Legendární kapela Olympic je, jak říkají její členové, na permanentním tour. Za rok odehraje asi sedmdesát koncertů, sem tam vyjede i za hranice, příští rok plánuje menší šňůru po Spojených státech. Ještě před tím, konkrétně 5. prosince, se na Olympic můžete vypravit do pražské Lucerny. Mimochodem – tenhle koncert načne třetí stovku vystoupení v tomhle prostoru. „Je to typický olympický sál,“ usmívá se lídr Olympiku Petr Janda, se kterým jsme se sešli nad zbrusu novým albem kapely. Jmenuje se Souhvězdí drsňáků.
Hned v první písni desky zpíváte, že máte radost ze života. Máte?
Mám. Nedávno jsem byl na hřbitově. Vzal jsem s sebou bohužel i děti, kterým tam docvaklo, že život není jen tak. Ale na druhou stranu jsem si tam uvědomil, že fakt pořád mám radost ze života. Nakonec – všem nám ji dělá i naše nová deska. Měli jsme společnou radost z nahrávání a máme společnou radost z výsledku.
Dnes kapely hodně nahrávají najednou co nejvíce nástrojů; co vy?
My vlastně nahráváme pořád stejně. Co jde, to nahrajeme dohromady, a co se povede, to necháme. Co se nepovede, to opravíme.
Kolik toho k těm opravám zůstává?
Bicí neopravujeme vůbec, ty se musejí povést napoprvé. Kytaru většinou hraju jako demo, pak, v zájmu lepšího zvuku, se přesunu do velkého sálu, kde si ji nazvučím. To nemůžu, když nahráváme základy, jelikož jsou tam bicí. No a nakonec vždycky přijde zpěv.
Stále platí, že bubeník bude v Olympiku už napořád jako host?
To určitě neplatí, jednou se určitě stane členem. I když někteří muzikanti v jiných kapelách na to čekali třeba i třicet let. My ale takhle dlouho čekat nebudeme, ani nemůžeme, toho bych se ani nedožil! Trochu to tedy zkrátíme.
Veškerou muziku na Souhvězdí drsňáků jste napsal vy. Ostatní k tomu nepustíte nebo netvoří?
Ostatní jsou líní jako prasata a nic neskládají. (smích) Ale vážně: takhle má ta deska jednotnou linku, což jí, myslím, prospívá.
Do textů se ale tolik neženete…
Do textů se ženu jenom proto, že mě to docela baví. Je to dobrá křížovka. A vynikající terapie na mozek stárnoucího elegána. A je tu i další důvod: když si text napíšu sám, dobře se mi zpívá. Je kompaktní s muzikou, což je logické, když je autorem hudby i textu jeden člověk. A nakonec musím troufale říct, že se mi ty texty docela daří.
Do jaké míry jsou texty na desce autobiografické?
Za ostatní textaře nemůžu mluvit, ale ty moje jsou autobiografické všechny. Vlastně nic jiného ani psát neumím; neumím si vymýšlet. Texty jsou o mně, o mých pocitech. Snad jenom Němá není autobiografickou písničkou. Obsahuje ale zásadní obecnou poučku: nelze mít všechny holky, co na světě jsou. Osobně jsem často toužil po holce, kterou jsem nedostal. Je to trochu nadsázka. Trochu.
Řekl jste, že píseň Tancovačka ze Souhvězdí drsňáků odkazuje k vašim slavným songům Želva nebo Rosomák. Bylo to tak od začátku myšleno?
Upřímně řečeno – úplně původně to tak být nemělo. Ale je to taková, řekl bych, swingová písnička, původně se slovo swing objevilo i v jejím názvu. A obsahuje skvělé, téměř berkovské sólo, které bravurně zahrál Jirka Valenta. První období Olympiku připomíná tahle písnička i proto, že je do ní vytažený sampl hlasu Jana Antonína Pacáka z písně Línej skaut z roku 1968.
Takže se k téhle éře stále odkazujete…
Ano, a není na tom nic špatného. To je stejné, jako když člověk pořád přemýšlí o tom, jaké to bylo, když byl kluk. Tahle éra Olympiku byla opravdu skvělá a pořád na ni moc rád na ni vzpomínám.
Nová deska se jmenuje Souhvězdí drsňáků, ta minulá Souhvězdí šílenců. Jak tuhle trilogii dovršíte?
Jako romantici! To bude trojka naší trilogie.
Jste víc drsňáci nebo šílenci?
Obojí. Ty desky jsou, myslím si, postavené dobře. Stylem i nasazením drží pohromadě. Samozřejmě se od sebe trochu liší – ta šílenecká byla taková, řekněme, oťukávací, drsňáckou už jsme dělali s větší rozvahou. Zatímco o Souhvězdí šílenců jsme dlouho nevěděli, že se tak bude jmenovat, o nové desce jsem to věděl od samého začátku. A věděli to i textaři, proto jsou některé texty docela drsné. No a ta třetí deska bude, logicky, romantická. Měla by vyjít na podzim příštího roku.
U všech tří desek sázíte především na elektřinu a elektrické nástroje.
U těch dvou prvních určitě. Akustické nástroje se nám do tohoto projektu nehodily. Pozorní posluchači si taky všimnou, že tu je málo syntetizátorů, trůní piano. Basa je hodně hluboká a bicí jsou hodně otevřené. Ten zvuk je fakt jiný. Drsný. Prostě takový, jaký jsme si přáli mít.
Zahrajete si někdy jen tak akusticky?
Moc ne. Ale při oslavách pětapadesátin Olympiku, což bude za tři roky, plánujeme první část oslavného koncertu provést akusticky.
A dohlédnete už k šedesátce?
Oslavy šedesátin ještě úplně vymyšlené nemáme. Snad jen to, že si možná vezmeme nějakou předkapelu, třeba Rolling Stones. I když… až my budeme slavit šedesát, oni už budou úplně vyřízení!
Foto: Supraphon
