Když v roce 1980 vyšlo první sólové album Marthy Elefteriadu Kresby tuší, bylo od začátku jasné, že se jedná o počin z řádu výjimečných. Skvělá sestava autorů, v níž se skvěla jména jako Michael Kocáb, Dežo Ursiny, Vladimír Mišík nebo Vladimír Merta. Unikátní esprit zpěvaččina projevu. Zajímavý, možná až netradiční mix žánrů. To vše přispělo k tomu, že byly Kresby tuší v roce 1981 zvoleny Albem roku časopisu Melodie a stal se z nich solitérní osobitý projekt, který odolal zubu času. Potvrzuje to ostatně i aktuální reedice Supraphonu, která právě vychází a čítá čtyři dosud nevydané písně. Jak na album po letech vzpomínají jeho autoři? Dnes jsme vyzpovídali Ondřeje Konráda.
Jak došlo ke spolupráci s Marthou Elefteriadu? Jak na ni vzpomínáte?
Ve druhé polovině sedmdesátých let jsme se Marthou úzce přátelili a tak jsem věděl, že má chuť na sólový projekt, k němuž ji už delší čas kde kdo ponoukal. Včetně Teny a – což bylo rozhodující – lidí z firmy Panton.
Jak se vás napadlo dát dohromady Marthu Elefteriadu s Michalem Kocábem a s ostatními muzikanty?
Psal jsem tehdy už několik let o hudbě do měsíčníku Melodie, konec konců i sám hrával a měl jsem hodně známých mezi nastupující muzikantskou generací. Navrhl jsem obrátit pozornost na autory, aranžéry a instrumentalisty zatím spíš nezavedené, dnes by se asi řeklo »alternativní«. Tak se po návštěvách četných klubových koncertů, seznamování a oslovování vytipovaných lidí rodícího se tvůrčího kroužku začala podoba alba zvolna rýsovat. A bylo také třeba přesvědčit vydavatelství, že jde o nosný nápad a písně z desky sice asi nebude zrovna omílat tehdy monopolní Československý rozhlas, ale své publikum si najdou. To už Martha za věcí pevně stála a věřila jí. A obrovským nápřahem své tehdejší energie se do ní vrhl Michael Kocáb, student kompozice a varhan na pražské konzervatoři, nepřehlédnutelná postava mladé scény a kapelník první sestavy tenkrát ještě jazz-rockového Pražského výběru. Pro něhož šlo vlastně o příležitost ukázat své schopnosti, a právě prostřednictvím práce s Marthou se mu otevíraly dveře Pantonu dokořán; brzy na to připravil desku i pro Evu Olmerovou a vydal debutové album Pražského výběru.
Vedle něj byli pro Kresby tuší ovšem důležití i další lidé – Vladimírové Mišík a Merta, Dežo Ursíny nebo Oskar Petr, který ale v průběhu nahrávání emigroval a jeho song Podzimní odpoledne po dohodě podepsali Martha s Kocábem. A podstatný byl samozřejmě zástupce starší generace Pavel Kopta, jeden z nejlepších českých textařů. I Taras Kuščynskyj, který pořídil krásnou titulní fotografii.
Máte vydání Kreseb tuší spojenou s nějakou konkrétní událostí?
V paměti mám především období příprav, úvah a nesčetných debat s Marthou, Michaelem a dalšími jako cosi opravdu tvořivého a jiskřivého. Samotná realizace se pak bohužel vlekla, protože oproti Supraphonu skromný Panton si musel pronajímat studio v tehdejší budově opery Národního divadla, přístavbě Federálního shromáždění. Možná proto jsme vydání příliš neoslavovali, už šlo tak trochu o přenošené dítě. A dodnes si myslím, že Martha měla nalézt také ještě energii uvést album v život koncertní podobou. To by patrně vedlo i k další desce a bůhví k čemu ještě. Nestalo se, bohužel. Ale Kresby tuší podle mého čas moc nepoznamenal a přinejmenším některé písně znějí pořád jedinečně. Což je co říct, po takové době.
Foto: Supraphon / Lukáš Kadeřábek
