonec myslím, že jsme zvolili ten nejreprezentativnější repertoár z koncertů českého klasicismu a věřím, že se výběr bude líbit i posluchačům.
Co bylo při nahrávání alba nejobtížnější? Co vás naopak potěšilo?
Nejobtížnější bylo najít s PKO společné volné termíny k natáčení. Potom už spolupráce probíhala velice hladce. PKO je vysoce profesionální komorní orchestr se kterým mám dlouholetou spolupráci. Všechny tři koncerty jsme natočili v neuvěřitelných, pouhých třech dnech. Celý nahrávací tým byl naprosto soustředěný na nejlepší umělecký výkon – a to mě samozřejmě potěšilo.
Můžete prozradit, co připravujete pro novou koncertní sezónu?
V nejbližší době nechystám žádné nové dramaturgické objevy – spíše tradiční repertoár. Je to spojeno asi také s tou skutečností, že v sezóně 2012/13 připravuji hned dvě sólové cesty do Japonska, kde přímo vyžadují »tradiční« programy. V polovině prosince vystoupím na několika recitalech s klavíristkou Rumi Itoh a poté na přelomu června a července 2013 budu hrát dvakrát koncert Antonína Dvořáka h moll a několik recitalů s klavírem nebo i jen program pro cello sólo. Dále se moc těším na trojí provedení Beethovenova trojkoncertu ve spolupráci s houslistou Františkem Novotným a klavíristou Davidem Marečkem v Brně a Teplicích.
Foto: Supraphon / Milada Fišerová
