V zemi s mizivým procentem muslimů se šíří silná islamofobie – »choroba«, jež se rozmohla vinou štvavých serverů a politiků, kteří pochopili, že s tímto poplašným programem uspějí ve volbách. České islamofobii prospívá, že část veřejnosti ví o islámu jen málo, nikdy se s muslimy vlastně ani nesetkala a názory si často utváří z dezorientujících zdrojů. Publikace Islamofobie po česku je tu pro ty, kteří se opravdu zajímají a dají prostor historické, religionistické a mediální analýze.
Kniha Islamofobie po česku přichází opravdu v pravou chvíli. Nejen proto, že se rétorika ohledně uprchlíků a islamofobie ve veřejném prostoru neustále udržuje, ba ještě vyostřuje – nepřímo úměrně k počtu uprchlíků. Ale také proto, že ti, kteří vidí, že nejrůznější populisté pořád vykřikují totéž a čím dál hlasitěji, díky této antologii získají relevantní názory a náhledy. Jimi budou moci oponovat ve chvíli, kdy se potkají u jednoho stolu s někým, kdo bude opakovat ona populistická hesla.
Proč mají lidé strach z něčeho, co nikdy na vlastní oči neviděli a co je nikdy nijak neohrozilo? A proč populističtí politici u nich sbírají hlasy a dostávají se do parlamentu? Jde také o důsledek virtuální, paralelní reality. Všichni to viděli opevnění ve svých obývácích v televizi nebo o tom četli na internetu – je jedno, z jak důvěryhodného zdroje –, a proto se toho bojí. Jediná možnost, jak se přestat bát, spočívá v tom, mít dobré informace a věřit vlastnímu úsudku. Zní to jako maličkost, ale většina českého národa toho bohužel není schopna.
V antologii Islamofobie po česku je ukázáno, že jakýsi povrchní strach z neznámého – třeba z Turků, kteří už stáli v 17. století před Vídní – se dlouhodobě projevil i v úsměvném detailu, který je dokumentován v klasickém díle české literatury. Český arabista Petr Pelikán k tomu podotýká: „Dokud bude Babička Boženy Němcové povinnou školní literaturou, bude nám její pes Sultán trapně připomínat, že v temných dobách, kdy jsme ještě neznali politickou korektnost, jsme dávali pejskům na potupu muslimům jména jejich světců jako Alík (Alí), Hasan nebo podle samotné prorokovy paní matky Amina.“
K tomu lze jen dodat, že snad se v budoucnu česká islamofobie v návaznosti
na přehnanou politickou korektnost neprojeví třeba i tak, že lidé vyjdou do ulic demonstrovat proti tomu, že má být z knihoven vyřazen populární příběh z pera Jindřicha Plachty Pučálkovic Amina. Nezbývá než se utěšovat, že nejen v tomto případě zvítězí zdravý rozum…
Anotace:
Vztah k islámu a k muslimům je bezesporu jedním z nejaktuálnějších témat, která hýbou veřejností v České republice a v celém západním světě. Uprchlická krize, džihádistický terorismus a další fenomény dnešní doby dodaly tomuto vztahu velmi vyhrocené rysy. Skutečný islám a skuteční muslimové se často ztrácejí v moři zjednodušení, generalizací a obav. Přední čeští islamologové, politologové, religionisté a další odborníci pod vedením Bronislava Ostřanského se pokusili hledat odpovědi na otázku, jak se v České republice, zemi s mizivým procentem muslimů, zrodila tak silná islamofobie. K tématu přistupují z různých úhlů, od rozboru stereotypů o islámu a muslimech v české publicistice a knižní produkci, vývoj západních představ o islámu a muslimech od středověku, vztahu islamofobie a antisemitismu, místu islamofobie v paletě extremistických směrů v ČR, až po pohled na sociální sítě a jejich vliv na utváření islamofobních názorů dnes. Jak připomínají autoři knihy, bez kritického přístupu k islámu a muslimům nikdy nelze věcně uchopit reálné problémy s nimi spojené, bezpečnostní hrozby či sociální rizika. Porozumět jim však vyžaduje skutečné znalosti a rozhled, nikoliv jen kategorické soudy. Úvodem ke knize přispěl nestor české vědy o islámu Luboš Kropáček.
S úvodem Luboše Kropáčka vydává Vyšehrad
Odpovědný redaktor Filip Outrata
296 stran
Cena: 348,- Kč
O autorovi:
Bronislav Ostřanský působí v Orientálním Ústavu Akademie věd ČR, zaměřuje se zejména na súfismus a islámskou mystiku a na fenomén apokalyptiky v islámu. Je autorem řady studií a autorem či editorem knih, například Hledání skrytého pokladu. Antologie komentovaných překladů ze středověkého arabského súfijského písemnictví (Praha 2008); Islámský stát: Blízký východ na konci časů (eds. s O. Beránkem, Praha 2016); Stíny minaretů: Islám a muslimové jako předmět českých veřejných polemik (eds. s O. Beránkem, Praha 2016).
Ukázka:
I ten, kdo v uplynulém roce jen velmi zběžně sledoval domácí či zahraničněpolitické dění, se nejspíš nevyhnul termínu islamofobie. Tento novotvar dnes plní stránky novin i debaty na internetu, přičemž vyvolává nejen věcné spory o jeho přípustnost ve společenskovědním i mediálním diskurzu, ale zároveň silné emoce. Patrně nenajdeme mnoho společenskovědních témat, která by obdobně dokázala rozohnit tolik spoluobčanů. Jeho odpůrci jej totiž vnímají jako nepřijatelnou snahu, jak dehonestovat a v důsledku umlčet odpůrce islámu, a pociťují jej jako stigmatizující nálepku. Pojmem islamofobie se totiž nejčastěji označuje rozmanitá škála projevů vyjadřujících pocit nadřazenosti vůči muslimům, ať již se jedná o předsudky či negativní stereotypy, diskriminaci nebo přímo nenávist. Ostatně sporům o islamofobii, ať již jde o samotný termín nebo příslušný koncept, se věnuje podstatný díl této stati.
Odpůrci islámu svůj postoj zpravidla pokládají za zcela přirozený a správný. Někdy se proto ani nebrání označení „islamofob“, nýbrž jsou na něj hrdí, respektive jej všelijak ironizují. Ano, pojmy islamofobie, islamofobní či islamofobové nezní právě neutrálně, nýbrž v sobě nesou negativní konotace – v tomto lze dát odpůrcům islámu jistě za pravdu. Totéž bychom však mohli prohlásit o rasismu, xenofobii či antisemitismu. Přitom se nezdá, že by to vyvolávalo nějaké rozpaky při užívání oněch pojmů. Spory kolem islamofobie jsou zkrátka plné paradoxů, jak nastíní následující stránky.
Budeme přitom opakovaně narážet na zcela protikladná stanoviska, ať již jde o východiska islamofobie nebo to úplně nejzákladnější – její hodnocení. Na jedné straně si připomeňme slova odpůrce islámu americko-palestinského původu Walida Shoebata o tom, že „kritika islámu není příznakem islamofobie stejně jako kritika nacismu není znamením naci-fobie a že obojí obavy jsou racionální, což tedy značí, že nejde o žádné fobie.“ Nebo máme spíše co do činění s ideologickým fenoménem, který „se zrodil na troskách orientalistických paradigmat, která Edward Said a mnozí další úspěšně rozbourali, přičemž islamofobní syntéza dílčích schémat orientalismu byla přeorganizovaná právě tak, aby vyhovovala radikální proměně světa, mocenské, politické i ekonomické, po skončení studené války,“ jak přesvědčivě rozvádí jiný Američan arabského původu Stephen Sheehi. Islamofobie – a na tento bod budeme opakovaně narážet – totiž zhusta představuje součást mnohem širších sporů či ideologických střetů.
Navíc (jak ukáží následující kapitoly) spektrum islamofobních projevů je vskutku rozmanité – a zdaleka přitom nejde jen o duchovno. Islamofobní totiž může být jak sofistikovaně se tvářící publicistická produkce, jež dokáže kultivovaným způsobem podněcovat k nenávisti mnohem lépe než obhroublé výpady na sociálních sítích, tak rovněž násilí z nenávisti vyvolané některým (někdy pouze domnělým) muslimským atributem (například šátky muslimek, halál značka v obchodu a tak podobně). Pod pojem islamofobie zdaleka nepatří jenom hlasité výkřiky na demonstracích plných transparentů s přeškrtnutou mešitou, svého času tak početných, nýbrž i seriózně se tvářící publikace slibující čtenářům odhalit „pravou tvář islámu,“ v nichž vysoce selektivní vidění světa jde ruku v ruce se sebevědomím majitelů pravdy, kterou přece lidé chtějí slyšet.
V letech 2015 a 2016 se na protiislámské vlně „svezla“ jak dlouhá řada respektovaných osobností, tak do té doby neznámých postaviček. A o všemožné kuriozity přitom nebyla nouze; v hudební branži se do muslimů pustil například Tomáš Ortel (původním jménem Hnídek), zpěvák hitu Mešita, v roce 2016 druhý v hlasování soutěže Zlatý slavík, nebo průkopnice protiimigračního songu Olivie Žižková s osobitou písní Evropo dýchej, která své poznatky o islámu podepřela, mimo jiné, autoritou herce Jiřího Krampola.
A konečně dlužno dodat, že islamofobii, ovšemže v různém výrazovém provedení, najdeme dnes stejně snadno u radikálních uskupení na okraji politického spektra, jakož i v politickém mainstreamu. Může stejně dobře charakterizovat teenagera realizujícího se v nekonečných hádkách na sociálních sítích, jakož i vzdělaného akademika. Americká profesorka mediálních studií Deepa Kumar dokonce neváhala islamofobii popsat jako „novodobý mccarthyismus“. Její pohled sdílí již zmíněný Stephen Sheehi, jenž připomíná, že po dlouhá léta býval strach tím nejspolehlivějším prostředkem, kterak dosáhnout konsensu, a v tomto kontextu dodává, že „amorfní síť ideologů, politiků, aktivistů, novinářů i akademiků, spolu s mainstreamovými médii i Hollywoodem v průběhu 90. let dokázaly vytvarovat islamofobní paradigmata do podoby koherentního a relevantního přístupu k tomu, jak analyzovat Blízký východ.“
Foto: www.ivysehrad.cz
