Nakladatelství XYZ vydává ke 100. výročí narození spisovatele a historika Ericha Kulky vydává knihu Útěk z tábora smrti. V těsné blízkosti městečka na břehu Visly, západně od Krakova, stál největší koncentrační a vyhlazovací tábor na všech územích okupovaných Němci. Když jej 27. ledna 1945 osvobodili sovětští vojáci, našli tu několik tisíc nemocných a vyhladovělých lidských trosek, jež zázrakem přežily.
Zahynul zde téměř jeden a půl milionu lidí. Čtěte svědectví o odvaze a statečnosti vězňů deportovaných do Osvětimi a o zdánlivě nemožném činu, jímž byl útěk z tohoto tábora smrti. Celkem se uskutečnilo asi osm set pokusů o útěk, velká většina z nich skončila neúspěšně. Dopadení uprchlíci byli obvykle ubiti a po každém útěku, který se podařil, následovalo zabíjení těch, kteří patřili do blízkého okolí uprchlíka. Autor knihy napsal skutečný příběh o útěku židovského věžně Vítězslava Lederera, jemuž se s pomocí důstojníka SS Viktora Pesteka útěk z pekla podařil. Ani pak však neměl zdaleka vyhráno…
„Velmi málo lidí uteklo z Osvětimi. Ještě méně z těch přeživších vyprávělo svůj příběh…“ (Yehuda Bauer, Izrael)
„…početná akademická historická díla o této katastrofě byla napsána vědci, kteří tam nebyli. Erich Kulka tam byl…“ (Herman Wouk, USA)
„Příběh, který vypráví Erich Kulka, není fikce. Je to pravdivý popis epizody jednoho z úžasných útěků – každý útěk z Osvětimi byl úžasný – a nese v sobě podtext, který vnímavý čtenář rozpozná během četby. Mezi jiným ukazuje, jak osamocení byli lidé, kteří čelili osudu horšímu než smrt, jež byla normálním koncem v tomto abnormálním pekle; jak těžké bylo přežít, i když byla Osvětim už daleko za zády; jak byla v nacistické Evropě Osvětim všudypřítomná – hlavně pro Žida, který náležel ke skupině, jejíž členové byli určeni zemřít kvůli neodpustitelnému a nezvratnému zločinu – že se narodili. Máme možnost volby mezi holocaustem jako varováním, nebo holocaustem jako precedentem. Kulkova kniha je dalším kamenem v mozaice, která nám může pomoci utvořit si vlastní názor.“ (Yehuda Bauer, Izrael)
Erich Kulka
spisovatel a historik
(18. 2. 1911, Vsetín – 12. 7. 1995, Jeruzalém)
Letos vzpomínáme stoleté výročí narození spisovatele a historika Ericha Kulky, jehož život a dílo výrazně určily zážitky holocaustu.
Narodil se 18. února 1911 ve Vsetíně na Valašsku (jako Erich Schön) v rodině Vítězslava a Malvíny Schönových jako nejstarší z pěti dětí. Po ukončení středoškolských a odborných studií pracoval v dřevařském oboru na Valašsku a od roku 1937 řídil dřevozpracující podnik ve Vsetíně. Tam byl v červnu 1939 zatčen gestapem pro odbojovou činnost při převádění přes hranice příslušníků české armády, kteří se chtěli připojit k československé jednotce v Polsku a pak pokračovali v boji ve Francii a Anglii. Tím začala odyssea jeho osudu za nacistické okupace a vedla pak přes věznice gestapa Špilberk a Kounicovy koleje v Brně německými koncentráky Dachau, Sachsenhausen, Neuengamme a skončila v letech 1942 – 1945 v nejhrůznějším vyhlazovacím táboře Osvětim-Birkenau. Při zámečnické práci ve vězeňské údržbářské četě tábora Birkenau pozorně sledoval výstavbu a provoz selekční rampy a krematorií s plynovými komorami, v nichž byly vražděny statisíce Židů deportovaných z evropských zemí okupovaných nacisty v rámci tzv. »konečného řešení«. Poměrně snadný přístup do jiných táborů v Birkenau mu umožnil poznat celou mašinérii továrny na smrt, udržovat spojení a pomáhat spoluvězňům, i navázat kontakt s protektorátními totálně nasazenými dělníky v Osvětimi a posílat jejich prostřednictvím zprávy a dokumenty do Čech a na Moravu. Ještě dlouho po válce mu mnozí bývalí vězni děkovali za pomoc, která jim zachránila život. To byla jeho povaha a životní cesta, všude a vždy.
V průběhu evakuace osvětimských vězňů v lednu 1945 uprchl při »pochodu smrti« se svým dvanáctiletým synem Ottou z deportačního vlaku, projíždějícího Ostravou. Až do osvobození v květnu 1945 nacházeli pomoc u statečných, šlechetných přátel na Moravě. Zachránci Václav Juráň, Karel Frýdl a Jan Tkadleček byli později jeho zásluhou vyznamenáni státem Izrael dekrety a medailemi a na jejich počest byly zasazeny v jeruzalémském Lese spravedlivých stromky, o které pečuje Památník Jad Vašem.
V nacistických lágrech ztratil Erich Kulka rodiče, sestry, desítky příbuzných a svou první manželku Elly. K uctění její památky přijali se synem po osvobození její rodné přímení.
Už v Osvětimi začal připravovat Kulka dokumentaci historie tábora a v úkrytu horské vesnice Liptál pokračoval sepisovat své prožitky. Práci pak dokončil po osvobození se spoluvězněm Otou Krausem a společně ji publikovali roku 1946 v Praze pod názvem Továrna na smrt. Význam knihy pro historiografii nacistických koncentračních táborů a holocaustu spočívá v tom, že je průkopnickým dílem o Osvětimi-Birkenau, slučujícím přímé, všestranné osobní svědectví autorů s jejich a další tehdy dostupnou dokumentací. Zvláštní kapitolou knihy je historie a zánik »českého rodinného tábora« v Birkenau, popisující vyhlazení tisíců českých Židů, deportovaných do Osvětimi z Terezína. Kniha, dnes již klasické dokumentární dílo o Osvětimi, vyšla v sedmi rozšířených vydáních česky a byla přeložena do mnoha jazyků.
Po krátké účasti v komisi pro identifikaci válečných zločinců se Erich Kulka vrátil k práci v dřevařském podniku. V roce 1947 se oženil se svou ovdovělou švagrovou Olgou a v roce 1948 se narodil jejich syn Tomáš. Po znárodnění podniku se odstěhoval s rodinou do Prahy, zde zastával místo ředitele exportního oddělení v dřevařské společnosti Ligna, odkud byl v období procesů se Slánským a dalšími propuštěn pro svůj židovský původ. Byl nucen přijmout podřadné a finančně nevýhodné zaměstnání. Ale jeho hlavním a celoţivotním posláním byl výzkum holocaustu a historie českých Židů a aktivity v tomto oboru.
Druhá kniha, studie o ekonomii nacistických koncentračních táborů a genocidy Noc a mlha (spoluautor Ota Kraus, první vydání 1958), je založena převážně na dokumentaci norimberského procesu proti nacistickým válečným zločincům. O frankfurtském procesu s osvětimskými zločinci pojednává Kulkovo dílo Soudcové, žalobci, obhájci (1966), Eichmannův proces v Jeruzalémě zachytil v knize Únos ze San Fernanda (1968). V té době vyšla i jeho historická novela Útěk z tábora smrti (1966) o útěku českého vězně Vítězslava Lederera z »rodinného tábora« terezínských Židů v Osvětimi a světovém ohlasu jeho zprávy o nacistické genocidě Židů.
Erich Kulka byl znám svým neohroţeným postojem k totalitárnímu režimu po roce 1948, který se snažil potlačit jakýkoliv projev identity Židů a památku holocaustu. V rámci činnosti Svazu protifašistických bojovníků svědčil v zahraničí proti obžalovaným válečným zločincům v sedmi procesech, jejichž průběh komentoval; dále přednášel a publikoval. V období Pražského jara organizoval výchovné kursy a přednášel židovské mládeži. Tato činnost neušla pozornosti StB, která ji označila za přípravu sionistického spiknutí. Po varování přáteli se mu podařilo 22. srpna 1968 uniknout do Vídně, odkud emigroval v listopadu roku 1968 s rodinou do Izraele. V jeruzalémském Památníku holocaustu Jad Vašem a v Institutu pro současné židovské dějiny na Hebrejské univerzitě pokračoval ve své badatelské a publicistické činnosti. Výsledkem jsou studie o popírání holocaustu (patřil k prvním autorům, kteří se zabývali tímto fenoménem) a historické práce, které poprvé v historiografii tematizovaly významnou účast českých a slovenských Židů v boji za osvobození Československa za druhé světové války: Židé v československé Svobodově armádě (hebrejsky 1977, anglicky 1978, česky poprvé u Škvoreckých v Torontu a v rozšířeném vydání 1990 v Praze s předmluvou Václava Havla) a Židé v československém vojsku na Západě (1992).
Od roku 1970 spolupracoval s rozhlasem Svobodná Evropa, jehož prostřednictvím komentoval pravidelně do Československa zprávy o situaci v Izraeli a na Středním východě. Komunistický tisk a rozhlas reagovaly stupňující se antisemitskou a pomlouvačnou kampaní. Erich Kulka podal v osmdesátých letech z Izraele za podpory Charty 77 na šéfredaktory hanobících časopisů a nakladatelství žaloby, které československé soudy rozhodly po průtazích v jeho prospěch.
V Izraeli patřil Erich Kulka k aktivním členům Sdružení československých imigrantů a Ligy izraelsko–československého přátelství. V roce 1977 spoluzakládal Muzeum tolerance Wiesenthalova Centra v Los Angeles. Ještě před tím založil v Izraeli Světové sdružení přeživších Osvětim a s Lili Kopeckou založil a vydával časopis The Voice of Auschwitz Survivors (anglicky, hebrejsky a německy, Jeruzalém 1975 – 1987).
Po sametové revoluci přispíval k oživení židovského života v Česko-slovensku členstvím v pražské náboženské komunitě, účastí na mezinárodních konferencích a přednáškami v Čechách a na Slovensku. V Izraeli se podílel do posledního roku svého života na znovuvybudování politických, vědeckých a kulturních styků s Českou republikou.
V roce 1989 byl Kulkovi za celoživotní dílo udělen americkou univerzitou Spertus College of Judaica v Chicagu čestný doktorát. Několik let před svou smrtí založil z peněz, které obdržel z Německa jako odškodnění za nacistické pronásledování, nadaci na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, která nese jeho jméno. Nadace udílí každoročně stipendia doktorandům Hebrejské Univerzity za nejlepší práci k dějinám českých Židů a holocaustu a její laureáti přednášejí dnes na předních izraelských univerzitách, na Harvardu a v Moskvě.
Jeho vědecká knihovna je uchována v Terezínském památníku v Givat Chajim-Ichud v Izraeli a jeho archiv v Centrálním archivu Památníku holocaustu Jad Vašem v Jeruzalémě.
Foto: Nakladatelství XYZ
