Všichni znají dvojici slavných cestovatelů – Zikmunda a Hanzelku. Všichni znají jejich expedice a knihy. Nikdo ale neví, jaký žili život. Jejich zážitky z cest znají miliony lidí na celém světě. Legendární dvojici spojuje 111 tisíc kilometrů cest, 6,5 milionu prodaných knih v 11 světových jazycích, 4 celovečerní filmy, 147 dokumentárních a televizních filmů a přátelství přetrvávající i po smrti.
Miroslav Zikmund – fenomenální cestovatel, filmař, spisovatel a publicista. Málokdo ví, že si tento bezmála stoletý muž už pětasedmdesát let denně píše deník. A nyní odtajnil své celoživotní osobní vzpomínky… „Když jsme odjížděli do Afriky, řekl jsem Hanzelkovi: Jirko, budeme si muset vést deník a on na to: proč?“ vzpomíná Miroslav Zikmund, který nakonec přesvědčil parťáka o nutnosti zaznamenávat všechny prožité situace a dokumentovat své pocity a dojmy. Byl to základ jejich pozdějšího spisovatelského díla.
Životopisný film Století Miroslava Zikmunda přináší osobitý pohled na bouřlivé dějiny dvacátého století očima muže, který poznal celý svět. Byl počat za Habsburků, narodil se pět měsíců po vzniku první republiky. Přežil 2. světovou válku, zažil nástup komunismu i jeho pád. StB byl označen jako »nebezpečná osoba nejvyšší třídy nebezpečnosti«. Pobýval v Africe, když zanikal koloniální systém. Setkal se s prezidenty i lovci lebek. Seznámil se s Gagarinem i Hillarym. Zažil nástup demokracie a »všemocného« kapitalismu…
Vydejme se napříč dějinami a nechme si vyprávět příběh minulého století prostřednictvím muže, který jej zažil…
Málokdo ví, že Zikmund byl překladatelem pro americké a ruské armády, když se setkaly při osvobozování u Plzně, že byl účasten soudu s K.H. Frankem, anebo že fotil inauguraci prezidenta Beneše. Jako chlapec snil o tom, že bude soudním stenografem (aby měl pravdivé informace z první ruky), ale jeho prvním zaměstnáním byl poražeč na jatkách v Plzni. Podobná překvapení provází jeho život až do dnešní doby a naplňují Zikmundovo životní krédo: život je přesný součet náhod.
„Jak jsem za těch sedmnáct let poznával Miroslava Zikmunda – z legendárního dobrodruha postupně jako člověka, jako chlapa, kterému se líbí ženy, ocení dobré víno nebo kvalitní valašskou slivovici, stále více jsem si uvědomoval, že jsem viděl řadu filmů o fenoménu Zikmund a Hanzelka, mnohé byly dokonce velice oslavné, ale žádný z nich vlastně neukazoval, co to bylo za chlapy. Co je jejich vášeň a cestovatelské nadšení stálo, jak na tom byli s rodinami, s penězi, s dětmi, prostě s klasickými lidskými situacemi… A mojí nadějí bylo, že by se to naše dlouholeté – troufnu si říci přátelství – mohlo zhodnotit právě tak, aby vznikl film ne o fenoménu Zikmund a Hanzelka, ale o nich jako o lidech se všemi lidskými rysy – bolestmi, úspěchy i selháním,“ říká o vzniku filmu scenárista a režisér Petr Horký.
Díky tomu, že s Miroslavem Zikmundem jej pojí dlouholetý vztah, založený na úctě a důvěře, mohl Miroslav Zikmund zhruba po roce přesvědčování o smysluplnosti filmového projektu říci: „Tak jo, a když už, tak pořádně. Takže tady máte přístup ke všem mým soukromým deníkům a pusťte se do práce“.
Jak to začalo…
Dávné počátky se datují až do poloviny devadesátých let, kdy Petr Horký s parťákem, cestovatelem a spoluautorem knih Miroslavem Náplavou podnikli úspěšnou cestu do Mongolska – Expedici Olgoj Chorchoj. A jak sami říkají – v mladické sebestřednosti si řekli: a teď se seznámíme se Zikmundem a Hanzelkou a k padesátému výročí startu jejich velké cesty uspořádáme v roce 1997 obrovský festival ve Zlíně! Když přijeli do Zlína a doktor Pavlištík, autor expozice a archivu H+Z a drsný Valach se zeptal: „No a kdo to všecko zaplatí?“ nadšení cestovatelé řekli: „My to zaplatíme.“
Nakonec se Horký s Náplavou dostali až k Hanzelkovi a Zikmundovi, kteří jim odpověděli: „Zní to bláznivě, ale nám připadá, že máte v sobě trošičku podobné bláznivosti jako my, když jsme začínali s první cestou. Tak ten festival udělejte.“ Festival se uskutečnil, a přestože na něm oba mladí muži prodělali kalhoty, základ vztahu mezi Horkým a Náplavou a našimi cestovatelskými legendami byl položen.
„Já jsem duší, srdcem i zálibou cestovatel, takže pro mě byli Zikmund a Hanzelka od dětství obrovští učitelé. A jako malého prcka mě ani nenapadlo, že je někdy poznám, připadalo mi, že je to všechno strašně dávno,“ vypráví Petr Horký, jak se rodil jeho osobní vztah k slavné dvojici.
„Když jsem je potkal poprvé, tak z jejich strany byla patrná určitá rezervovanost. Lidí, kteří se chtěli a chtějí ohřát na jejich slávě, je spousta. Pro mě už jen seznámení s nimi byl obrovský dar. Byly to opravdu postupné, malé krůčky, od opatrnosti k cizím příchozím, až po upřímnost a otevřenost při dalším jednání. Po smrti Jiřího Hanzelky jsme samozřejmě v bližším kontaktu s panem Zikmundem a děj filmu se vypráví jeho prostřednictvím. Ale pochopitelně v něm figurují oba, to je neoddělitelné. Zikmund bez Hanzelky by nebyl tím, čím se stal, a Hanzelka bez Zikmunda také ne,“ vypráví režisér.
Ale kdy začalo vznikat to pouto, díky němuž pustil Miroslav Zikmund Petra Horkého i do svých velmi intimních oblastí, do svých soukromých deníků, které neukázal ještě nikomu?
„Ten bod zlomu nastal při společné cestě s Mirkem Náplavou a panem Zikmundem na Srí Lanku a Maledivy. Bylo to i takové cestování časem, protože jsme srovnávali Srí Lanku tehdy, v době jejich cesty v letech 1961 a 1969 a Srí Lanku dnes, na přelomu tisíciletí. A tam začalo i naše skutečné přátelství,“ přiznává Petr Horký.
Jaké bylo opravdu to velké přátelství H+Z?
Petr Horký postupně procházel od fáze obdivu k poznávání chlapa z masa a kostí a učil se zpracovat obrovskou pracovitost a disciplínu Miroslava Zikmunda, smysl pro detail, preciznost a pravdomluvnost. Všechno se před ním rozkrylo především při společném psaní knihy Sloni žijí do sta let.
Jak se Petr Horký, jako zasvěcený člověk, dívá na vztah Zikmund a Hanzelka? Bylo to fascinující přátelství, ale bylo úplně bezproblémové? Skoro se až nechce věřit, že při všem, co spolu zažili, mezi nimi nedošlo k ničemu, co by mohlo vrhnout na jejich vztah stín? Režisér to však jednoznačně vyvrací.
„Bohužel spousta přátelství se rozpadne, jakmile se na stole objeví peníze. A v případě Zikmunda a Hanzelky to byly po jistou dobu velké peníze, a přece to dokázali zvládnout. Já si dokonce myslím, že dvojice Zikmund a Hanzelka vybudovala dvě velká díla, jedno je cestopisné a druhé je to jejich přátelství. To je taky životní dílo, které nevznikne samo,“ říká Petr Horký a doplňuje: „Četl jsem korespondenci, když Hanzelka žil v Praze a Zikmund ve Zlíně. Rozhodně to pro ně nebyla snadná doba, ale dokázali pochopit důvody, proč to tak je. A dokázali si dát i pěkně za uši, ale to právě bylo projevem té vzájemné důvěry. Proč chodit kolem horké kaše a opatrně vymýšlet, jak bych kamarádovi naznačil, že to udělal blbě? Ne, prostě řeknu, udělals to blbě, zvorals to. Takže byli schopní se tvůrčím, nebo kreativním či procesním způsobem pohádat. Nerozdělily je ani peníze, ani ženské! I když se třeba v Jižní Americe otáčely spíše za blonďákem Hanzelkou, než za černovlasým Zikmundem!,“ směje se režisér a vážně pokračuje. „Kdybych to úplně dotáhl do konce, vezměte si, že Hanzelka, umřel den po Zikmundových narozeninách, jakoby tomu svému parťákovi nechtěl zkazit oslavu. To přátelství trvá, i když už tu Hanzelka není.“
V čem by se dal najít obecný přesah cest Z+H – nešlo zdaleka jen o objevování? Proč je ve své době miloval celý národ a proč mají dodnes tisíce obdivovatelů? Režisér Petr Horký nabízí svůj vlastní pohled.
„Poslední roky, jak pracuji na filmu, vstávám a usínám s myšlenkou na mou rodinu a na Zikmunda. On je (tedy spolu s mými nejbližšími) alfa a omega mého života posledních tří let. A jedna věc je pro mě klíčová: že Zikmund a Hanzelka nebyli na začátku vlastně ničím výjimeční. To byli normální, ale pracovití, jinak obyčejní studenti Vysoké školy ekonomické, jejichž seznámení proběhlo úplně banálně. Stáli za sebou náhodou ve frontě na index a řekli si: „Co budeš dělat po škole? – Já nevím, já bych asi cestoval.“ Pak se několik let neviděli, protože Němci zavřeli vysoké školy. Když se potkali na Mezinárodním srazu mládeže, znovu tu myšlenku oprášili a teď – ten podstatný moment – nehodili to za hlavu. Nezůstalo u keců. Nebyly to pivní řečičky, bylo z toho rozhodnutí. Což je velká věc. Každý z nás může udělat velké dílo, ale musí se k němu odhodlat a musí ho začít dělat co nejlíp. Když Zikmund a Hanzelka vyrazili na první cestu, například vůbec neuměli natáčet. Dokonce spoustu záběrů totálně pokazili. Režisér Jaroslav Novotný ve Zlíně spráskl ruce a řekl: „To je hrůza, taková škoda… Taková příležitost a oni to natočí takhle blbě“. Začal jim psát dopisy a oni se korespondenčně začali učit točit. A nakonec natočili 4 celovečerní filmy, které vždy vyprodaly kina. Není hanba to neumět, je hanba se nezkoušet zlepšit. A to se týká každého člověka. Každý z nás má nějaký cíl, který pořád oddaluje, a je jenom naše chyba, že jsme si ho nesplnili. Druhá věc – nezabalit to. Vezměte si, že byli slavní, bohatí, národ je miloval, ve své době se říkalo, že nejslavnější Češi jsou Zátopek, Zikmund a Hanzelka. Byli na vrcholu. Na jedinou jejich přednášku přišlo i 11.000 lidí! Pak je v osmašedesátém komunisti odřízli od světa. Ze dne na den všechno skončilo. Měli 100.000 předplatitelů na budoucí knihu a komunisti ji přesto zarazili. Začali je hlídat. To je na to skončit v chlastu. Nenávidět svět, nenávidět lidi, být zabraný sám do sebe. A v tu chvíli si řekli, že budou žít dál a našli si jiný cíl, jiné fungování. Pan Zikmund začal řešit genealogii svého rodu. Tolik mých kamarádů říká, že ve čtyřiceti je to už rozdaný, že už je hotovo. A já si představuji tehdy šedesátiletého pána, kterému režim totálně zlikvidoval profesní fungování, slávu, majetek… A on se nevzdá, začne pátrat po minulosti svého rodu a uspořádá setkání potomků kováře Josefa Zikmunda, pronajme na to penzion, sejdou se tam lidi z Německa, Maďarska. Myslím, že StB z toho tehdy musela mít speciální cvičení, protože nemohla tušit, co se tam děje. Našel si zase obrovský cíl, za kterým šel, a který ho motivoval a učil ho, jak fungovat.
Myslím, že lidé obdivují na Hanzelkovi a Zikmundovi stálost názorů a činů. Že lidé cítí osobnost. Cítí konzistenci. Jistě spousta lidí odsuzuje H+Z třeba za to, že vstoupili do komunistické strany. Zvorali to, asi, neměli uvěřit, netroufám si to posuzovat, protože jsem tu dobu v šedesátých letech nezažil, ale přece si myslím, že byli schopni celý život jednat v souladu se svým svědomím. To je sen, který máme všichni, ne každému se to daří a ne každému se to daří celý život. A jednat v souladu se svým svědomím, možná neznamená vždycky jednat správně, to znamená jednat tak, jak já jsem přesvědčen v tu chvíli. Tohle by podle mě mělo být největším zdrojem obdivu H+Z.“
Svatby, Vánoce a další nezveřejněné vzácnosti
Snímek Století Miroslava Zikmunda vznikal postupně tři a půl roku, Petr Horký natočil s Miroslavem Zikmundem více než třicet hodin jeho vzpomínek a komentářů, shlédl dalších pětadvacet hodin archivních i rodinných filmů, pročetl tisíce stran ze Zikmundových soukromých deníků a zápisků. Původně plánovaných pět dnů dotáček se protáhlo na 15.
Diváci uvidí velmi vzácné záběry, které skrývaly soukromé i veřejné archivy Zikmunda a Hanzelky. Některé z unikátních záběrů, které se filmařům podařilo dohledat, dokonce neznal ani sám Zikmund. Režisér procházel Zikmundovy domácí nahrávky, když se natáčela rodina, děti, Vánoce, oslavy. Diváci uvidí filmové záběry ženícího se Zikmunda, jeho utajenou svatbu,
kam nepozvali tehdy vůbec nikoho, uslyší úryvky z korespondence, kterou si posílali během druhé cesty s Karlem Pechem, redaktorem Českého rozhlasu, který dával dohromady jejich reportáže, uvidí M. Zikmunda, jak čte některé pasáže svých deníků a pracuje se i s osobní korespondencí mezi oběma muži. Ve filmu se objeví rozhovor se synem Miroslava Zikmunda, který se záměrně drží v ústraní a rozhovory neposkytuje. Kamera měla možnost vidět i jeho dětské dopisy, které posílal otci, jehož kvůli dlouhému cestování pět let neviděl. Uvidí autentické záznamy, jak oba cestovatele pronásledovala StB. A samozřejmě nechybí i záběry z legendárního noclehu Z+H na vrcholku Cheopsovy pyramidy. Věc, kterou by už dnes nikdo nemohl zopakovat.
Režisér se během natáčení snažil vytvářet neplánované situace, na něž byl Miroslav Zikmund nucen reagovat. Vytvořil jakousi konfrontační metodu natáčení. Miroslav Zikmund věděl, že se bude točit v Praze, ale nevěděl, že půjde na Staroměstské náměstí a režisér mu dá do ruky jeho svatební oznámení. Nevěděl, že se setká s Věrou Lukášovou, která v době největší slávy H+Z ve Zlíně byla jejich asistentkou. Nevěděl, že tvůrci sezvali skoro 300 lidí přes Facebook k pětašedesátému výročí startu jejich velké cesty, aby ho překvapili na stejném místě, odkud s Hanzelkou vždy startovali.
Jedna ze zásadních otázek, kterou si režisér Petr Horký položil, než začal film o Miroslavu Zikmundovi realizovat, byla: Dělám jen film pro cestovatele a pro fanoušky Zikmunda? Mám vysvětlovat, kdo to Zikmund je, nebo to je automatické a každý, kdo přijde, to bude vědět? Snažil se tedy udělat film i pro lidi, kteří neznají Zikmunda a pro lidi, které nebaví cestování. Proč?
„Protože ze Zikmundova života stejně nejvíc vystupují otázky, které řeší každý z nás. Uvěřit vztahu, oženit se, rozvést se, rozbít rodinu, upřednostnit práci před rodinou, nebo se vykašlat na dílo, kterému věřím? Couvnout před nátlakem okolí, couvnout před tlakem politiky? Kde jsou hranice, které už nepřekročím, kde jsou momenty, kdy se musím postavit a říct: a dost, takhle to nebude – a nechat se tím pádem zničit? To jsou všechno rozhodování, s nimiž se každý z nás více či méně úspěšně pasuje. A to dobré popasování, není dáno tím, jestli vede k úspěchu, ale jestli vede k tomu, že sami se sebou dokážeme spokojeně žít. Takže, pokud ten film má sílu a já věřím, že ji má, tak ji má právě v tom sdílení života.“
Stále jsou inspirací
Dvojice Hanzelka a Zikmund a dramatické osudy jejich životů i vzrušující dobrodružství se dotkla mnoha lidí. Za svůj život získali a stále získávají stovky a tisíce obdivovatelů.
Miroslav Donutil, herec: „V 50.letech si říct: pojedu kolem světa – to asi znělo jako špatný vtip pro tehdejší funkcionáře. Ale já si myslím, že to bylo hrdinský čin sám o sobě – že se vůbec rozhodli, ale hlavně, že to zrealizovali. A že se to povedlo v té kruté době. Uvědomme si, že to byla padesátá léta, kdy Hanzelka a Zikmund cestovali po světě. Trochu jim závidím, že se jim povedlo takový únik uskutečnit, byť jsem se v té době pouze narodil a ne žil. Pokud bude jenom troška času a já věřím, že bude, tak se určitě přijdu na ten film podívat do kina.“
Jiří Kolbaba, cestovatel: „Já hlavně musím říct, že jsou pro nás velkou inspirací. To, co pro nás udělali, je vzor, je to naprosto nedocenitelné a mrzí mě, že v České republice jsou ještě lidé, kteří je neznají – tady ty velké klasiky, tyto guru českého cestování. Dokonce jsem nedávno přednášel studentům cestovního ruchu a zjistil jsem, že profesoři jim nevykládají nic o jejich příbězích, což je velká škoda. Myslím si, že bychom se všichni měli jimi inspirovat. A když jsme u těch inspirací, tak mně vyvstala jedna vzpomínka. Já jsem byl loni u pana Zikmunda doma a přijel jsem v době, kdy napadl sníh a on těsně před tím, než jsem přišel, shrabal sníh v okolí svého domu, až směrem k brance, což je asi 100 metrů. A to je v 94 letech, teď už 95 letech, neuvěřitelné. Já jsem jen litoval, že jsem nepřišel dřív, že jsem mu nemohl pomoci… A to setkání bylo opět úžasné a analytické. Ta jeho paměť a ty zkušenosti jsou pro nás všechny neocenitelné, a já to klidně naplno řeknu – teď mi běhá mráz po zádech, když o něm mluvím, a pochopitelně, že mi běhal mráz po zádech, když jsem byl v přítomnosti pana Zikmunda. Stalo se to párkrát v životě a vždycky to byl pro mě velmi inspirativní okamžik.“
Podívejte se na video s Miroslavem Donutilem zde:
Víte že…
Co všechno se můžete z filmu Století Miroslava Zikmunda dozvědět a možná vás překvapí:
* Víte že: Miroslav Zikmund byl osobně přítomen výslechu K.H.Franka?
* Víte že: Miroslav Zikmund fotil inauguraci prezidenta Beneše?
* Víte že: Miroslav Zikmund dělal překladatele ruským a americkým armádám, když se setkaly u Plzně?
* A víte, že tehdy také uviděl svého prvního černocha?
* Víte že: Miroslav Zikmund byl označen komunistickou tajnou policií jako Nepřátelská osoba socialistického zřízení první třidy nebezpečnosti (tedy nejnebezpečnější)? Tehdejší zvědové pro něj používali krycí označení jako Mira, Mistr2 a Tatra. Svazek Miroslava Zikmunda byl STB zničen.
* Víte že: Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka vydali knihu Cejlon Ráj bez andělů jako samizdat v edici Petlice? A že mapy tohoto samizdatu koloroval Ludvík Vaculík?
* Víte že: Miroslav Zikmund se osobně setkal a jednal se všemi českými prezidenty kromě Husáka a Háchy?
* Víte že: Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka na svoji první expedici nevyráželi jako spisovatelé, cestovatelé a filmaři, ale de facto jako obchodní cestující?
* Miroslav Zikmund svého parťáka málem zastřelil?
Film Století Miroslava Zikmunda jako celovečerní dokument bude uveden pouze do kin. Díky partnerské spolupráci s televizní stanicí Prima Zoom, která je koproducentem filmu, však vznikne rovněž třídílný populárně naučný televizní seriál s odlišným scénářem od filmu. Seriál bude uveden v průběhu podzimu 2014.
Podívejte se na trailer zde:
Století Miroslava Zikmunda
V kinech od 4.9.2014
REŽIE: Petr Horký
SCÉNÁŘ: Petr Horký
SPOLUPRÁCE NA SCÉNÁŘI: Miroslav Náplava
KAMERA: Pavel Otevřel
STŘIH: Petr Svoboda
ZVUK: Michal Deliopulos
HUDBA: Radůza, Robert Jíša
PRODUKCE: Kristýna Drozdová
DISTRIBUCE: Bioscop
HRAJÍ: Miroslav Zikmund, Miroslav Sáva Zikmund, Karel Pavlištík, Ludvík Vaculík, a dále v archivních materiálech vystupují Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka, a neuvěřitelná plejáda státníků, válečníků uniformovaných i domorodých…
Foto: Jindřich Böhm
Archivní foto: Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně / Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund
