Osobně si myslím, že je velice náročné napsat dětskou knihu. Ano, já vím, jakákoliv kniha je obtížná na napsání. Spisovatelé mají můj obdiv. Ale dětská kniha je pro mě jedna z nejtěžších. Získat si srdce malého čtenáře, to je velký úspěch. Je potřeba do pohádky dát jiskru, která rozhoří ohýnek života příběhu v hlavě dítěte. A pak se může říct, že kniha je skvělá. Někdy je to moc hezky poeticky napsáno a promyšleno, ale jiskra chybí. A tady? Už určitě víte, kde směřuji. Zde pro mě jiskra přeskočila. Příběh je živě vylíčen, hezky promyšlen s mile skrytým poučením a dětem se líbí. Knihu čtu nejmladšímu čtyřletému Vašíkovi a opravdu ho zaujala. Vašík totiž moc pohádky nemusí, raději má zvířátkové knihy. Autorka se strefila kladívkem, tedy tématem cirkus, přímo na hlavičku hřebíku, tedy zájmu dítěte – prostě zásah.
Jelikož knihu vybírají rodiče, tak trochu poruším pravidla a napíšu ve zkratce o čem kniha je. Aby si rodiče mohli udělat představu a knihu dětem pořídili. Tím, že se blíží vysvědčení dávám další tip na knižní dárek pro začínající čtenáře.
Malá Mia vyrůstá v cirkusové rodině. Vždy postaví duhový stan a několik dní s rodiči, s tetou, se strejdou a s babi zůstávají na jednom místě a vystupují. Během dne maminka dává Mie volnost za dodržování několika pravidel. Mia se seznámí s městem procházkou, a najde zde dům u kterého je uvázaný pes – v zanedbaném stavu. Dá mu jméno Princ. Mia se o něj začne starat, nosí mu jídlo a pití. Přemýšlí jak pejskovi pomoci. Mezitím popisuje vystoupení v cirkuse, kterého se také účastní jízdou na svém poníkovi. Druhý den se seznámí na hřišti s chlapečkem Jonáškem, který má smutnou maminku. Ta mu spoustu věcí zakazuje, má o něj strach. Mia jde příkladem a ukáže mu, že její pejsci jsou moc hodní. Že hrát na hřišti je zábava. Pomalu maminku směruje k pochopení, co se Jonáškovi líbí a že je třeba se radovat ze života. Celé to završí záchrana Prince, kdy Jonáš uteče z domu a spolu Miou chtějí jít pro Prince do psího útulku v sousední vesnici. Naštěstí se zastaví domů pro jídlo a Miini rodiče poznají záměr dětí. Vysvětlí jim, jak je to pro ně nebezpečné a pro pejska půjdou spolu. Vezmou i Jonášovu maminku a zažijí moc krásné odpoledne. Mia s Jonášem jsou velicí kamarádi a loučení je ve znamení slibů, že za rok se uvidí zas.
V příběhu je skryto mnoho poučení, jak by se měli děti chovat. Jak by měli pomáhat i starým lidem. V knize je řeč o babičce, která nadávala na cirkus, že je tam rámus. Mia ji ozbrojila upřímným prohlášením, že se určitě zlobí pro to, že ji nikdo nehladí. A tak ji pohladila a hned bylo lépe. Na konci ji tato babi upeče buchtu a ať přijedou zas. Je to tak. Leckdy svou osamělost a smutek lidé schovávají za zlost a hrubost.
Jediné malé mínus pro mě bylo jméno Mii a zvířátek. Je to česká kniha, tak mohla mít české jména. Jako dítě si raději přečtu, že Jana šla na procházku než Mia šla na procházku. To je můj pocit. V tomto by mohli spisovatelé akceptovat české jména. Je to pro dětské čtenáře jednodušší.
Také musím upozornit na tři hezké písničky z pera Štěpána Uhlíře, které jsou v knize. Pustit si je můžete na: www.albatrosmedia.cz/duhovy-cirkus.htm.
Vřele doporučuji.
Foto: Nakladatelství Albatros
