Nový dokumentární cyklus Když v tom jedou ženy bude Česká televize vysílat od 26. února, vždy ve 22 hodin na ČT2. Režisérkou cyklu je Theodora Remundová, dcera herečky Ivy Janžurové. Nezaměstnaná Zuzana, distributorka oblíbených farmářských bedniček Jitka, Ela původem z Ukrajiny a operní diva Helena… tyto čtyři odlišné ženy spojuje jedno – s větším či menším úspěchem bojují se závislostí (nejen) na alkoholu, stejně jako tisíce dalších v České republice. Mají společné také to, že se staly hlavními hrdinkami unikátního šestidílného dokumentárního cyklu Když v tom jedou ženy, který natočila režisérka Theodora Remundová. „Osudy našich hrdinek jsme sledovali během tří let,“ říká Theodora Remundová, která na natáčení úzce spolupracovala se spoluscénáristkou Klárou Formanovou. Výsledkem jsou čtyři příběhově uzavřené pětačtyřiceti minutové díly o každé z žen. Dva díly navíc ukazují skupinovou terapii v pavilónu závislostí v Psychiatrické léčebně Bohnice.
Jak jste se vůbec k tématu dostala? Nějaký okamžitý nápad, dlouhodobé sledování nebo se ten problém objevil někde ve vašem okolí?
V podstatě to byla náhoda. Přesně si pamatuji ten okamžik, vůbec to nebylo totiž nijak promyšlené, šla jsem po nádvoří Pražského hradu, kde jsme se byli projít s dětmi, a najednou mi zavolala Eva Holubová s Klárou Formanovou. S Evou, která se se závislostí potýkala, jsem se dobře znala z divadla – hrály jsme spolu několik let Na Zábradlí – ještě za éry Petra Lébla. Když jsem tak kráčela po tom nádvoří, měla jsem zrovna volno, dokončila jeden projekt a ještě nestihla uvažovat o jiném, a tak mi jejich nabídka – natočit něco osvětového o závislosti – přišla vlastně vhod. Evu mám ráda, tak jsem kývla na její nabídku se setkat. Teď, když se ohlížím zpět, uvědomuji si, že to bylo vlastně velmi lehkovážné, že jsem si nějak nepředstavovala, že závislost je pekelně těžké téma. Možná právě proto, že v bezprostřední blízkosti se s alkoholem, prášky, drogami nikdo netrápil. Myslím, že ani Klára s Evou si to tak zcela neuvědomovaly.
Jak jste vybírala své hrdinky a jak pak proběhlo jejich oslovování? Souhlasily hned nebo měly rezervovaný postoj?
Na projektu o závislých ženách jsem spolupracovala hlavně se spoluscénáristkou Klárou Formanovou. Klára tehdy pracovala jako terapeutka v Bohnicích, v ženském pavilónu závislostí číslo 7, který vede MUDr. Gita Pekárková. Proto se možná i naše sledování omezilo pouze na ženy, protože právě s těmi, zejména z pavilonu 7, jsme byli v kontaktu. Asi půl roku jsem příležitostně docházela na doléčovací skupinové ambulantní terapie, které paní doktorka Pekárková vede v Řepích. Sp olu s Klárou jsme klientky seznámily s naším projektem. Natáčeli jsme s těmi, které projekt zaujal. Ženy hlavně chtěly vypovídat o své zkušenosti a zprostředkovat divákům své snažení se ze závislostí vyrovnat. Ukázat, že závislí lidé jsou mnohdy velmi cenní lidé, ale že opravdu změnit svůj život, životní styl, prorazit navyklé životní vzorce, není vůbec snadné. Opravdu skoro každý si to může představit na nějakém svém usilování – jak je těžké zhubnout a trvale si svou váhu udržet, jak je těžké se naučit cizí jazyk, kolik času propálíme zbytečným surfováním na internetu a sociálních sítích – každý ať si doplní svého vlastního »nepřítele«. Na alkoholu, drogách, hracích automatech, a práškách je blbé to, že jsou po všech stránkách destruktivní, zasahují do těla i společnosti. Ničí mezilidské vazby. V naší společnosti se to silně odráží. Závislost je opak svobody. Proto je důležité ji zkoumat, i když myslím, že ne vždy se člověku do toho chce.
Jak dlouho jste jejich osudy nakonec sledovala a jak často? Vyvíjel se váš vztah k nim v průběhu natáčení a nezačaly ve vás vidět i něco jako pomoc, zpovědníka, psychologa, někoho, kdo je vyslechne? A neměla jste naopak tendenci jim pomáhat nebo radit?
Osudy našich hrdinek jsme sledovali v průběhu tří let. Nakonec se nám podařilo sestavit čtyři příběhové dokumenty, kdy závislost sledujeme z různých úhlů. A dva díly jsou věnovány, myslím, unikátní ukázce skupinové terapie. Unikátní zejména díky otevřenému postoji všech účastnic. V příběhových dílech jsme usilovali o to zachytit ženy v jejich přirozených mezilidských vztazích, jak jen to šlo. Během natáčení asi přirozeně vzniká mezi mnou, štábem a aktérkami kamarádský vztah. Myslím, že i kameraman Jiří Zykmund, byl naší velkou oporou a pro ženy kontakt s ním něco znamenal. Hodně jsme spolu mluvili, ať už po telefonu nebo i osobně mimo natáčení. V tom mi také velmi pomáhala Klára. Opravdu jsme je ještě kromě natáčení chtěly podpořit v abstinenci, přinejmenším naším sounáležitostí. Nedokážu si představit, že bych je jen tak objektivně pozorovala. Sestříhat hodně materiálu do krátkého tvaru je určitě těžké.
Měla jste nějaký klíč, jaké okamžiky vybrat a co by jako celek mělo vzniknout?
Natáčení bylo ještě více než obvykle provázeno nejistotou, jestli vůbec něco cenného zachytíme, jestli se aktéři nerozmyslí, neměli jsme je nijak dopředu nasmlouvané – to by ani nešlo. Je fakt, že nakonec jsme toho natočili poměrně dost. Měla jsem k dispozici dokonalý skript – to znamená doslovný přepis materiálu a šla do střižny za střihačem Zdendou Markem s určitou představou, kudy se vydat. A to je na střižně hezký – že jsou to takové puzzle, ovšem ještě s tím, že spousta obrázků, které máte k dispozici, do toho správného puzzle nepatří. Střihač Zdeněk Marek je také kromě své profese muzikant a tak se vyznačuje tím, že nerad ve filmu používá hudbu, která nevychází ze snímané situace. Hudba někdy ve filmu slouží k tomu, že jakoby zamaskuje místa, kde »puzzle« úplně správně nesedí, vedlejším produktem je pak sentiment. Takže v našich dokumentech je hodně málo hudby a sentimentu. Rozhodující veličinou našeho střihu byla logika.
Proč by se diváci měli na dokumenty dívat, co si z nich odnést a co jim chcete předat?
Protože závislost je všude. Závislost je bludný kruh. Závislost nás připravuje o svobodu. Kdybych byla hodně namyšlená, chtěla bych, aby náš projekt byl impulsem k zamyšlení nad našimi životy, skrze otevřený pohled do života jiných.
Zasáhlo vás natáčení i nějak osobně, přece jenom to nejsou veselé osudy… Sledujete jako tvůrci další »pofilmové« zákruty života hrdinek a přehodnotila jste svůj vztah k závislosti, respektive k lidem, kteří jsou na něčem závislí, k tomu, proč a jak to vzniklo?
Určitě mě to změnilo. Bylo to náročné, je to náročné. A já nejsem až tak silný člověk. Ale snažím se. Víc než před tím se skláním před lidskou tvořivostí. Štěstí člověka je v tvořivém jednání, ať je to vaření, vyšívání nebo chytré vedení velkého podniku, a v lásce k sobě. Proto také říkám, že náš projekt je o hledání ztracené lásky.
Foto: Česká televize
