V loňském roce ozdobila knižní trh velmi velkoryse pojatá publikace Historie Evropy, kterou vydalo nakladatelství Práh. Renáta Fučíková tak dokázala realizovat svůj nápad, zmapovat pro děti historii našeho kontinentu od doby kamenné po současnost. Její nápad nadchl majitele nakladatelství Martina Vopěnku natolik, že vzniklo velmi působivé dílo, které zaujalo odbornou i laickou veřejnost. Historie Evropy byla nominována na Literu za knihu pro děti a mládež a v těchto dnech »bojuje« o přetavení nominace v cenu. Jak toto období prožívá autorka námětu, koncepce, textů a ilustrací Renáta Fučíková, jsme se jí za vás zeptali.
Renáto, rozhodla ses zmapovat pořádný kus života obyvatel Evropy. Kde jsi sháněla podklady, informace a jak dlouho ti trvalo je sesbírat dohromady?
Hledaly jsme spolu s kolegyněmi v mnoha zdrojích. Musím poděkovat oběma mým »družkám v boji«, spisovatelce Daniele Krolupperové a historičce Václavě Kofránkové. Na začátku byl sice jeden jediný můj nápad: vytvořit živou a vstřícnou publikaci pro děti kolem věku deseti let. Pak ale přišly více než tři roky týmové dřiny. Rozdělila jsem nejprve dějiny Evropy do kulatého počtu sedmdesáti kapitol. Václava pak vždycky krok za krokem předběžně doporučila témata a události, kterým bychom se měly v daném období věnovat. Daniela doporučené události zmapovala s pomocí encyklopedií, učebnic a dalších zdrojů. Podobnou cestou jsem šla i já. Své rešerše i osobní postřehy a výklady událostí jsme pak skládaly dohromady. Nakonec jsem text upravila do výsledné podoby, aby šel ruku v ruce s obrazy. Ty jsou totiž v téhle knize hlavním vyjadřovacím prostředkem. Obrazy, symboly, komiksové bubliny a barvy.
Nastala za tři roky, co jsi na knížce pracovala s dalšími spolupracovníky, chvíle, kdy sis řekla, že to snad nedotáhneš, kdy jsi nemohla dohledat nějaké podklady?
Podklady jsme našly vždycky, měly jsme přece v týmu skvělou historičku. Krize ale nastala, a to několikrát, v posledním roce. Tehdy se u mě na stole scházely práce hned trojího charakteru a všechny měly stejnou důležitost. Dopisovala jsem snad nejkomplikovanější období – 20. století se všemi revolucemi, totalitami a válkami i uměleckým vzmachem. Vedle toho jsem stále ještě ilustrovala výjevy z předchozího období – tedy 19. století s průmyslem, marxismem, koloniemi, počátky sportu i nacionalismem. A přicházely ke korektuře starší kapitoly z 18. století – s encyklopedisty, Francouzskou revolucí, Napoleonem a klasicismem…Spala jsem asi čtyři hodiny denně, neexistoval víkend, natož dovolená. Ale nesměla jsem ani pomyslet na možnost, že by se kniha v daném termínu nestihla. Teď už to můžu říct nahlas, teď už to nezní jako rouhání – říkala jsem si: Tuhle knihu dodělám včas, i kdybych měla u toho umřít.
Které období se ti zpracovávalo nejradostněji, kdy sis řekla, tak tady bych chtěla žít?
Budu upřímná: čím jsem starší a čím víc toho vím – i dík práci na téhle knize – jsem ráda, že žiju v téhle době. Žádné období dějin nebylo růžové. Máme sklony si některé epochy idealizovat. Vždycky je to něco za něco. Možná by někde v minulosti byly klidné a volně plynoucí dny v blahobytu, ale třeba moderní pohodlí anebo současný pokrok v medicíně by nám jistě chyběl. To si málokdo uvědomuje, když sní třeba o životě v renesančním paláci. Královny umíraly při porodech a králové třeba po lehčích zraněních na otravu krve. Prožít život v kobce otroka by se mi určitě taky nechtělo.
A naopak, zklamalo tě některé období či poměry v některé zemi Evropy tím, že jsi měla dřív jiné, neúplné informace?
Mě překvapovaly některé detaily. Hlavně to, jak málo toho víme – nebo lépe – jak málo toho chceme znát třeba o historii našich sousedů. Poláků, Slováků, Ukrajinců nebo Maďarů. Proto jsem se jim snažila dát co možná nejvíc prostoru, ovšem v rámci schématu, které jsem na začátku nastavila: aby se každý národ Evropy objevil v knize alespoň jednou, aby to nebyly jen dějiny velmocí. Díky tomu vznikla dětská naučná kniha, která nahlíží osudy Evropy hlavně z pohledu nás, Středoevropanů. A tím je snad na knižním trhu skutečně výjimečná.
Co tě například překvapilo úplně nejvíc?
Asi pád Cařihradu. To velkolepé město bylo úplně opuštěné všemi, vydané napospas obrovské přesile Turků. Západní Evropa rozkvétala v tolik obdivovaném a vzývaném období renesance, zatímco ti zoufalí křesťané z Východu byli ochotni přistoupit na cokoli, jen kdyby jim Západ pomohl. Nepomohl. Lidé umírali po tisících, zhasla pochodeň velké kultury, která do té doby nepřetržitě hořela po tisíce let. Je to poučné, taková situace se může opakovat. Vím, že teď zjednodušuju. Pravdou ale je, že mě tenhle tragický konec kvetoucí říše dojal tak, že jsem tehdy při psaní plakala.
Když jsem listovala »putováním«, zjistila jsem, že v počátku jsem si připadala docela silná v kramflecích, ale čím víc jsem se blížila k současnosti, tím víc informací mne překvapovalo. Byla jsi na tom obdobně? Nebo jsem jen já nedávala ve škole pozor a lelkovala?
Já bych řekla, že jsi asi dávala pozor, ale učila ses o moderních dějinách něco jiného, než jak je nahlížíme dnes. To je případ nás všech, kdo jsme studovali ještě za totality. Učili jsme se cíleně zkreslená fakta. Na starověku se toho tolik překroutit nedalo, nanejvýš se zdůrazňovala úloha Spartaka a jiných povstalců a otroků. Zato moderní doba – oho! Tam se tak úžasně zamlčovalo a překrucovalo. Tady mi opět výrazně pomohla historička. Pečlivě jsme spolu probíraly kapitolu po kapitole, a to proto, aby nešlo jen o suché vrstvení dat, letopočtů a událostí na sebe jako talířů v kredenci. My jsme ty talíře rozložily vedle sebe na stůl a na ně jsme servírovaly jednotlivé pokrmy – tu hořké, tu sladké. Ale jsou vidět v celé své škále a barevnosti a hlavně jsou konkrétní. Stačí jen nabrat a ochutnat.
Úplně mne nadchla časová osa, která prochází celou knihou – její zpodobnění jako řetězu s přívěšky jednotlivých událostí – je to tvá licence nebo ti podobu poradili poradci?
Tohle jsem vymyslela už na samotném začátku práce, už u první ilustrace. Potřebovala jsem totiž vyhodit z textu čísla. Kdyby tam čísla zůstala, stala by se z naší knihy jen další z mnoha učebnic a běžných encyklopedií. Já si ale dala za cíl vyprávět dějiny jako živý příběh, šťavnatou češtinou. Proto se čísla letopočtů ocitla dole na nekonečném řetězci času. Každá událost má svůj symbol, který pomáhá k zapamatování a zařazení do souvislostí. Řeka času se v naší knize vynoří na levé straně u první velké ilustrace z doby kamenné. Pod portrétem malého neandertálského dítěte. Protože bez dětí není života, ačkoliv nám některé naučné ilustrace tvrdívají, že v těch dobách žili jen samí sveřepí lovci. A taky proto, že dítě promluví svým pohledem k dnešním dětem. Předá jim svou zprávu přes propast desetitisíců let.
Řetězec času pak ale po 448 stranách vyprávění končí na pravé straně poslední velké ilustrace z dnešních dnů – v ruce dítěte. V ruce dnešního dítěte. Dala jsem mu podobu svého syna, namísto věnování, protože to byl on, kdo mě k vytvoření takovéhle knihy inspiroval. A protože jsou to naše děti, které budou vytvářet nové události v dějinách. Prostě chci, aby to ty děti pochopily. A obraz to řekne nejsnáze.
Koncepci knihy jsi tvořila s ohledem na dětského čtenáře, myslela jsi přitom i na nás dospělé?
U ilustrací beru vždycky ohled i na dospělé čtenáře. Aby i oni si našli něco, co je zaujme. Navíc i v textech skutečně najdou mnoho dalších detailů, které dosud neslyšeli anebo jen nepostřehli. Závěry jednotlivých kapitol shrnují podstatná fakta, hledají v nich určité souvislosti s dneškem nebo kladou otázky: jsme opravdu tak jedineční a neomylní, za jaké se pokládáme? Neudělali naši předkové podobnou chybu, jaké se dopouštíme my dnes? Neměli bychom se z minulosti konečně poučit?
Jako výtvarnice jistě vidíš svět prostřednictvím barev, určitě jsi dopředu měla určitě představy o té které době, překvapilo tě nějaké období, poté, co sis jej nastudovala, že ti vychází barevně jinak, než jsi měla představu?
Překvapilo. Protože jsem postupovala chronologicky, podle očekávání jsem si barevně vychutnávala starověk a středověk. Ale protože jsem si na samém začátku práce nastavila klíč k vyjadřování: barvu používat jako symbol, tedy jasné a veselé barvy k obdobím rozvoje a blahobytu, a barvy temné k dobám zmaru a válek, pokračovala jsem v tom i v novověku. A pak se ukázalo, že je vlastně docela jiný, než jak ho známe z učebnic. Ty přidávají k textům zcela logicky dobové dokumenty. Ke středověku iluminované rukopisy, a středověk pak působí barevně. K novověku pak přidávají rytiny, tisky a fotografie – a ty jsou všechny černobílé a hnědavé. Ta doba byla však ve skutečnosti stejně barevná jako ta naše. A tohle se mi podařilo ukázat. Nebarevný je pouze epilog: pohled do budoucnosti. Protože budoucnost zatím barvu nemá.
Putování Evropou znamenalo tři roky práce – kolik ilustrací jsi za tu dobu vytvořila? Pracovala jsi po tu dobu pouze a tomto projektu nebo sis občas »odskočila« k lehčím žánrům?
Kniha má 448 stran, na každé z nich je alespoň jedna malá ilustrace. Je tam ale 140 monumentálních dvoustran. Ještě nikdy jsem tolik výjevů nenamalovala. Stihla jsem v průběhu práce jednu poštovní známku a dvě knihy s malým počtem ilustrací. To bylo ale v té první polovině práce na Historii Evropy, V té druhé půli už jsem se soustředila jen na ni.
Máš chuť se pustit obdobným způsobem i do dalších světadílů?
Chuť mám, snad i nakladatelství Práh by se do tak užitečného projektu pustilo. Musíme jen počkat, jaký ohlas bude mít tahle kniha. Teď se ale musím věnovat dvěma projektům, které sice nebudou mít tolik stran, ale snad stejnou závažnost jako předchozí knihy. Budou to opět životopisy slavných Čechů. Letos vyjde Antonín Dvořák, nejslavnější Čech nejen na světě, ale i ve vesmíru: jeho hudba letí na palubě vesmírné sondy jako pozdrav mimozemským civilizacím.
Hned potom se chystám věnovat celé skupině velkých Čechů – hokejistům. Chci psát a namalovat příběhy »rytířů ledu«, kteří zastupovali mínění Čechů v dobách totalitní perzekuce a normalizace. Někteří z nich trpěli v padesátých letech v komunistických vězeních a lágrech, ti z další generace byli jediní, kdo se v rámci sportovních pravidel mohli otevřeně utkat se zástupci okupantů, a celý národ ty souboje s napětím sledoval. Bude to kniha nejen pro kluky, ale i pro holky, protože já sama jsem ženská, která sportu přece jen moc nedá. Ale dík tomu to bude kniha, která nabídne dětem, co tráví většinu času jen sportem a jeho sledováním, taky něco z našich moderních dějin. Takže zase ta historie…
O autorce
Renáta Fučíková (1964) vystudovala VŠUP v Praze, obor Ilustrace a užitá grafika. Od roku 1988 ilustruje knihy, časopisy, vytváří komiksy pro děti, divadelní programy, poštovní známky. Ilustrovala mimo jiné Letopisy Narnie, pohádky Hanse Christiana Andersena, bratří Grimmů a Oscara Wildea, čínské a keltské pohádky. Ilustrovala knihy Aleny Ježkové Staré pověsti české a moravské, Příběhy českých knížat a králů, Karel IV. a 77 pražských legend. Dále ilustrovala knihy Renaty Štulcové Růže a krokvice a Mojmír. Cesta pravého krále, knihu Josefa Krčka Vánoce. Putování do Betléma a knihu Školníci Miloše Kratochvíla. Její ilustrace doprovázejí i autorské knihy Vyprávění ze Starého zákona, Vyprávění z Nového zákona, T. G. Masaryk, J. A. Komenský a Historie Evropy. Obrazové putování.
Za svou práci byla mnohokrát oceněna doma i v zahraničí, je zapsána na Čestnou listinu IBBY a v letošním roce byla navržena na Cenu Astrid Lindgrenové.
Foto: Nakladatelství Práh
