Tato kniha by se měla zařadit mezi povinnou četbu naší mládeže. Minulost se musí připomínat, aby se neopakovala. (I když to někdy nepomůže, snaha se cení…) Ani já jsem netušila, v jakém rozsahu bylo lidem po únoru 1948 ubližováno. Něco jsem věděla, ale fakta z této důležité knihy mě šokovaly, fascinovaly a rozbrečely. Lidé, kteří měli být oslavováni a ctěni za svá hrdinství v druhé světové válce, byli poníženi, mučeni a odsouzeni za vymyšlená svědectví k vězení či trestu smrti.
Nejvíc mě udivuje, že se to začalo dít necelé tři roky po skončení druhé sv. války. Utrpení z nacistického režimu vystřídal komunistický režim. Člověk by si myslel, že zlo dá na chvíli pokoj, ať se lidé vzpamatují. Ale ne, už během a na konci války byly tlaky ze Sovětského svazu k řízení situace v Československu. Stalin a jeho přisluhovači, nikdy nepodporovali dění, které nebylo přesně dle jejich scénáře.
To vše se dozvíte v této knize. Autoru vzdávám poklonu za jeho sběr informací a očitých svědectví, které dávají knize punc neodvratné reálnosti. Bonusem je čtivé podání, které se přes některé popisné fakta, četly dobře a rychle. Autor do devíti kapitol vložil devět příběhů, které popisují, co se přesně tehdy stalo.
Oběti té doby mají hodně společného. Bojovali za války, dostali vysoká vojenská vyznamenání, aby po únoru 1948, byli odklizeni.
Pro příklad první kapitola vypráví o osudu plukovníka Františka Skokana, kterého popravili 7. října 1950 na výročí osvobození Dukly, na němž se podílel. Vše nám přibližuje svědectví jeho manželky Kiry Skokanové. František Skokan byl brutálně mučen, aby se přiznal k smýšlenému obvinění. To se dělo rozkazem 5. oddělení obranného zpravodajství pod velením Reicina – muže, který toužil po moci, udělal pro to vše a dotáhl to až na generála. A 5. oddělení své důkazy falšovalo nejen pomocí smýšlených fakt, podvodů, provokací, nastražených agentů a padělaných telefonních rozhovorů. Zatčení byli vezeni do domečku, což bylo vojenské vězení v Kapucínské ulici pod Loretou. Nejvíce slovo, které to místo vystihuje, je mučírna. Jsou tu podána konkrétní svědectví brutality, od kterého i gestapo by se mohlo učit. Tyto fakta mohly vyjit na světlo díky svědectví paní Ludmily Řičicové-Uhlířové, která na 5.oddělení pracovala jako zapisovatelka. Když postupně zjistila, co se tam děje, chtěla odejít. Když se jí to nakonec podařilo, byla 1. května 1949 zatčena a poté odsouzena za špionáž. Lidé z vedení se báli, co by na ně mohla vyzradit. Hrůzy vězení přežila díky víře, že musí světu podat svědectví. Vše si v duchu donekonečna opakovala. Byla korunní svědkyní v letech 1968, kdy byla většina odsouzených jmen očištěna. Paradoxem bylo, že Reicin se stal také oběti režimu a byl popraven v roce 1952 na základě smýšlených a falešných svědectví a nikoliv zato, co skutečně spáchal.
V knize je mnoho důležitých informací, které by měl člověk znát. Nejen proto ji vřele doporučuji. Věřím, že zaujme každého člověka, který ctí morální základy a oceňuje svobodu člověka.
Kniha ve mně vyvolala bouří pocitů. Od stísněnosti, přes lítost po dojetí. Je to svědectví nejen o zlu, které tu bylo pácháno, ale i o hrdinech, jejichž ducha nezlomilo žádné mučení ani vězení. Cituji ze strany 113, kdy po vynesení rozsudku smrti, šli odsouzeni zpět do cely a generál Kutlvašr zavelel:
„,Tak naposledy, na můj povel… Pozor! Pochodem vchod!ʻ Poslechli jsme a cestou těmi přízračnými podzemními chodbami jsme mašírovali jak na přehlídce, dokonce někteří z nás začali zpočátku zpívat, pak doslova řvát pochodovou píseň o lví síle a srdci sokolím, odráželo se to od stěn a musel to být tak silný okamžik, že se ani jeden z dozorců neodvážil nás nějak okřiknout.“
Na závěr knihy jsou publikované fotografie k jednotlivým kapitolám s vysvětlujícím textem. Dávám vám skvělý tip pro Ježíška. Hlavně proto, že si to tato kniha zaslouží a ráda bych, aby si ji přečetlo co nejvíce lidí.
Děkuji www.Knihcentrum.cz za recenzní výtisk.
Knihu si můžete zakoupit zde:
http://www.knihcentrum.cz/Kniha/beda-tomu-kdo-vycniva-z-rady
Foto: Nakladatelství ČAS
