Houslový virtuos a vysokoškolský pedagog Ivan Ženatý prožívá rušné měsíce. V dubnu v Praze představil mimořádnou desku s houslovými koncerty Františka Bendy; před několika dny brilantně zahrál s rozhlasovými symfoniky Paganiniho 2. houslový koncert; v pondělí 21. května uvede na Pražském jaru Brahmsův koncert D dur. V této sezoně má na kontě pětasedmdesát vystoupení! Zároveň je profesorem na prestižní Vysoké hudební škole v Drážďanech, odkud se v příštím semestru přesouvá do amerického Clevelandu. Přijal zde profesuru na Hudebním institutu.
Bendovy skladby jste v Drážďanech objevil sám?
Ano, našel jsem je v tamních archivech, Benda v Drážďanech jeden čas studoval. Důvody, proč opustil – a nejen on, ale celá rodina Bendů – rodné Benátky nad Jizerou, byly dva. Za prvé chtěl svobodně vyznávat svoji víru, což v Čechách v té době tak zcela nešlo, a za druhé se chtěl dotýkat nejlepší hudby tehdejšího světa. A ta byla v Německu. Pro mne je velmi symbolické, že mohu prostřednictvím hudby opět přivést Františka Bendu zpátky do Čech.
Říká se o něm, že byl nejvýznamnějším českým houslistou 18. století. Jaké bylo vaše setkání s ním jako se skladatelem?
Objevil jsem o Bendovi spoustu věcí, o kterých jsem dosud neměl tušení. Třeba to, že jeho velkým vzorem byl Antonio Vivaldi. Tato velmi kreativně pojatá inspirace je u něj cítit, a dodává Bendově hudbě zvláštní kouzlo. Houslové party, které napsal, jsou zároveň technicky velmi náročné, fascinuje mne, že člověk v první polovině 18. století mohl tohle zahrát. Ale on to určitě zahrál – a pro mne je to výzva.
Hrály se vůbec Bendovy houslové skladby později, v dalších obdobích?
Nemám přesné informace, něco se jistě hrálo, ale tyto čtyři koncerty na novém CD jsou však přesto svého druhu premiérou. A pro mne osobně v každém případě velkým zážitkem.
I vy, stejně jako František Benda, jste na léta zakotvil v Drážďanech…
Byla to pro mne velmi dobrá a krásná zkušenost; mnoho Pražanů si neuvědomuje, že Drážďany jsou jen 130 kilometrů od Prahy; a přesto – a to si uvědomujeme jen napůl – se ocitneme překročením hranice do jisté míry v jiném světě. Germánská mentalita, germánské vnímání byly pro mne velkou školou. Ale já teď po šestnácti letech Drážďany opouštím.
Co za sebou jako pedagog zanecháváte?
Myslím, že především celou řadu studentů, s kterými mám několik zásadních zážitků. Hlavně ten, že všichni chtěli u mně zůstat co nejdéle, což je pro mne nesmírně příjemné a zavazující. A přitom nejprve přicházeli se strachem. Po velmi krátké době už ale probíhají naše hodiny tak, že se smějeme a je nám spolu dobře. Někdy křičíme, někdy se pereme, ale v zásadě vždycky dospějeme k radostnému závěru. A myslím si, že v tom je smysl hudby. Nicméně, teď se velmi těším do Clevelandu, těším se tam i na novou třídu. A na to, že zbytek mé drážďanské třídy se bude stěhovat se mnou.
Vaši studenti jsou na tom ekonomicky tak dobře?
Ne všichni studenti nebo jejich rodiče to musí platit ze své kapsy, jelikož dnes existuje celý systém sponzoringů a stipendií.
Nebudete to mít do Evropy trochu daleko – třeba na koncerty?
Mám v plánu každý měsíc letět do Evropy. Myslím, že moje koncerty budou paradoxně ještě častější, protože semestr v Americe je kratší než v Evropě, a budu tak mít víc času.
Máte prý i literární ambice.
Kdysi mi málem vyšla knížka básní, nakonec z toho sešlo, teď doufám, že během letů mezi Amerikou a Evropou budu mít na psaní čas. Mám v hlavě kromě básní i jiné projekty…
Foto: Supraphon
