Básník, spisovatel a meteorolog Roman Szpuk popisuje v autobiografické knize Klika byla vysoko svůj každodenní život v šumavských lesích, své vnímání panenské přírody a setkávání s lidmi, kteří přicházejí hledat či již našli v osamění sami sebe.
Roman Szpuk pracuje na meteorologické stanici na Churáňově, kde v klidu a samotě čerpá inspiraci pro své knihy a básně. Je jedním z těch, kteří odešli dobrovolně do prostředí hor, opustili moderní civilizaci a neobávají se být pouze sami se sebou a zkoumat svou duši.
Ve svém díle nám předkládá svá fascinující pozorování tamní přírody, rostlin, zvířat, oblak, a i lidí, které potkává při svých cestách do města.. To, co vidí, i sám fotografuje.
Kniha Klika byla vysoko volně navazuje na prózy A zavaž si tkaničky a Chraplavé chorály, která byla v roce 2013 nominována na cenu Josefa Škvoreckého, a jejíž druhé vydání připravuje nakladatelství 65. pole na jaře tohoto roku.
Anotace:
V rozsáhlé autobiografické próze Klika byla vysoko popisuje básník, meteorolog a tulák Roman Szpuk část svého života, strávenou zejména v lesích Šumavy. Představuje se jako vnímavý pozorovatel obyčejných, a přitom fascinujících detailů, které zůstávají ostatními neobjevené. Bohatým a hutným jazykem přibližuje svět mezi rostlinami a zvířaty, který je většině lidí vzdálený. Zároveň však žije ve všední realitě, otevřeně popisuje návštěvy nemocné matky a starých lidí upoutaných na lůžka. Setkává se s tuláky, samotáři a blázny, modlí se, spí venku, prochází lesem za každého počasí. V jeho autentických deníkových záznamech znovu ožívá tradice romantiků, poutníků, hledačů a rozervanců. Text plyne svobodně jako Szpukova milovaná oblaka a je prokládán krátkými básněmi haiku. Knihu doplňují autorovy fotografie, pořízené vlastnoručně vyrobenou camerou obscurou.
Roman Szpuk se do širšího povědomí dostal také jako jeden ze šumavských samotářů v knize Aleše Palána Raději zešílet v divočině (2018).
Odpovědný redaktor Mgr. Tomáš Brandejs
552 stran
Cena: 329,- Kč
O autorovi:
Roman Szpuk se narodil roku 1960 v Teplicích, od roku 1989 žije ve Vimperku. Pracoval mimo jiné jako noční hlídač kravínů, lesní dělník a strážce CHKO Šumava. V současnosti působí na meteorologické stanici Churáňov jako pozorovatel počasí. Roku 1983 založil nonkonformní sdružení básníků, prozaiků a písničkářů Skupina XXVI. Básně publikuje od roku 1982, vydal více než desítku sbírek (mj. Silentio pro smíšený sbor, 2009; Kámen v botě, 2011) a prózy Chraplavé chorály (2013, nominace na cenu Josefa Škvoreckého) a A zavaž si tkaničky (2016).
Ukázka:
Na vrcholku Boubína poletují dvě babočky admirálové. V jednu chvíli s nimi tancuje i třetí. Občas usednou na kámen a ukazují barvy svých křídel. Pomalu, pomalinku je rozevírají, až je mají dokořán. Zachytávají poslední, už měděné paprsky. A pak křidélka srazí v mžiku k sobě. Připadám si jako čtenář, kterému před nosem sklapnou knihu. „Tak, a končíme,“ říká neslyšně babočka. „Už ses nakoukal dost.“ A směje se mému překvapenému civění na rub její barevné chlouby.
Na věži sedí rehek. Kouká na mě a rozčiluje se. Dělá podřepy a pak odlétá. Slunce se potápí níž a níž. Vzduchová hmota z vnitrozemí Alžíru, kde je 45 °C i více, se pomalu obloukem před západní Evropu přesouvá do Čech. Obzor je oran-žový. Čekám, kdy mi mezi zuby začne skřípat pouštní písek.
Tiše fouká vítr. V závětří smrků poletují drobné našedivělé můrky, mezi nimi se zatřepotal i osamělý bělásek, ale jen na chvilku. Můrky jsou klidné a navštěvují jednotlivé větve. Najednou se stávám jednou z nich. Mám můří oči a můří mysl, pohybuju se v můřím prostoru, kde se cítím doma. Znám řád můřího domu a mám v něm nyní ještě co na práci. Ale vše se děje v klidu. Jako když se děti chystají na kutě. Nebo když se ještě obchází kuchyně, zda je všechno nádobí umyté a uklizené.
Ve chvíli, kdy zapadá slunce, vychází vlevo vedle Chlumu měsíc. Stmívá se. Na severozápadě se vytvářejí purpurové krepuskulární paprsky. Jsou stále kratší, ale jejich barva je sytější, její krev houstne. Doplňují či ohraničují je stíny. Nejspíš je vrhají vrcholy velmi vzdálených bouří v Německu. Je už celá hodina po západu slunce a stále svítí jako znamení dne, který byl a již není.
Ráno mě místo budíku probouzí roj helikoptér. Jinak se nedá nazvat hejno dvoukřídlého hmyzu, který se tu za letních rozbřesků nad rozhlednou pravidelně slétává, jako by chtěl být účasten východu slunce. Jednotlivci se vznášejí na místě, blíží se až k mému uchu, ale neusednou. Jsou velcí a mají tvar pruhovaného projektilu. Jejich temný bzukot nahání husí kůži. Všichni mají hlavu otočenou stejným směrem: proti větru. Občas se jeden střetne s druhým, oba udělají looping, zastaví se pět či deset metrů od věže a opět se zvědavě přibližují. Takhle tu manévrují do východu slunce. Potom se rozlétnou po svých.
Sotva se slunce odpoutává od břehu hor, začíná být dusno. Sestupuju z rozhledny.
Míříme s Alicí a s Pošťákem na chatrč na Jedlové. Stoupáme úbočím Zátoňské hory k místu zvanému U Obrázku. Visí tu na kmeni smrku podobenka Panny Marie. Cesta po modré pokračuje Na Kubrna do sedla mezi Solovec a Bobík. My odtud odbočujeme k vrcholku Jedlové. Přecházíme potůček s něžným názvem Olšinka. V příkopu rostou orchidejky, vstavač Fuchsův a vemeník. Leze po nich tesařík.
Postupujeme do příkrého průseku. Ukazuje jasným směrem a cíl už je blízko. Přes sucho a vedro se v traktorem vyjetých kolejích drží vlhko. Mouchy, komáři a jepice tu bzučí svoji mnohohlasou atonální symfonii a pot z nás lije.
Těsně pod vrcholem Jedlové procházíme bukovým mlázím, ze kterého se zvedají mračna bílých mušek. O nich zřejmě mluvil Ríša, který se šel o místě našeho noclehu přesvědčit na vlastní kůži o pár dní dříve. Naštěstí to nejsou muchničky, tyhle mušky jen otravují.
„Možná je to popel z mýho cigára,“ říká Alice. Naštěstí nás to hejno nepronásleduje. Obcházíme vysokou travou a ostružiním vrchol a už se před námi objevuje přístřešek, pod větvemi přikrčená a ke skalce přilepená dřevěná bouda, jak stvořená pro poustevníkův život. Oddychujeme a prohlížíme si okolí. „Obklopuje to tam bahno, uvnitř se vyspí sotva dva lidi, víří tam mraky bodavých mušek,“ varoval nás Ríša ve svém improvizovaném cestopisu. S ulehčením zjišťujeme, že tu nejsou ani komáři, ani muchničky a že chata pojme pohodlně čtyři nocležníky.
Foto: www.65pole.cz
