V Holomóci městě, Okno a Dveře – zásadní alba Emila Viklického vydává nyní Supraphon v reedici. Posluchači si tak mohou připomenout mistrovství muzikanta uznávaného dnes po celém světě. Už tenkrát, když vydával své první desky, bylo tohle mistrovství patrné. V Holomóci městě byla vůbec první Viklického deska, mimochodem – Emil Viklický se v Olomouci narodil. Okno a Dveře nahrál známý pianista a skladatel s »kumpány« z věhlasné Berklee College od Music – Billem Frisellem, Kermitem Driscollem a Vintonem Johnsonem.
Tahle škola vám asi byla hodně ku prospěchu nejen muzikantsky…
V Berklee College jsem si uvědomil, že když chce člověk něčeho dosáhnout, musí na tom tvrdě pracovat. Konkrétně v muzice to znamená cvičit, psát, vystupovat. Doma bylo tehdy zvykem o nic se nestarat, přežívat, každá iniciativa byla hned potlačena. Americká zkušenost je velmi cenná: člověk se musí přičinit sám. A to platí stále.
Na Berklee jste se dostal v sedmdesátých letech minulého století, což u nás nebyla zrovna radostná doba; v zásadě jste tedy měl štěstí…
Dá se to tak říct. Pro tehdejší režim jsem byl neznámý hudebník z Olomouce. Měl jsem tenkrát za sebou vítězství ve dvou mezinárodních soutěžích – v Lyonu a v Monacu, obě z roku 1976 – a získal jsem stipendium na Berklee na čtyři roky. Navíc tuhle cestu přede mnou prošlapal už Martin Kratochvíl, který se mohutně odvolával na mezinárodní dohody z Helsinek roku 1975.
Pak jste ale měl stejně zákaz cestovat a právě v té době vznikla alba Okno a Dveře…
O prázdninách 1978 jsem se vrátil domů a pak už jsem do Ameriky nejel. Nepustili mě. Jelikož jsem chtěl se spolužáky alespoň natočit album, přijeli oni za mnou. Desku i návštěvu mých kolegů prosadil tenkrát Tonda Matzner.
Jaké to natáčení bylo?
Veselé. Točili jsme v Supraphonském studiu v Dejvicích, kde byla také ubytovna a škola pro »zahraniční studenty«. Stalo se nám třeba, že jsme nahrávali, najednou přišel Tonda a řekl: „Kluci, musíte rychle pryč!“ Jak to, ptali jsme se, vždyť tu máme od Supraphonu frekvenci! Na nic se neptejte a běžte. Začali jsme tedy balit. V tom přišel jeden pán, sedl si na židličku a pustili mu film. Nezajímalo mě to, ale Bill Frisell najednou vyhrkl: „Emile, víš, co to je?“ Nemám tušení, odpověděl jsem. „To je Exorcist! Vymýtač ďábla.“ To byl tehdy v západních zemích velký filmový hit. Frisell se divil, jak je možné, že tento film promítají, když je u nás jinak zakázaný. Řekl jsem, že to »potřebuje« vidět nějaký fízl. A Tonda nás zase hnal pryč… Nějaký estébák prostě potřeboval vidět, co se děje, o čem se venku mluví.
Jaký dojem udělala na vaše spoluhráče Praha?
Když šli po ulici a viděli různé komunistické symboly, valili na ně oči. My už jsme je nevnímali. Kluci nevěděli co to je, a byli jako u vytržení. Praha se jim jinak líbila, ale neměli moc času si ji prohlížet. Pamatuji si ale, že je třeba hodně zaujal Karlův most.
Muzika, kterou jste tehdy nahráli, ovšem – na rozdíl od komunismu u nás – přetrvala…
A to mě těší, asi opravdu lidem něco říká. Po čase jsem si ji poslechl a zklamán nejsem. Naopak. Na první reedici v roce 1996 byl poněkud ostrý zvuk. Dnes se to dá masteringem změnit, CD bude znít skoro jako původní vinyl, technické možnosti jsou dnes obrovské.
Vyjma dvou jsou všechny kompozice z vašeho pera. Kolegové neměli ambici podílet se na desce více autorsky?
Asi ne, jinak by to udělali. Poslal jsem jim, tehdy ještě poštou, více skladeb a oni si vybrali ty, které jsme pak nahráli.
Bill Frissel je dnes velká hvězda, jaký byl kumpán a kamarád?
Perfektní, byla s ním legrace. Hvězdou se stal až po tom turné v Belgii, na které jsem nemohl jet. Doufám, že se opět uvidíme letos koncem května, kdy hraju v Seattlu, kde Bill bydlí s rodinou.
Proč ty názvy Okno a Dveře?
Poučily mě problémy Karla Velebného. Dával svým skladbám geniální názvy, třeba »Hráškově zelený prefabrikát«. V rozhlase i v Supraphonu mu ovšem tyto názvy škrtali, prý jsou ideologicky závadné. Vyřešil to tak, že názvy cimrmanovsky zjednodušil. Vznikly tak kompozice Naše kočka nebo Váš pes, které pochopitelně ideologicky závadné nebyly. Pokračoval jsem v této tradici a dal jsem svým LP deskám rovnou názvy Okno a Dveře. I když inspirací byl také název obrazu olomouckého malíře Vladimíra Ženožičky Zase zapomněli zavřít okno. Viz skladba č. 2 na CD. Původně jsem dokonce chtěl takto pojmenovat celou LP, ale název příliš dlouhý. Okno vyšlo v roce 1980 (nahrávali jsme v roce 1979), Dveře pak vyšly v roce 1985 – nahrávky s Frisellem, Driscollem a Johnsonem tvořily první půlku téhle desky.
Jak vznikl název alba V Holomóci městě?
Podle jedné moravské lidové písně. Její melodii mnohem později nazpívala Zuzka Lapčíková do filmu Martina Müllera Bloudím, v něm jsem napsal novou verzi se symfonickým orchestrem. Holomóc jsme točili v roce 1977, film se začal natáčet v roce 2003. A dokončen byl až předloni.
Desku jste nahrávali v hvězdné sestavě – s Lubošem Andrštem, Františkem Uhlířem, Milanem Vitochem…
S Milanem a Františkem jsme hráli dlouhá léta u Karla Velebného, s Lubošem Andrštem jsem hrál od roku 1974 v Energitu a později také v duetu. Byli jsme tedy vzájemně »ozkoušení«.
A kde se u vás vzal Jan Beránek z brněnské filharmonie?
Honzu jsem dobře znal. Byl a stále je jedním z našich nejlepších jazzových historiků. Má obrovské sbírky jazzových nahrávek. Jednou jsem se ho třeba zeptal, co přivezl ženě z Ameriky a on odpověděl: přivezl jsem sedmdesát elpíček. No a věděl jsem, že sedí u prvních houslí ve Státní filharmonii Brno, takže když jsem potřeboval housle, Beránek se nabízel.
Tahle hudba je příkladem propojení či fúze jazzu, lidové hudby i klasiky…
O tomhle jsem tenkrát nepřemýšlel. Chtěl jsem natočit muziku, jakou cítím, jaká mě zajímala, o které jsem byl přesvědčen, že je dobrá. A myslím si, že je dodnes svěží.
To potvrzuje i stálý zájem o vaše alba!
Zájem o ně byl od začátku obrovský. Okna se prodalo třicet osm tisíc desek! Někteří kolegové ze zahraničí mi později postupně sdělovali, že ta alba mají už od dávných dob a jeden skvělý muzikant mi dokonce řekl, že se z nich učil!
Foto: Supraphon
