Nakladatelství Epocha přináší na podzimní trh další ze svých fantastických titulů. Akční sci-fi Epos o panáčkovi vychází v čtenáři oblíbené edici Pevnost jako její 102. svazek. Strhující příběh plný akce a napětí, humoru a nadsázky napsal mladý talentovaný spisovatel Jaroslav Beznoska.
Titul knihy je parafrází na slavný text o sumerském králi Gilgamešovi. I v tomto moderním eposu naleznete hrdinu, který touží po moci a nesmrtelnosti. Kromě toho tu najdete i druhého reka, jenž se takovému osudu snaží za každou cenu vyhnout. Všechno ale začíná mnohem civilněji, trochu jako detektivka. Robert Erben vyráží na rande, které se nepovede. Nejenže mu nepřijde doprovod, ale v restauraci, ve které se úspěšně opíjí během svého marného čekání, se objeví vrazi. Ráno se probouzí v policejní cele s kocovinou, morální i tou skutečnou. A dostává za úkol případ vyřešit, zjistit, kdo si najal vrahy, a dopadnout toho, kdo je odrovnal. Najímá si ho jeho nejlepší přítel David Vágner, novodobý Gilgameš, ředitel tajné služby městského státu, v jehož ulicích se celý děj odehrává.
„Příběh jsem začal skládat dohromady v době, kdy jsem se oddával studiu literatury a historie. Byl jsem vystaven neustálému vlivu starých klasických příběhů i moderních vypravěčských postupů. Jejich spojením jsem se rozhodl vytvořit moderní epos,“ objasňuje svoji prvotní inspiraci autor Jaroslav Beznoska a s úsměvem dodává: „I když si samozřejmě uvědomuji, že se ve skutečnosti jedná o román.“
Čtenáři se na 392 stranách knihy přesunou do uzavřeného světa metropole jedenadvacátého století, do moderní obdoby legendárního Uruku. Město je to stejně nepravděpodobné jako skutečné. A takoví jsou i lidé, kteří v něm žijí. „Přečetl jsem bezpočet slavných i polozapomenutých knih a u každé jsem se alespoň na chvíli začal nudit. U Eposu o panáčkovi jsem se rozhodl, že se to nestane. Proto jsem vytvořil unikátní svět a postavy. Stvořil jsem nový a originální příběh, přestože byl inspirován příběhy starými jako lidstvo samo. Vytvořil jsem dva hlavní hrdiny, respektive vypravěče. Celý děj jsem zhustil do necelých čtyřiadvaceti hodin, aby si hrdinové a spolu s nimi ani čtenáři nestačili vydechnout. Do toho detektivní zápletka, trocha mystiky, spousta akce a napětí, humor a samozřejmě nadsázka, protože příběhům, které se berou příliš vážně, mám tendenci nedůvěřovat,“ popisuje vznik románu jeho autor Jaroslav Beznoska.
Info o knize
Autor: Jaroslav Beznoska
Obálka: Žaneta Kortusová
Formát: paperback, 155×180 mm
Počet stran: 392
Cena: 265 Kč
Edice: Edice Pevnost (102. svazek)
O edici Pevnost
V edici Pevnost vychází romány a sbírky povídek renomovaných českých autorů i vycházejících hvězd. Pevné místo tu zaujímají klasikové české fantastiky Josef Pecinovský či Zdeněk Žemlička, prostor je ale věnován i nejmladší generaci – Tereze Matouškové či Přemyslu Krejčíkovi. Nabídka edice je rozmanitá; vybere si milovník akčních thrillerů, historické fantasy, dystopií či příběhů, z nichž běhá mráz po zádech. Z novinek roku 2016 doporučujeme fantasy román Terezy Matouškové Děti vánice, sci-fi thriller Josefa Pecinovského Areston, sbírku sci-fi povídek Přemysla Krejčíka Kybersex a sborník hororových a sci-fi příběhů Pavla Fritze Archa zrůd.
O Nakladatelství Epocha
Nakladatelství Epocha se zaměřuje především na literaturu faktu a historii, velký prostor je však věnován i fantastice. V historicky laděných edicích dominují Polozapomenuté války, Magnetka a Traumata války, v literatuře faktu pak Victima, odborné tituly přináší edice Erudica. V oblasti fantastiky dominují zejména bestsellerový spisovatel František Kotleta (Bratrstvo krve, Lovci, Velké problémy v Malém Vietnamu…), série akční urban fantasy Kladivo na čaroděje či cykly romanticko-erotických dark fantasy Anita Blakeová a Merry Gentryová Laurell K. Hamiltonové. Záběr je však mnohem širší.
Ukázka:
Už jen pár metrů. Klepal jsem se, naskočila mi husí kůže, potil jsem se. Nevím, jestli to bylo tím vzrušením, nebo strachem, mým zraněním anebo něčím úplně jiným… byl jsem tak blízko.
Sevřel jsem ještě pevněji rukojeť pistole, klouby mi zbělely. Rozrazil jsem dveře a vtrhnul jsem dovnitř.
Seděla v rohu místnosti na malém koberci. Ale nebyla to ta, kterou jsem čekal, ta, kterou jsem pronásledoval, byla to jiná postava, možná ještě nepravděpodobnější. Veliký vyhublý černoch s blonďatými zacuchanými dredy. Místo levého oka měl jen prázdný černý dolík v černé hlavě a místo levé nohy měl železnou tyč s hnědou vojenskou botou na konci připevněnou ohromným množstvím izolepy. Byl jsem z něho tak překvapený, že mě to, co řekl, ani nepřekvapilo. ,,Ha, konečně! Však povídala, že nakonec přijdeš!“
,,Kde je?!“ vyštěknul jsem, připraven, pokud mi nedá uspokojivou odpověď, vystřelit mu tím prázdným důlkem mozek z hlavy.
Xylofony nás pohltily. Koutkem oka jsem zahlédl několik hlavní, mířily na mě. Bylo jich hodně, mnohem víc, než kolik jsem měl nábojů. Mířil jsem stále na jednookého černého blonďáka.
Nacpali se do dveří, poloautomatické staré neudržované zbraně, nedělal jsem si žádný iluze, že by náhodou nemusely fungovat. ,,Zahoď ten kvér!“ zabručel jeden z nich, asijský mužík s jednou rukou.
,,Pitomci!“ vykřikl dredatý černoch a pohlédl na ně svým jediným okem, bylo světle modré jako čerstvá jarní obloha. ,,Nemůžete zabít toho, který souloží se smrtí,“ teatrálně se odmlčel. Ta dramatická vložka mi přišla hrozně směšná, ale raději jsem mlčel. ,,Sklopte zbraně, stáhněte ocasy, naposled se nadechněte zhluboka čerstvého vzduchu a připravte se, naše paní se blíží,“ divoce zapištěl. „Vy, mučedníci smrti a otroci zkázy, jděte si teď po svém. Již brzy spolu vyrazíme na křížovou výpravu!“
Pomalu a s nervózně těkajícími pohledy nakonec sklopili zbraně a vyšourali se z místnosti. Zůstali na chodbě za závěsem ze žlutých korálků.
Byli to mrzáci. Nemám na mysli ani tak jejich fyzické disproporce, mám na mysli jejich sektu. Říkali si Církev mrzáků. Lidi, pro které život ztratil jakýkoli smysl. Stoupenci nihilistického učení o neodvratné degeneraci společnosti, která povede k zániku civilizace. A stejně jako u jakékoli jiné církve a jiných apokalyptických učení, i u nich po onom neodvratném konci bude následovat nový šťastný počátek rozvoje lidské rasy, v jehož čele nebude nikdo jiný, než oni nyní nešťastní mrzáci, ti vyvolení, kteří všechny ostatní lidi přežijí, protože nyní už nežijí.
Kdysi jsem o tom četl studii jakéhosi antropologa… jeho disertační práce se zabývala významem okrajových apokalyptických učení na vývoj společnosti. Aby dodal punc svému bádání, stal se na nějaký čas členem této nebo podobné sekty mrzáků. Několik měsíců o něm nikdo neslyšel, pak se konečně objevil na akademické půdě. Poněkud kontroverzní disertační práci nakonec měl, ale chyběly mu čtyři prsty na pravé ruce. Naštěstí to byl levák. Přes nějaké výhrady odborné kritiky a čtenářský ohlas mezi laickou veřejností získal kýženou pozlacenou bronzovou doktorskou medaili… Při slavnostním ceremoniálu, když šel přísahat na děkanské žezlo, s pokřikem „smrt degenerovaným pseudointelektuálům“ vytáhl pistoli a zastřelil prorektora univerzity, děkana fakulty sociálních věd a pana docenta Rákosníčka, váženého psychologa a veřejného odpůrce psychoanalytických pokusů s LSD.
Ty jeho studie jsem četl až po onom činu, nejspíš jako vyraz úcty a možná i díků. Pan doc. Rákosníček stál totiž za předčasným ukončením mého studia poté, co jsem se mu při jedné debatě na semináři svěřil, že účinky LSD jsem párkrát testoval sám na sobě a že to nebylo zase tak špatné. Z mého pohledu práce nešťastného antropologa měla výsledek jednoznačný, stoupenci okrajových apoka- lyptických učení mají na společnost vliv velmi pozitivní. Ale vraťme se z této odbočky zpět do centra dění našeho příběhu, na nekonečnou dálnici pitvorného děje. ,,Na něco jsem se tě ptal!“ procedil jsem skrz zaťaté zuby, odhodlán,nehledě na jeho společníky, ho klidně i zabít. ,,Kde je?“
,,Já nevím!“ pokrčil rameny.
,,Ptal jsem se tě, kde je?!“ mluvil jsem potichu, možná až příliš potichu. ,,Jestli mi neodpovíš, odprásknu tě!“ řekl jsem o něco hlasitěji, pro jistotu, kdyby mě neslyšel. Byl to mrzák, třeba byl i nahluchlý.
,,Ty mě nemůžeš zabít. Ne, dneska!“
,,Hecuješ?“ vyjekl jsem. ,,Nehraj si se mnou!“ Jsem zoufalý a šílený. ,,Kde je?“
„Tak dobře,“ vzdychnul. Sáhl si do kapsy a vrhnul před sebe šest bílých hracích kostek. Chvíli je zkoumal, naklonil hlavu, něco zadrmolil. Pohlédl na mě. ,,Zrovna teď jede v taxíku.“
,,Cože?“ Ta pitomá věta měla naprosto odzbrojující účinek. Zajistil jsem pistoli a propadl se do podřepu, kecnul jsem sebou na zem, opřel jsem se o zeď a roztáhl nohy… kroutil jsem hlavou a mával pistolí. Nevím, jakou odpověď jsem čekal, ale tahle to rozhodně nebyla. ,,To je nějaký woodoo?“ naznačil jsem pistolí na rozházené hrací kostky.
Pokrčil rameny. „Copak vypadám jako Jamajčan?“
,,Já myslel, že se takhle rozhazují lidský kosti nebo něco a ne hrací kostky.“ Každá byla jiná, ale jako by to mělo mít nějaký vliv na výsledek.
„To je všeobecně rozšířená pověra.“
,,Chápu!“ Rozhodně jsem nestál o nějakou stupidní přednášku. ,,Sedí v taxíku!“ Ušklíbl jsem se. ,,To je dobrý. A kam jede? Zeptáš se hracích kostek, kam jede?“
,,Na to se ptát nemusím, to vím.“
,,A kam teda jede?“ snažil jsem se z něho dostat nějakou informaci, která by konečně dávala smysl.
,,Jede sem.“
,,Vždyť tu byla.“ Tady někde přede mnou, tady někde před chvilkou.
,,Nebyla.“
,,Tak koho,“ zašátral jsem v kapse, ,,jsem vlastně,“ prohledal jsem druhou kapsu, ,,pronásledoval?“ prohledal jsem všechny svoje kapsy. Ten kus látky byl pryč!
,,To já nevím,“ pokrčil širokými vyhublými rameny.
„Asi nějaký přelud,“ zazubil se. ,,Jediný, co jsem věděl, bylo, že přijdeš. A až přijdeš, a já ti předám její vzkaz, přijede pro tebe.“
,,Taxíkem.“ To dává stejný smysl jako…
,,Neříkala jak.“
… jódlující orangutan.
,,Přijede taxíkem. To je skvělý.“ Moje šest let mrtvá přítelkyně a láska mého života si pro mě přijede taxíkem. Sem, do Podměstí, k tomuhle patriarchovi Církve mrzáků. Rozbolela mě hlava. ,,Myslíš, že mě sveze ze starý známosti, nebo jí budu muset zaplatit? Protože nevím, jestli budu mít u sebe dost peněz,“ řekl jsem smutně.
,,Já nevím.“
,,Nevíš!“ skvělý.
,,Jak jsem řekl, vím pouze, že až přijdeš, mám ti předat její vzkaz. Víc mi toho neprozradila.“
,,Jsem tady, ne?“ v celé své kráse.
,,Mám ti říct o těch mužích, kteří na tebe čekali…“
,,Myslíš ty na dálnici?“ skočil jsem mu do řeči. ,,Tak o těch už vím.“
,,Nevím nic o žádné dálnici. Vím jen o těch, co na tebe čekali tady.“
,,Můj informátor?“
,,Nevím, kdo to byl, říkala, že ty budeš vědět. Bylo jich hodně. Přijeli ve třech autech. Deset ozbrojených mužů. Dvě auta schovali dozadu za budovu, tady na plácku zůstal jen jeden vysoký muž. Ostatní obsadili přilehlé domy a čekali…“
,,… na mě,“ doplnil jsem poslední dílek skládačky. Tak můj informátor si pro mě nachystal překvápko. Proto chtěl víc peněz než obvykle, náš poslední obchod. Ale zase ne tak moc, aby to nebylo podezřelé. Zasranej nenažranej kapitalista!
Zkusil jsem z něho dostat nějaké další informace… čekali asi tři čtvrtě hodiny a pak odjeli. Nyní bylo půl třetí. Tu schůzku jsem měl mít v půl druhý. Přijeli o čtvrt hodiny dřív a čekali ještě půl hodiny. Když jsem se na ten plácek připotácel, minul jsem je jen o pár minut. Zatracený štěstí… jedna dvě minuty a bylo po mně. Ale co to sakra blábolím, jaký že minuty… dyť po mně stříleli z raketometu… Jak jsem to vlastně vůbec přežil? Jak jsem se dostal z toho zatraceného rozmašírovaného hořícího auta dřív, než do něj napálily ty další rakety? (…) Jasně… ty tři tečky v závorce. Tam někde je schovaná odpověď na tuhle záhadu… jenom si na to vzpomenout.
Černoch znovu vrhnul kostky. ,,Hálelujááá, je tady,“ povídá a pracně se snaží postavit na nohy, na jednu z masa a kosti a na tu druhou z železa a boty. Hopkaje se přemisťuje k oknu. ,,Tvůj kočár dorazil i s tvým průvodcem. Čeká tě cesta do pekla.“
,,Ty seš ale magor!“ utrousím a zvedám se taky… taky na obě nohy, na jednu z masa a kostí a na druhou z masa a krve. Kulhám k oknu a vykláním se ven. Na prostranství, kousek od místa, kde jsem ještě před chvíli seděl, stál bílý taxík a vedle něho taxikář. Dveře otevřený, taxikář se rozhlížel kolem dokola. Naklonil se i do auta a do uší nám nabouralo ostré nepříjemné zatroubení. ,,Kde je?“ sleduji neustále taxík a taxikáře.
,,Tam!“ namíří prst na taxikáře a taxík.
,,Kde? Nikde ji nevidím.“
,,Je uvnitř.“
Ať jsem se díval sebepozorněji, v taxíku nikdo neseděl. Byl prázdný. ,,To je zavřená v kufru?“ Ani nevím, proč jsem to řekl. Vím, že je to blbost, ale celá ta situace mi přišla jako naprostá blbost. Takže to vlastně bylo docela na místě.
,,Nemyslím v taxíku,“ povídá, jako bych byl úplný idiot.
,,Je v jeho hlavě!“ Což rozhodně dávalo smysl.
Taxikář se zničehonic pohnul. Naklonil se do auta a něco tam hledal, asi v palubní přihrádce. Když se znovu napřímil, zabouchl dveře. Chvíli stál bez hnutí, v ruce mu zářil stříbrný šestiranný revolver, podobný tomu mému. Přiložil si ho ke spánku a stisknul spoušť.
Ukázka:
Vybraná smetánka našeho velkolepého města si plnila břicha ve staromódní restauraci. Interiér byl laděn do italského baroka, přeplácaný a plný přespříliš zlatých a přespříliš bílých výčnělků, záhybů a průhybů, svícnů a obrazů a lustrů a svícnů. Bylo až s podivem, když jsem se kolem sebe tak rozhlížel, že v celém tom prehistorickém rádoby vkusu sedím u baru na barové stoličce a pocucávám whisky.
Zíral jsem na malý stůl v intimnější části restaurace; bylo prostřeno pro dva, víno čekalo otevřené, čpělo. Jedna sklenička zpola prázdná, druhá netknutá. Chtělo se mi z toho pohledu zvracet. Žaludek byl v pořádku, já jen z nějakého nepředstavitelného důvodu potřeboval vyzvracet obsah svojí hlavy. Dopil jsem skleničku, řekl číšníkovi, aby zrušil moji rezervaci a osamělý stůl dal k dispozici šťastnějšímu.
Nepřišla. Dvě dlouhé hodiny na baru a místo u stolu zelo prázdnotou. Nechala mě tady samotného čekat v neukojitelném očekávání. Dostal jsem novou skleničku se zlatě hnědým nápojem, vzal jsem ji do dlaní a několikrát jsem s ní zamíchal, díval jsem se na prudké vlnky svlažující průhledné stěny svojí pálivou chutí. Tak nějak musela vypadat moje hlava, vnitřek mé hlavy, točící se nahnědlá sračka vířících myšlenek… trocha migrény navrch. Proč nepřišla?
Napil jsem se. Vzduchem vířila magická hra piána, znal jsem tu píseň, byla tichá a klidná o nešťastné lásce. Ponurá neděle… zašklebil jsem se a s vděčným cynismem jsem se znovu napil. Dneska byla neděle. Naštěstí nikdo nezpíval, nepotřeboval jsem slyšet slova, ve svém nitru jsem měl vlastní, vlastní slova a vlastní jméno. Dvě hodiny a ona nepřišla.
U stolu kousek ode mě seděl mladý pár; děvče v nádherných rudých šatech se něčemu blaženě smálo, mladík v bílém obleku s knírkem potahoval z umírajícího doutníku a vyprávěl. Mladí se přišli bavit. Kdopak to asi byl? Milionové děti se přišly nadlábnout, byli moc mladí, aby si mohli tohle místo dovolit ze svého. Studentící, středoškoláci, jistě soukromoškoláci. Knírek v mladíkově tváři nebyl skutečný, šikovná imitace, téměř nerozpoznatelná od skutečných vousů. Zíral jsem na ně asi příliš dlouho, děvče ke mně během návalů veselého smíchu několikrát pohlédlo. Poprvé bezostyšně, podruhé zvědavě, potřetí nervózně. Otočil jsem se zpět k baru a usrkl ze sklenky.
Nepřišla. Dvě hodiny jsem zde seděl a čekal – a ona nepřišla. Půjčil jsem si dokonce od toho zmetka Caesara, abych ji sem mohl pozvat – nejdražší bylo uplatit tu mrchu, co spravovala rezervace. A ona nepřišla. Popíjel jsem již devátou skleničku, oči mě začaly pomalu pálit. Zašátral jsem v kapse a vyndal příruční balení ostřících kapiček. Dvě kapky do každého oka vše spravily. Nebyl jsem už z nejmladších, ale i tak v mých osmadvaceti takhle zničený zrak mrzel. Dva dny bez kapek a viděl bych ostře sotva na dva metry…
Očima jsem střílel z jedné lahve na druhou; byly seřazené po celé stěně za barem, to nejlepší a nejkvalitnější pití ve městě, v těch barevných vodičkách byl schovaný celý majlant. Přemýšlel jsem, za který z těchto pokladů bych vyměnil svoji zlatou whisky. Začal jsem uvažovat o tequile; dopil jsem sklenku a objednal si další, nakonec jsem ale zůstal věrný, ne jako ona, bůhví kde je a s kým…
Nedalo mi to a znovu jsem se otočil. V celém tom tiše ševelícím sále jsem si znovu vybral ten mladý pár, a znovu jsem si se zájmem prohlížel to mladé děvče. Kolik jí mohlo být? Patnáct… klidně i dvacet… ne, sedmnáct. Červené šaty, kdyby stála, končily by nad koleny, nyní byly stažené do půli stehen, jemná bílá kůže drze provokovala. Po šatech jsem se pomalu vznesl vzhůru, zarazil jsem se v jejím výstřihu, ta bílá ňadra… dlouho jsem si ten pohled ale neužil. Civěla na mě nejen ona, ale i její přítel. Ona rošťácky pohoršená, on mě podřezával pohledem. Znervózněl jsem a otočil se zpět k baru, skleničku jsem do sebe hodil na ex.
Slyšel jsem za zády šoupání židle, poté několik kroků, někdo mi poklepal na rameno. Jasná výzva, ale uvědomoval si to ten mladík? Byli jsme v podniku, kde se násilí netolerovalo, to zde věděl každý. Proto tu mají u vstupu hlídače, kteří hostům odebírají zbraně. Proto tu nemají bezpečnostní kamery – každý touží po svém soukromí a očekává bezpečí. Nebyl ale tenhle chlapec příliš mladý na to, aby si tohle náhodou neuvědomil? A nebyl jsem já náhodou příliš pyšný na to, abych se nechal praštit a přešel to s důstojností hodnou… hodnou koho? A třeba mi chtěl jen něco říct a zvolil špatné gesto, nezkušenost. Snažil jsem se ho ignorovat.
,,Pane!“ slyšel jsem za zády.
To by šlo, ale ten tón… fuj. Strčil jsem do barového pultu a s celou stoličkou jsem se otočil. Stál proti mně. Hejsek! Kde jsou ty časy, kdy jsem byl takhle mladý a bezstarostný… ááá, zkurvená nostalgie! Nadzvedl jsem obočí. Ano chlapče?
,,Byl bych vám vděčný, kdybyste na nás přestal zírat. Obzvláště pak na moji přítelkyni. Nejsme na to zvědaví. Přišli jsme si sem v klidu popovídat a nechceme se nechat rušit od nějak… od nikoho!“
,,V pořádku! Omlouvám se, pokud jsem učinil něco nevhodného,“ vypustil jsem ze sebe a roztáhl ruce ve smířlivém gestu tak rychle, že jsem tím překvapil i sám sebe. Nejspíš jsem se nechtěl hádat.
Asi čekal, že se hádat budu. Otevřel ústa a na chvíli se zarazil. ,,Děkuji!“ skončil.
Kývnul jsem. Chtěl odejít, ale jenom se rychle otočil. Z druhé strany místnosti se ozval přidušený výkřik a několik ran a skřípavé tříštění skla. Do sálu vběhl jeden z členů ochranky, lépe řečeno se vypotácel; v hlavě měl ohromnou barevnou díru, skrz kterou bylo vidět až do předsálí. Bezvládné tělo se svalilo k zemi a do sálu vstoupila čtveřice mužů. Všichni v černých, lesklých oblecích a s kuklami na hlavě. Zarazili se hned u vchodu a prudce se rozhlíželi. Tři z nich měli poloautomatické energetické pušky. Ten úplně vepředu svíral malou ruční pistoli, druh munice jsem nedokázal určit.
Reflexivně jsem si sáhl pod levé rameno. Nic! V hlavě se mi vyrojila armáda po zuby ozbrojených sprostých slov.
Muž s pistolí pohlédl mým směrem. Pozvedl zbraň a stiskl spoušť. Byly to tříštivé ionizované střely, poznal jsem je hned s prvním zábleskem. Ten modrý opar okolo hlavně je nezaměnitelný.
Mladík mi s prvním nárazem skončil v náručí. Hrudník mu explodoval a kusy jeho těla pokropily jeho mladou přítelkyni. Na rudých šatech se krev a zkrvavené vnitřnosti téměř ztratily, ale na těch jejích bílých ňadrech a na tom jejím kulatém bílém obličeji… Druhá rána mu utrhla ruku v rameni a třetí mu urazila půlku hlavy.
To už jsem se s potrhaným kusem těla v náručí válel po zemi. Možná se jim chtělo ještě střílet, možná chtěli už odejít, ale v konečném součtu toho moc nezvládli. Po třetím výstřelu celou situaci opanovalo kvákavé syčení uvolněných výbojů z energetických pušek. Čtveřice mužů se změnila během okamžiku v zakrvácené panáky plné malých hlubokých zářezů. Bylo po všem dřív, než vůbec něco začalo.
Někdy v tom momentě jsem si uvědomil, že jsem na chvíli zapomněl dýchat. Vydechl jsem si a sklopil oči. Zíral jsem do zbytků, které ještě před chvílí byly obličejem mladého hejska v bílém obleku. Půlka obličeje chyběla, ale knírek zůstal neporušený. Byl opravdu kvalitní.
Pomalu jsem se zvedl a rozhlédl se po sále. Všichni seděli na svých místech, jako by se nic nestalo. Jen nepřirozeně mlčeli. Nějaký vousatý muž u stolu kousek ode mě pohodil hlavou a začal s chutí dojídat svoji večeři, jeho doprovod, žena v modrém kompletu, nervózně usrkávala víno.
Zvedl jsem ze země zakrvavenou barovou stoličku, na které jsem si tak příjemně lebedil do chvíle, než mi v náručí přistál hejsek v bílém. Posadil jsem se a objednal si u barmana dalšího panáka. Přinesl mi celou lahev a čistou skleničku jako bonus. Pak chvíli hleděl pod bar na kníratou mrtvolu, odvrátil se a zvracel. Já si nalil sklenku a vypil ji. Potom další a další a nakonec ještě jednu.
Ještě, že nepřišla. To by nebylo nic pro ni. Chytrá holka, ví, kam jít a kdy se na mě vysrat. Rozesmál jsem se. Musel jsem si znovu nalít. Otočil jsem se na židli, k baru zády, se sklenkou v ruce. S prázdnou sklenkou. Nedalo mi to, musel jsem dál koukat na to mladé děvče s kdysi bílou pletí. Seděla za stolem, ruce na něm, a klepala se jako čivava. Zírala před sebe, nemrkala, prostě jen tak zírala, chudinka. Sál začal pomalu ožívat, z mrtvé strnulosti se probral do nejistého blouznění. Slyšel jsem brek. Několik žen plakalo, zahlédl jsem dokonce i dva muže… možná jich bylo i víc. Všichni si šeptali a nervózně sebou vrtěli.
Šáhl jsem za sebe, chvíli to trvalo, ale tu lahev jsem našmátral. Nalil jsem si do skleničky a poté do úst. Lahev jsem vrátil a sledoval… sledoval jsem je. Lidi z Veleměsta… prachatí zhýčkaní ubožáci! Vylezte z těch svých přepychových ulit a přijďte na chvíli k nám, dolů, rozhlédnout se po jiném světě. Možná byste pak nebyli tak vyjukaní a ustrašení, jen co se někdo rozhodne si trochu zastřílet. Přijďte se podívat, pak vaše slzy a váš děs nahradí trocha toho nezbedného cynismu. Odkud asi je ten chlápek, který si v klidu dojedl svoji večeři? Teď popíjí vínko a snaží se konverzovat se svojí dámou, snaží se ji uklidnit. Tvrďák, dneska bude milován a pomilován, hrdina jeden. Odkud asi je? Kdo to je? Co to je?
Vstávám. Malinko se mi zamotala hlava a zrak se mi rozostřil. Kolik jsem jich měl? Patnáct? Šestnáct? Ohnivá voda mi vypaluje poslední zbytky rozumu, je mi krásně.
,,Co ty jsi, kurva, zač?“ povídám, když se nad fousatým mužem tyčím jako alkoholový démon. Ani nečekám na odpověď. Jedna rána, druhá, třetí a další. Stůl je někde rozsypaný na kusy, židle praskla, pode mnou se svíjí chomáč vousů v tmavém obleku, vousy se začínají zalévat krví, další rána… a pak… pak jsem ztuhnul a ztratil se.
Foto: www.epocha.cz
