Svět Ivana Moravce jistě není světem vulkánů. To spíš připomíná dobře tikající švýcarské hodinky. Ale preciznost tu není mechanická: kupodivu, přesnost se nijak nevylučuje s vášnivostí. Vroucnost vůbec nemusí být nevyzpytatelná. A jakkoli to někomu jistě připadá absurdní, i výbušnost může mít svoji logiku. Těžko soudit, do jaké míry si pan profesor sám vybral tuhle cestu. Jistě je to i výsledek boje: člověk totiž musí poctivě zpracovat nejenom to, co je mu dáno jako výhoda – talent, cit, intelekt, mimořádný hudební sluch, analytické nadání – ale také limity a balvany, které mu překážejí. Třeba křehkost těla. Výsledky mohou být impozantní.
Na co si, pane profesore, musí klavírista dát pozor, když hraje Chopina?
Myslím, že v hudbě existuje cosi jako pravdivý cit. A to je u Chopina znát v každé notě. A je to často problém: jakmile nemáte dar pravdivosti a předstíráte, tak Chopinovi neposloužíte.
Předpokládám, že to platí i u nokturen…
U všeho. Ostatně dohadovat se, proč tomu či onomu Chopin dal název nokturno, je úplně zbytečné. Ta jeho fantazie, jeho imaginace byla tak mimořádná, že můžete prostě hrát jednu skladbu za druhou a každá bude mít svůj zvláštní svět. Je v nich neskutečné bohatství stylů. A přitom nejjednodušší harmonie, nejjednodušší postupy. Nokturna jsou jen jeden z dalších průkazů, že Chopinova obrazotvornost vskutku neměla meze.
Chopin má ovšem také odpůrce…
To velmi často slyším – a mám snad trochu odpověď, proč řada výborných hudebníků nemiluje Chopina: je to vina interpretů. Nenacházejí v něm dostatek struktury, dostatek energie. A řekl bych – ani dostatek síly. Dělají z něj jenom cukrové žužlání.
Chopin má v sobě beethovenovskou pevnost. A eleganci starobylých hráčů – tu pochopili starobylí hráči jako Hofman či Rachmaninov. Mnozí o Chopinovi říkají, že všude je u něj znát smutek jeho života, ale já tomu nevěřím. Kdykoli si to pomyslíte, najednou se vždycky objeví místo, kde byste řekli: teď má naději! Míst plných naděje je u něj spousta. Jde jenom o to, aby je klavírista nerozředil do cukrových šťáv.
Vaše Nokturna znovu vycházejí po padesáti letech. Jaké to je, znovu si je poslechnout?
Víte, ono je neuvěřitelné, že nějaké provedení po padesáti letech ještě žije… Já jsem byl překvapen a velice potěšen, že se toho Supraphon chopil. Ta deska měla vlastně zvláštní osud. Je to nahrávka pro Alana Silvera, který byl prezidentem věhlasné Connoisseur Society, a nahrávala se na dvou místech: v New Yorku a ve Vídni. Víte, najít klavír, který mě po všech stránkách uspokojuje, který má živý tón, ale také bohatý a s určitou hloubkou, je strašně těžké. Jeden jsem našel v New Yorku. Byl to o něco starší Steinway, který převezli do kaple Kolumbijské univerzity. Zbytek kompletu jsem pak točil ve Vídni v Mozartově sále. To je prostor asi pro 700 lidí. Nahrávali jsme na Bösendorfer Imperial Grand, což je model, který má o několik kláves víc. Mimochodem, s tím moc nesouhlasím: některé tóny jsou až příliš hluboké… Když jsem do Vídně přijel po dvou letech znovu, už bych na ten klavír nahrávat nechtěl: někdo do něj zasáhl intonační jehlou a klavír ztratil třpyt, který ta nahrávka ještě má. Pan Silver mě ovšem ve Vídni rozčiloval tím, že snad hodinu hledal místo, kam má ten klavír postavit. Prostě chodil po sále a tleskal – zkoušel, kde by to znělo nejlépe a nejdéle. Nakonec ten klavír postavil do nejneuvěřitelnějšího rohu a nechal mě poslechnout, jak to zní. A já jsem mu musel dát za pravdu. Dneska se nepřestávám divit délce toho tónu. Najít nahrávky, kde bych mohl říci, že tón trvá dlouho, je vzácné. Nevím, jak to dokázal. Když se potom analogová nahrávka převáděla do digitální podoby, mistři zvuku se divili, jak krásně je to nahrané. Mně to připadá jako úplně neuvěřitelný výdobytek pana Silvera!
Určitě musel být problém srovnat zvuk newyorského Steinwaye a vídeňského Imperialu…
Mně se zdá, že ta podobnost je pozoruhodná. Já sám jsem se spletl: dokonce jsem v jednom nokturnu nevěděl, jestli jde o klavír vídeňský nebo newyorský.
Vaše záliba porovnávat klavíristy a jejich nahrávky, ta Vás provází odjakživa?
Od okamžiku, kdy jsme měli magnetofon. Ten první mi přinesl spolužák. Byl to Smaragd, vážil asi půl metráku. Pro nás to bylo zjevení. Mohli jsme konečně slyšet sami sebe. Ten vtip je v tom, že dokud člověk sám sebe neslyší, tak neví, jakou má úroveň. Jsou tací, kteří zásadně odmítají poslouchat nahrávky. Ale to se pak mnoho nedozvědí.
A co se o sobě člověk může dozvědět?
Mně se například stalo, že když jsem se učil Chopinovu Barkarolu, podařilo se mi tam několik taktů. Natáčel jsem si to a říkám si: to je prima, těch pár taktů, tak to zkusím takhle zahrát znovu. Ale já jsem to nedokázal! Byl v tom prvek jakési improvizace, něco jako kouzlo okamžiku – bez uvědomění se mi něco povedlo a já nebyl s to objevit, jak jsem to udělal, že to tam je! Mluvím o jedné frázi, která takto promluvila, o dvou třech taktech… A takhle to hledám celý život.
Foto: Supraphon
