Je nám pade! – tak se jmenuje reprezentativní supraphonská kompilace, kterou si legendární country a trampská kapela K. T. O. nadělila k padesátým narozeninám. Obsahuje zásadní pecky v podání skupiny, která u nás už půlstoletí formuje zmíněný hudební žánr a je známá i v cizině (vystupovala na nejslavnějších country či bluegrassových festivalech světa). Přitom to jsou písničky, které si všichni zpíváme u táboráků, na večírcích nebo doma v koupelně či u vaření. K. T. O. album pokřtí na slavnostním koncertě v pražské Lucerně ve středu 18. září od 19 hodin. O dvojalbu i o padesáti letech K. T. O. si povídáme s jejich lídrem a současně šerifem stejně legendární trampské osady Ztracenka Františkem Hackerem.
Nedávno jste vydávali desku ke čtyřicátinám, a ejhle, půlstoletí na krku; taky vám to tak rychle letí?
Strašně rychle! Jeden ze zakladatelů naší kapely, Vláďa Morava – který emigroval do Ameriky –, mi obden volá a tohle je naše časté téma.
Konzultoval jste s ním i výběr písniček na album?
Ani ne, on už je třicet let venku a album mělo být z celé doby činnosti kapely, průřezem činnosti za všechna ta léta. A už dlouho hrajeme bez Vládi; takže jsme spolu o dramaturgii desky příliš nemluvili.
Slavíte padesátiny, ale na albu jsou první nahrávky až z roku 1969. Do té doby jste nenahrávali nebo se nahrávky nedaly použít?
Ty nahrávky byly nekvalitní, takže jsme většinu písniček nahráli znovu právě v roce 1969. Ten rok pro nás byl vůbec hodně plodný, koncertovali jsme, nahrávali a kromě toho jsme účinkovali v seriálu Dobrodružství šesti trampů. Do tohoto seriálu jsme taky natočili asi třicet písniček. Ty, bohužel, na desku nešly zařadit.
Ovšem seriál se naštěstí zachoval, což se o mnohých televizních pořadech – i vašich písničkách – říci nedá!
To je pravda, hodně našich písniček skončilo ve stoupě, obzvláště poté, co emigroval Waldemar Matuška. Týká se to třeba nahrávky písně Jarky Mottla Jedině Joe, tedy Čajová růže, kterou jsme pořídili s Evou Olmerovou; a podobný osud měly i další naše nahrávky. To, co následovalo po Matuškově odchodu, se nás hodně dotklo. Taková holt byla doba.
V těžkých dobách vám prý pomohl režisér Zdeněk Podskalský…
Pomohl. Po Waldově emigraci jsme museli dělat nové přehrávky a dostali jsme za úkol udělat nový pořad, ovšem s renomovaným režisérem – to byla podmínka. Mysleli jsme si, že se s námi žádný režisér nebude špinit, ale jednou jsem potkal v hospodě U Jelínků právě Zdeňka Podskalského. Ptal se na naší situaci – a sám se nabídl, že nám nový pořad zrežíruje. Bylo to od něho odvážné rozhodnutí!
Takže štěstí v neštěstí…
Vždycky jsem říkal, že jsme jako KTO doslali do vínku jak pytel štěstí, tak pytel smůly. A ty se mezi sebou po celou tu dobu praly.
A zpátky k nové kompilaci: nejnovější nahrávky na kompilaci jsou z roku 1997. Od té doby žádné nové nevznikly?
Máme spoustu nových písniček, ale mnohé jsme zatím nenahráli. Dnes je taky těžká doba, pro velkou partu bez sponzorů je domluva natáčení složitá, a to jak finančně tak i časově. Přeci jenom je nás sedm. Navíc nemáme na nahrávání moc času, stále koncertujeme, zaplaťpánbůh, pořád nám to zpívá, což je v našich letech skoro zázrak. Toho je potřeba využít – na hraní tu je dost machrů, to se s věkem moc nemění; se zpíváním je to jiné.
I tak asi bylo složité na dvojalbum vybírat!
To tedy ano. Chtěl jsem průřez celou činností, radili jsme se i s lidmi ze Supraphonu. Snad se nám to povedlo.
Dvojalbum obsahuje dva bonusy; kde se vzaly?
V roce 1986, když jsme dávali dohromady nový program, přišla k nám do kapely Dana Hackerová, která tehdy byla mojí ženou. Ona se ale svezla se všemi těmi zákazy, které přišly po emigraci Waldy a Olgy. To co s námi natočila, nikdo nevydal. Dokonce duo s Michalem Tučným musela přetočit jiná zpěvačka, ale původní nahrávka se uchovala a je jedním z bonusů na dvojalbu. Druhá je studiovkou, kde hraji Zíma s Konopíkem. Dana s námi dnes už zase vystupuje, chtěli jsme tedy, aby byla na kompilaci také zastoupena.
Na vašich písničkách se mi vždycky líbila spousta humoru.
Vždycky jsme byli přesvědčení, že musíme lidi bavit a podle toho vypadají i naše písničky. Mimochodem – když postupovala normalizace, páni poučovali lid, aby se nedal zmýlit legrací a tím, že se publikum na některých koncertech baví. Nastoupilo takové to »nádo kuľturno« a my jsme režimu začali vadit. Obzvláště poté, co jsme odmítli jet na festival politické písně do Sokolova a poté, co jsme odmítli veřejně odsoudit Waldovu emigraci. Navíc jsme si pouštěli hubu na špacír už v šedesátých letech. Třeba v písničce Buráky jsme zpívali: hej hou, hej hou, nač chodit do války, je lepší doma sedět a mlátit Rusáky. To bylo po sovětské okupaci Československa v roce 1968.
Mluvíme spolu v době velkého tepla; máte jako tramp rád horko?
Ani ne. Jako tramp mám nejraději podzim. A vždycky jsem měl. Jednak proto, že se příroda krásně barví do zlata, do hněda, do červena, jednak proto, že už ven jezdilo málo lidí a my jsme se cítili v přírodě volněji. Ale mluvím o době téměř před šedesáti lety. To jezdili ven trampové a opravdoví turisté, žádná masová turistika jako teď tehdy nebyla. Jezdili jsme v dobytčácích, to byla nejlepší cestovní hudební skříň. Vešlo se tam tak sedmdesát, osmdesát lidí, hráli jsme a zpívali, za hodinu jsme byli na místě; to byly už v mládí vlastně naše první koncerty.
Dotýká se dnešní masová turistikai takových míst, jako je Ztracenka?
Naštěstí ne. Osada má omezené možnosti přístupu, na parkoviště pod hřebenem mají povolen vjezd jen ti, kteří si ho zaplatí, navíc to území není průjezdné. Ztracenka je vlastně obora, obrovské oplocené, území. A tohle všechno nás před tou dnešní masovostí chrání.
Je funkce šerifa Ztracenky spíše čestnou záležitostí nebo máte hodně práce?
Jsou období, kdy to je čestná záležitost, ale jsou i období, kdy je co dělat. Třeba právě teď, kdy slavíme pětadevadesáté výročí založení osady – 29. června jsme měli potlach, což bylo organizačně hodně náročné. Přijela spousta lidí jak z dalších osad a celého Česka, tak i ze Slovenska a třeba i kamarádi a emigranti ze zahraničí. Ale stálo to za to!
Trochu osobně: před dvěma lety jste dostal cenu Senior Prix. Co říkáte tomu, že jste takhle oficiálně řazen mezi seniory?
Víte, já jsem si nikdy neuvědomoval, kolik mi je let, až u téhle ceny jsem zbystřil. Řekl jsem si: ejhle – už jsi v partě lidí v závěru života! Tohle mi do té doby nedocházelo. Muzika a osada mě hodně zaměstnávají. Vždycky jsem se těšil na to, že půjdu do penze a budu se nudit; jsem v penzi šestnáct let a ještě jsem se nestačil začít nudit!
K padesátce chystáte s KTO velký koncert!
Bude ve středu 18. září od sedmi večer v Lucerně. Lucerna je sice organizačně i finančně hodně náročná, ale myslím si, že to stojí za to. V Lucerně jsme v roce 1963 poprvé hráli pod názvem K. T. O. V lednu 1970 jsme tu vystoupili s novým repertoárem, který si diváci vynutili skoro celý opakovat, a ze současného složení už v K. T. O. hráli Petr Třebický, Zdeněk Skarlandt a Vašek Vebr. K těm později přibyl Mirek Žižka. V Lucerně jsme slavili deset let – tenkrát s námi už s námi zpíval Walda, a také Olina, a uváděl to Milda Kopecký v kovbojském převleku – a slavili jsme tu i dvacítku. Lucerna je pro nás rituální záležitost.
Foto: Supraphon
