Novelu Fimbul napsala Kateřina Hejlová před třemi roky. Její Eva s Petrem prožívají partnerskou krizi. Jsou spolu tak dlouho, že by si měli rozumět i beze slov, myslí si oba, ale není tomu tak, jejich vztah zamrzl v šedi – každý z nich s problémem bojuje po svém, uzavírají se do sebe, a tak se víc a víc od sebe vzdalují. Ale nejen ve vztahu mladé dvojice ničí vše mráz – Praha a velkou část Evropy pokryl led, slunce se kamsi ukrylo, mizí radost, mizí otevřenost, mizí úsměvy z tváří lidí…
Novela Fimbul příjemně překvapila řadu čtenářů. Mezi nimi i spisovatelku Renatu Štulcovou, která mimo jiné pro magazín Čítárny napsala:
Ponuré to kulisy pro psychologický milostný příběh, který může potkat každého.
Autorka nám jej vykresluje ve dvou liniích. V té hlavní procházíme neradostnou současností hrdinů, jejich nedorozuměním ještě symbolicky znásobeným zimou, před kterou není úniku. Stejně tak nebylo v Rollandově novele úniku před první světovou válkou, která pohřbila naděje Petra a Lucie. V druhé dějové linii se před námi rozvíjí Evina a Petrova minulost. Veselá, plná barev, květů a lásky. Pravý opak běsnící zimy Fimbul.
Výtečně fabulovaný psychologický příběh ocenily i čtenářky a čtenáři portálu Superrodina – kniha se stala vítězem čtenářské ankety v beletrii pro dospělé a v celkovém součtu všech kategorií o Knihu Superrodiny skončila na pěkném druhém místě.
Protože mráz nám klepe na okna i dveře, ráno už mnozí řidiči se ohánějí škrabkami po sklech, je načase tuto zajímavou knihu připomenout. A komu je určena? Všem od 13 let a rádi hloubají, zamýšlejí se, všem, kdo touží změnit něco v sobě, kolem sebe a jsou změnám nakloněni. Je to krásný, i když mrazivý milostný příběh.
Ukázka z první části příběhu:
Opět nespala. Bloumala chladným, ztemnělým bytem. Bezcílně. Snažila se zabít čas. Ohřála si mléko. Dvě lžičky medu a špetka skořice, tak to mívala nejraději. Dnes muselo stačit jen to mléko. Posadila se do křesla k oknu a sáhla po rozečtené knize. Znovu a znovu četla tentýž odstavec, ale řádky splývaly v jedinou šmouhu. Obsah vět jí unikal. Po chvíli to vzdala a zahleděla se do okna před sebou. Za ledovými květy, které vymaloval mráz, ležela Praha. Zimní a teskná. Kdysi to tak ale nebývalo. Kdysi – to slovo se jí pomalu rozplývalo na jazyku. Jako kousek ledu…
Ta zima přišla zcela přirozeně. Přesně tak, jak zimy chodívají. Babí léto vystřídal sychravý podzim a ten ustoupil rané zimě. Plaché, něžné, nesmělé. Ten večer v půli listopadu, kdy ze zakaleného nebe poprvé začalo sněžit, seděla u okna v obývacím pokoji tak jako dnes, na klíně rozečteného Murakamiho, a zírala do tmy za oknem.
První vločka vyvolala na Eviných rtech úsměv. Koutky se mírně nadzvedly a kůže kolem očí vytvořila drobné varhánky. Kočičí oči projasnila vidina zimní dovolené s Petrem, která patřila k nejšťastnějším dnům v roce. Stejně jako blížící se Vánoce, které tak milovala. Nedokázala si představit být na Štědrý den sama. Vánoce pro ni představovaly vytoužený ostrůvek výjimečnosti uprostřed každodennosti. Upínala se ke kouzlu těch svátečních okamžiků a doufala, že si dílek té neobyčejnosti může schovat na později. Nedařilo se jí to, ale ona to stejně nepřestávala zkoušet.
Kochala se bílými peříčky snášejícími se k zemi skrze grafitovou šeď noci prozářenou jemným světlem, které se odráželo od sněhu. Představovala si, jaké by to asi bylo, být jednou z těch vloček. Tak lehká. Tak svobodná. Bez starostí. Pochybností… Ach, ty pochybnosti. Ty štěnice bezesných nocí.
Když pak sněžilo bez ustání celý zbytek listopadu i dál během adventu, lidé si začali povídat o výjimečnosti této zimy, která sahala od Skandinávie přes Irsko a Velkou Británii až ke Středozemnímu moři. Dokonce i města Dublin, Benátky, Lisabon či ostrov Malorka byly pod sněhem. Sníh se stal hlavním tématem hovoru. Jak to, že letos tolik sněží? Už zase sněží. Ani nepamatuju tolik sněhu. Je to jako za mého dětství… Sníh. Sníh. A zase sníh. Jak jej zprvu radostně opěvovali, tak jej nyní zatracovali. Život se zdál náhle obtížnější, únavnější. Vyčerpávající…
Když vracela knihu zpět do knihovny a pohledem projížděla jejich sbírku titulů, všimla si krabice zastrčené až úplně vzadu. Neviděla ji roky. Dlaní setřela prach, který ulpěl na víku. Tvář rozjasnil úsměv. To jsem já ve třech letech. A první den ve škole. Jé, vánoční besídka v páté třídě! A tady je Karolína! Tehdy měla ještě dlouhé vlasy. Výlet v prváku na gymplu. Maturitní večírek…
„Ty už zase nespíš?“ ozvalo se za jejími zády.
Instinktivně se dotkla hrudníku. „Vyděsil jsi mě!“
„Promiň, šel jsem se napít a viděl jsem světlo.“
„Já vím, zapomněla jsem zhasnout,“ rýpla si.
„Co tady děláš?
„Dívám se na staré fotky, už jsem skoro zapomněla, že je mám. Jak je teď všechno v digitální podobě, tak…“
„Jsou skoro čtyři ráno,“ přerušil ji. „Měla bys jít do postele, zítra budeš unavená.“
„Podívej,“ ukázala prstem na jednu z barevných fotografií. „To jsem já u Hanky, to byla jedna kamarádka ze základky. Bylo to v srpnu. Bylo nám tehdy dvanáct a postavily jsme si u nich na zahradě bunkr. Koukej, tady jsme s Karolínou u Mácháče. Vidíš, už tehdy měla ráda černé pivo,“ usmála se. „A tady pouštíme draka. Kdy to bylo? Tak před pěti lety? Možná…“
„Já myslím, že by ses na ty fotky neměla dívat,“ položil svou dlaň na její rameno.
„A tohle je Honza,“ přitiskla prst na další fotku a usmála se. „Poznal bys ho?“
„Vážně? To je z gymplu?“
„Hm, prvák, na poznávacím výletu. Ten rok bylo hrozně teplé září. Pamatuju si, že jsme se ještě koupali. A tady je…“
„Evo, vážně bys měla jít spát,“ naléhal. „Jen tě to zbytečně rozruší.“
„Vždyť už jdu, podívej, to je můj táta na vysoké. Nosíval tenkrát dlouhé vlasy.“ Probírala se horečně fotografiemi.
„Kdy si zajdeš k tomu doktorovi?“
„Co?“ neposlouchala ho.
„S tou nespavostí. Trvá to už týdny.“
„Jo.“
Petr si povzdechl a zvedl se k odchodu.
„Nepůjdeme se projít?“ navrhla najednou. „Třeba už mají někde otevřeno.“ Oči jí plály vzrušením. Zatoužila na chvíli předstírat, že žádná zima není, a oni se můžou jen tak sebrat a uprostřed noci si vyrazit ven.
„Teď? Jsou čtyři ráno a venku je minus dvacet!“
„Máš pravdu, byl to jen hloupý nápad,“ stáhla se.
„Půjdeme spát.“
Petr si všiml, že je Eva bosá. „Nastydneš.“
„Hm.“
„Přijď brzo, jo?“
„Hm.“
(Hejlová, Kateřina: Fimbul, JaS nakladatelství, s. r. o., strany 27 až 31)
Anotace:
Zhoubná tříletá zima Fimbul zahalí Prahu a zbytek Evropy bělostným hábitem. Po slunci je veta, měsíc dávno zmizel za šedou oponou mraků. Zbyl jen mráz. V ulicích, lidských tvářích, srdcích. Mladý pár Eva a Petr, ve snaze vzkřísit lásku, která jako by zamrzala spolu s Vltavou, se vydávají do chaty v horách, kde prožili první intimní chvíle. Čím více se však propadají do moci přírody s celou její symbolikou, tím více si začínají uvědomovat, že zabloudili. Ztrácí se v čase i prostoru a jejich putování za láskou se mění v boj o přežití…
První vydání, váz., 199 Kč
ISBN 978-80-904936-0-5, EAN 9788090493605
O autorce:
Kateřina Hejlová se narodila 29. února 1984 v Litoměřicích. Odmala miluje jazyky a literaturu, což se projevilo ve výběru vysoké školy – je absolventkou Literární akademie Josefa Škvoreckého v Praze. Píše od dětství a v současné době má na svém kontě i několik překladů. Z vydaných titulů připomeňme: ve sbornících povídek tvůrčí skupiny Hlava nehlava Zuby nehty (2007) – povídka Poslední metro, Tisíc jizev (2008) – povídka Trojná bohyně, Ruce vzhůru (2009) – povídka Vražda v lodní kajutě, Nahoře bez…, a dole taky (2010) – povídka Vraž ho tam a Noční můry nespí (2011) – povídky Za zrcadlem a Aqua Mala. Samostatné publikace vydala pod pseudonymem Katty Joyce – jde o knížky Angelina Jolie & Brad Pitt: Společný příběh (2009), Zabijte je všechny! (2010), Hugh Laurie: Nespokojený melancholik (2010). Překlady – Roger Zelazny: Tvorové světla a temnoty (společně s Michaelem Broncem, 2011), Allison Pearson: Myslím, že tě miluju (2011).
Z rozhovoru autorky k titulu:
Vaše novela nese pro mnohé záhadný název – objasníte nám, jak k němu přišla?
Fimbul je tříletá zima, zima hrůzy, která předcházela Ragnaröku, což je v severské mytologii označení pro konec světa, zánik bohů, poslední bitvu mocností dobra a zla.
Dlouhotrvající zima? Jak jste na tom se zimou vy? Máte ráda zimní období?
Popravdě ano, mám zimu moc ráda. Zřejmě proto, jsem se narodila v únoru, uprostřed třeskutých mrazů. Pro mě je zima spojená s Vánoci, praskajícím ohněm v krbu, očekáváním, co přinese nový rok, pokorou, sounáležitostí, ale také lyžováním, které miluju, koulováním, bruslením… Pro mě zima zůstává tou, kterou znám z Ladových pohlednic – prostá, čistá, malebná.
Foto: JaS nakladatelství
