Do světa plného absurdity a nadsázky nás zve Aleš Kaňka v souboru povídek Ježíškův ježíšek. Titul potěší nejednoho obdivovatele autorů, jako jsou Daniil Charms, ruský surrealistický spisovatel a básník, či český spisovatel a dramatik Ivan Vyskočil. Soubor třiceti čtyř povídek Ježíškův ježíšek od začínajícího autora Aleše Kaňky, které jsou psané s nadsázkou a v nichž čtenář nalezne humorné i absurdní prvky.
Absurdita, grotesknost, vypjatá fantazie, bezuzdný humor. Ježíškův ježíšek je souborem krátkých a ještě kratších povídek, někdy humorných, někdy méně. Tón knihy vystihuje dost dobře obrázek na obálce, který by ideálně mohl být ještě animovaný a mrkat levým okem, jako by do něj spadlo nějaké smetí.
„Kaňkova kniha několik takových povídek obsahuje. Prokazuje, že je dílem autora, jenž má schopnost – možná dokonce potřebu – přetavovat žitou každodennost ve vypointované hříčky plné nadsázky a absurdity. Příkladem může být hned titulní povídka souboru vyprávějící o tom, jak se dnešní kluk vyrovnává s blížícími se vánoci, tedy s ježíškem. Autor ovšem tuto standardní situaci poněkud ozvláštní tím, že hrdinou své povídky neučiní jakékoli dítě, nýbrž postavu samotného Ježíška, který se tak v roli „obyčejného“ školáka musí vyrovnávat s vlastními očekáváními, ale i s tím, co od něj po Mikuláši chtějí ti ostatní: děti, spolužáci, učitelé, ba i jeho vševědoucí Otec.
Kaňka je fabulátorem intelektuálního střihu, navazujícím na povídkovou tradici, reprezentovanou kupříkladu Ivanem Vyskočilem. Základem jeho metody je snaha rozrušit čtenářovy běžné recepční stereotypy tím, že jej překvapí nečekaným – nejlépe naprosto nesmyslným – dějovým či myšlenkovým paradoxem, který „něco“ převrátí naruby. A tento výchozí fabulační impuls pak rozehrává způsobem, který má adresáta nejen zaujmout, ale i vyprovokovat k vlastnímu přemýšlení.“
- Janoušek z Ústavu pro českou literaturu AV ČR (úryvek z recenze)
O autorovi:
Aleš Kaňka se od konce devadesátých let věnuje občasné volné tvorbě. Ježíškův ježíšek je jeho prvotinou.
Aleš Kaňka
Ježíškův ježíšek
160 stran
Cena: 248,- Kč Odpovědný redaktor Daniel Podhradský
Více infa: www.dauphin.cz
Ukázka:
Ježíškův ježíšek
„Nevím, proč zrovna my musíme mít takového raubíře, maminko. Už mi skoro dochází invence. A pořád ho mlátit, to mi nepřipadá ani výchovné, ani účelné. Nezdá se totiž, že by mu to nějak vadilo. Pokaždé nastaví druhou tvář. Někdy si říkám, že snad ani není normální. Nařežu mu a on jde ke kredenci a krájí, chléb podává. Vánoce na krku a doma takovejhle magor. Mám vždycky na konci prosince tak oteklé ruce, že ani nemůžu pořádně podpisovat ty jeho věčný poznámky. Každý podpis originál. Ani se nedivím, že jim ve škole nevěří.“
„Měl by mít více každodenních povinností. Je to citlivý chlapec a citlivé děti je potřeba zaměstnat. Četla jsem to v Ženě a módě. Počkej – ne, v Praktické ženě to bylo. Líbilo se mi, jak jsi ho tuhle poslal pro ty ryby, to byl takový výchovný úkol.“
„No ano, to byl. Ani ne tak výchovný jako poučný. Prosím tebe, dvě hodiny chodil po Mrtvém moři. Dvě hodiny. Způsobil srocení lidu. Až policie mu musela poradit, aby šel do rybárny. Von jako by vůbec nebyl z tohoto světa. V rybárně vybral čudlu a nechal tam pro jistotu hned celou peněženku, prej co je císařovo, císaři. Čudlu odnesl do Mrtvého moře. Druhý den byla samozřejmě břichem vzhůru. Šrajtofli už mu teda nesvěřím. To ho radši,“ Josef se podívá smutně na svoje ruce, „zase zmlátím.“
„To víš, ještě nezná cenu peněz,“ snaží se syna omluvit Marie.
„Bodejť by jo. On nemusí lézt dennodenně na dřevěné lešení jako já. Myslí si, že mu všecko spadne z nebes přímo do klína. Nějakým zázrakem nebo co. Nebeský otec se postará. Jo, tůhle. Já teda nevím, co je na mně nebeskýho. Trpělivost nejspíš. Ale už toho mám namouduši dost. Stromeček letos shání on. A za svý. A jestli ho nesežene, tak ho zmlátím.“ Podívá se zamyšleně opět na ruce: „Doufám tedy, že ho sežene. Bez stromečku, to si jaksi neumím vůbec představit. To by, to by nebyly žádný Vánoce.“
„Já nevím, Josefe, nic by se nemělo přehánět. Ježíšek je ještě maličký, dej mu sehnat něco menšího. Třeba datle nebo buráky, cvičně jako loni. Hned na začátek takovou kládu.“
„Stejně je nesehnal. Ne, už jsem řek, stromeček. A chci jedličku. Proměňovat vodu ve víno, na to je velkej dost. Když si vzpomenu, co v jeho věku zvládnou jiné děti. Cipísek třeba. Paleček. Nebo Otesánek. Ne, ten ne.“
„A kde ji mám, proboha, hledat, tati? Tady na poušti.“
„To se ptáš ty mě? Ty, specialista na zázraky? Zeptej se na policii, tam dobře raděj. Nebo zajdi k rabínovi. Synagoga pořádá vánoční trhy.“
„Máte jedličky?“ ptá se Ježíš v přeplněné synagoze.
„Máme, z nežeru i spastiku. Máme i nůže a žíce. A hólky. Celý sety z Číny.“
„Já nechci příbory, potřebuju stromek, vánoční stromeček, rozumíte?“
„Co je slomek?“
„Roste v lese. Rostou na tom šišky. Probudil se pod tím Buddha.
„Aha. Slomek nemáme.“
Ježíšek se pokřižuje. „Bože, Bože, proč jsi mne opustil? Tady mezi Tatarama.“ Podívá se vzhůru. „Skutečně není jiné cesty? Naznač, sešli znamení.“ Ježíškův pohled ustrne na paprsku světla deroucím se dovnitř oknem ve tvaru Davidovy hvězdy. Po chvíli jeho tvář posmutní. „Pak tedy – buď vůle tvá.“ Poodejde k jinému stánku. „Vy taky nevedete stromky?“
„Vedeme. My máme všecko. Adidas. Levný.“
„A vy?“
„Co je to slomek? Jo tak, to my nemáme, che che.“
„A máte povolení k prodeji?“
„Co je to povolení? Jo tak, to my nemáme. Nechcete
aj? Máme
aj, doblej, čínskej.“
„Za kolik?“
„Sedm denálů.“
„Kolik?“
„Sedm denálů.“ Stánkař ukáže na sedmiramenný svícen. „Sedm.“
„Zloději. Kupčíci. Ve svatostánku. Ale já vám dám, já vám ukážu,“ brunátní Ježíšek.
„Tak dobze. Šest.“
Ježíšek vyskočí a zuřivě zpřevrací stoly plné čínského šuntu. Vyhání trhovce, kteří jsou přibližně stejného vzrůstu, jako je on sám, ven ze synagogy. Poté vystoupí na převrženou dřevěnou bednu od čínských polévek a přednáší teď již k výhradně židovsko-římskému auditoriu. To naslouchá, jakoby zelektrizováno.
„Zastavte se. Ustaňte ve svém shonu. Opusťte nepravé cesty. Proč a za čím ten spěch? Žádá snad tohle můj nebeský otec? Myslete! Co je důležité v životě? Odpovězte! No tak, mluvte!“
Auditorium mlčí. Ježíšek si odpoví sám: „Smrt.“ Po chvíli pokračuje: „A co je důležitého po smrti?“ Auditorium stále mlčí. „Život.“ Auditorium překvapením vydechne.
Foto: Nakladatelství Dauphin
