Po čtvrtstoletí u nás vychází Job – Román prostého člověka jednoho z nejpřekládanějších autorů na světě Josepha Rotha. S novými ilustracemi vydává Vyšehrad. Rakouský novinář a spisovatel židovského původu Josef Roth vydal svůj devátý román Job s podtitulem Román prostého člověka roku 1930. Působivě líčí příběh ruské židovské rodiny emigrující do Spojených států s nadčasovým poselstvím o Bohem zkoušeném a posléze odměněném hlavním hrdinovi Mendelu Singerovi. Kniha znamenala mezinárodní úspěch – Hollywood podle ní natočil film Hříchy člověka, oproštěný od všech židovských prvků. U nás vyšla poprvé v roce 1934 v překladu Vincence Svobody, v roce 1991 ji vydal Vyšehrad v překladu Miroslava Petříčka. Nyní, po pětadvaceti letech, vydává Vyšehrad toto dílo znovu s novými ilustracemi.
Joseph Roth se narodil v roce 1894 v Brodech ve východní Haliči, v nejvýchodnějším koutu tehdejšího rakousko-uherského mocnářství, jen pár kilometrů od ruských hranic. Žila zde početná židovská komunita, k níž patřil. Haličtí Židé se v německy mluvících částech říše netěšili velké úctě. Když si Roth v mládí hledal svůj prostor ve Vídni, svůj původ zamlžoval.
Po maturitě roku 1913 odešel Roth do blízkého Lvova, kde začal studovat na univerzitě. O rok později se přestěhoval do Vídně, aby zde studoval filozofii a germanistiku, ale roku 1916 se dobrovolně přihlásil do armády a sloužil jako armádní novinář ve Lvově. Válka, smrt císaře Františka Josefa I. a rozpad Rakouska-Uherska znamenaly pro mladého Rotha těžký otřes – nejen ztrátu rakouské vlasti, ale i konec »starých časů«, s nímž se nikdy úplně nesmířil.
Po válce začal psát pro noviny a jako žurnalista se živil po zbytek života, současně se věnoval literární tvorbě. Za svůj krátký život (zemřel ve čtyřiačtyřiceti letech) napsal dvě desítky románů, z nichž mnohé byly přeloženy do řady jazyků a zfilmovány.
V knize Job s podtitulem Román prostého člověka vypráví osudy ortodoxního volyňského Žida Mendela Singera a jeho rodiny v carském Rusku přelomu 19. a 20. století a posléze v emigraci ve Spojených státech. Zdánlivě jednoduchý, klasicky vyprávěný příběh učitele, jeho manželky a čtyř dětí je plasticky podaným svědectvím o životě předválečné východoevropské židovské komunity. Mendelův zápas s osudem, zasazený do doby hroutících se států a rozpadajících se jistot, však zároveň přerůstá ve všelidské podobenství o ztrátě, naději a věrnosti tradici v moderním světě a naléhavě tak promlouvá také k dnešnímu čtenáři.
Job
Z německého originálu přeložil Miroslav Petříček
Ilustrace Ivan Bukovský
Odpovědná redaktorka Adéla Tošovská
Počet stran 216
Cena: 188,- Kč
Vydání třetí, ve Vyšehradu druhé
O autorovi:
Joseph Roth (1894–1939) pocházel z haličského městečka Brody poblíž Lvova, tedy z nejvýchodnější výspy tehdejšího rakousko-uherského mocnářství, kde žila početná židovská komunita, k níž patřil. Studoval filozofii a německou literaturu, v roce 1916 však studia přerušil a narukoval do rakouské armády. Válečná zkušenost stejně jako rozpad habsburské monarchie v roce 1918 v něm utvrdily celoživotní pocit vyhnanství, nejistoty a odcizení, s nímž se potýká také většina jeho románových postav. Po válce začal psát pro noviny a jako žurnalista se živil po zbytek života. Roku 1922 se ve Vídni oženil s Friederike Reichler, která o čtyři roky později začala trpět duševní nemocí, posléze žila po ústavech a roku 1940 zahynula jako oběť nacistické eutanázie choromyslných. Její choroba Rotha velice trápila a snažil se hledat pomoc i u haličského rabína. Nic nepomáhalo, sám trpěl depresemi a podléhal alkoholu.
Z obavy před rasovým pronásledováním emigroval v roce 1933 z Rakouska
do Paříže. V posledních letech života žil po hotelích a stále více ho stravovaly deprese a alkoholismus. Zemřel 27. května 1939 v jedné pařížské nemocnici
po dnech strávených v deliriu tremens. Bylo mu čtyřicet čtyři let. Rothova díla, z nichž nejznámější a nejucelenější je román Pochod Radeckého z roku 1932, jsou dodnes ceněna pro svůj úsporný styl a překvapivě současnou perspektivu.
Ukázka:
Před mnoha léty žil v Cuchnově muž jménem Mendel Singer. Byl zbožný, bohabojný a obyčejný, docela všední žid. Vykonával skromné povolání učitele. Ve svém domě, který se skládal pouze z prostorné kuchyně, předával dětem znalost bible. Učil s poctivým zápalem a bez nápadného úspěchu. Statisíce před ním žily a vyučovaly tak jako on.
Nevýznamný stejně jako jeho existence byl i jeho bledý obličej. Celý jej vroubil obyčejný černý plnovous. Vous zakrýval i ústa. Oči byly veliké, černé, váhavé a zpola zastřené těžkými víčky. Na hlavě seděla čepice z černého proužkového hedvábí, z látky, z níž se často dělají nemoderní, laciné kravaty. Tělo vězelo v polodlouhém kaftanu, který zde židé běžně nosili, a když Mendel Singer pospíchal ulicí, jeho šosy vlály a jako křídla bušily tvrdými, pravidelnými údery do okrajů vysokých kožených bot.
Zdálo se, že Singer má málo času a samé naléhavé úkoly. Jeho život byl vskutku nepřestajně těžký a někdy byl dokonce soužením. Musel šatit a živit ženu a tři děti. (Teď čekala čtvrté.) Bůh obdařil jeho bedra plodností, srdce vyrovnaností a ruce chudobou. Neměly zlato, jež by vážily, ani bankovky, které by počítaly. Nicméně jeho život klidně ubíhal jako nepatrný potůček mezi nízkými břehy. Každého rána děkoval Mendel Bohu za spánek, za procitnutí za vzcházející den. Když slunce zapadlo, modlil se znovu. Když probleskly první hvězdy, modlil se potřetí. A než se uložil ke spánku, zašeptal spěšnou modlitbu znavenými, avšak horlivými rty. Jeho spánek byl bezesný, jeho svědomí čisté, jeho duše nevinná. Nebylo ničeho, čeho by musel želet, ničeho, po čem by dychtil. Miloval svoji ženu a těšil se z jejího těla. Jídlo polykal rychle, se zdravým hladem. Své dva synky, Jonáše a Šemarju, vyplácel pro neposlušnost, zatímco nejmladší, dceru Mirjam, přečasto laskal. Měla jeho černé vlasy a jeho černé, váhavé a měkké oči. Její údy byly něžné, klouby křehké, mladá gazela.
Učil číst a odříkávat bibli dvanáct šestiletých žáků. Každý z těchto dvanácti mu vždy v pátek přinášel dvacet kopejek. To byl jediný příjem Mendela Singera. Bylo mu teprve třicet let, ale vyhlídky na to, že by mohl vydělávat víc, byly nepatrné, ba spíše vůbec žádné. Když žáci vyrostli, odcházeli k jiným, moudřejším učitelům. Živobytí bylo rok od roku dražší, sklizeň chudší a chudší. Mrkev byla scvrklá, vejce prázdná, brambory zmrzlé, polévky vodové, kapři tencí, štiky krátké a kachny hubené, husy tvrdé a slepice nestály za nic.
Takové nářky spouštěla Debora, manželka Mendela Singera. Byla to žena a mnohdy ji posedl ďábel. Pošilhávala po tom, co vlastnili majetnější, a obchodníkům záviděla zisk. Příliš málo znamenal Mendel Singer v jejích očích. Vyčítala mu děti, těhotenství, drahotu, nízký plat a často dokonce i špatné počasí. V pátek drhla podlahu, až byla žlutá jako šafrán. Její široká ramena sebou trhala nahoru a dolů v pravidelném rytmu, silné ruce přejížděly křížem krážem jedno prkno po druhém a její nehty zajížděly do spár a skulin mezi nimi vyškrabujíce odtud černou špínu, kterou pak úplně pohltily záplavy vody z vědra. Jako rozložité, mohutné a pohyblivé horstvo se plazila prázdnou, modře vymalovanou místností. Venku, přede dveřmi, vyvětrával nábytek, hnědá dřevěná postel, slamníky, hladce ohoblovaný stůl, dvě dlouhé a úzké lavice, vodorovná prkna pevně přibitá ke dvěma svislým. Jakmile na okno dýchl první soumrak, Debora zapálila svíčky ve svícnech z alpaky, zakryla si obličej rukama a modlila se. Její muž přišel domů, v hedvábné černi, vstříc mu zářila podlaha žlutá jak roztavené slunce, jeho tvář měla bělejší lesk než jindy a černější než v týdnu byl i jeho vous. Posadil se, zanotoval píseň, rodiče i děti pak srkali horkou polévku, usmívali se nad talíři a nepromluvili jediné slovo. V místnosti se vzmáhalo teplo. Stoupalo z hrnců, mis i těl. Laciné svíčky ve svícnech z alpaky to nevydržely a začaly se ohýbat. Na cihlově červený, modře kostkovaný ubrus odkapával stearin a vmžiku okorával. Otevřeli dokořán okno, svíčky se vzpamatovaly a pokojně planuly až do konce. Děti se uložily na slamníky poblíž kamen, rodiče ještě poseděli pozorně a slavnostně pohlížejíce do posledních modrých plamínků, jež vystřelovaly z otvorů ve svícnech a v měkkých vlnách klesaly nazpět, vodní hra z ohně. Stearin čadil, modré tenké nitky kouře stoupaly ze zuhelnatělých zbytků knotů ke stropu. „Ach!“ povzdechla si žena. „Nevzdychej!“ napomenul ji Mendel Singer. Odmlčeli se. „Pojďme spat, Deboro!“ poručil. Mumlavě odříkali noční modlitbu.
Tak koncem každého týdne přicházel sabat, s mlčením, svíčkami a zpěvem. Po čtyřiadvaceti hodinách se ponořil do noci, jež za sebou přivedla šedivý sled všedních dnů, koloběh trampot. Jednoho horkého dne pozdního léta, kolem čtvrté hodiny odpolední, Debora slehla. Její první výkřiky se zařízly do monotónního vyzpěvování dvanácti učících se dětí. Všechny se odebraly domů.
Nadešlo sedm dní prázdnin. Mendelovi se dostalo nového, čtvrtého dítěte, chlapce. Po osmi dnech byl obřezán a pojmenován Menuchim.
Kolébku Menuchim neměl. Vznášel se uprostřed místnosti v košíku spleteném z vrbového proutí, jenž byl čtyřmi provazy připevněn k háku na stropě jako lustr. Mendel Singer po chvíli zlehka zaťukal prstem, jemuž nechyběl cit, do zavěšeného košíku, který se okamžitě rozhoupal. Tento pohyb často kojence uklidnil, mnohdy však proti jeho chuti naříkat a křičet nic nepomáhalo. Jeho hlas zavřískal nad hlasy dvanácti učících se dětí, profánní, odporný zvuk nad svatými větami bible. Debora si stoupla na stoličku a sundala kojence. Z rozepjaté blůzky se vynořil bílý, nalitý, obrovský prs a mocně k sobě vábil chlapcův pohled. Vypadalo to, jako by Debora kojila všechny, kdož stáli kolem. Starší tři děti ji obklopily, žárlivé a žádostivé. Rozhostilo se ticho. Bylo slyšet, jak kojenec pomlaskává.
Dny se odvíjely v týdny, přerůstaly v měsíce, dvanáct měsíců stvořilo rok. Menuchim stále ještě pil matčino mléko, řídké, světlé mléko. Nemohla ho odstavit. Ve třináctém měsíci svého života začal se pitvořit a sténat jako zvíře, dýchat v divokém spěchu a zcela neobvyklým způsobem kašlat. Jeho velká lebka ztěžka spočívala na hubeném krku jako tykev. Široké čelo se zvrásnilo a zbrázdilo jako pomačkaný pergamen. Nohy byly zkřivené a bez života jako dva dřevěné luky. Tenkými pažemi třepal a poškubával. Ústa vykoktávala směšné zvuky. Když ho přepadl záchvat, vzali jej z kolébky a pořádně s ním zatřásli, až v obličeji zmodral a téměř mu došel dech. Pak se zvolna vzpamatovával. Na hubená prsa mu dávali spařený čaj (v několika sáčcích) a slaboučký krk obkládali devětsilem. „To nic,“ říkal otec, „to je tím, jak roste.“ – „Synové bývají po matčiných bratrech. Můj bratr to měl pět let,“ pravila matka. „Z toho vyroste,“ říkali ostatní. Až jednoho dne ve městě vypukly neštovice, úřady nařídily očkování a lékaři vtrhli do domácností židů. Mnozí se ukryli, ale Mendel Singer, spravedlivý, před žádným božím trestem neutíkal. Smířen očekával i očkování.
Foto: Nakladatelství Vyšehrad
