Bratříčku, zavírej vrátka – album Karla Kryla, kterému po právu patří označení jako legendární, kultovní či jedinečné, před necelým měsícem oslavilo čtyřicet šest let od svého původního vydání a 24. dubna se dočkalo výjimečné reedice. Reedice, jež nabídla komplet všech textů a kromě CD a digitálních formátů si ho fanoušci mohou pořídit také coby limitovanou edici v podobě luxusního 180ti gramového LP, jehož obal věrně kopíruje původní vydání z roku 1969.
Nahrávka, kterou ankety odborníků i posluchačů pasovaly na to nejzásadnější, co se v tuzemské populární hudbě přihodilo, nemá jedinou slabou píseň. Co skladba to symbol. Symbol tichého vzdoru proti režimu. Symbol pro jedinečné vzpomínky a příběhy, které v nás rezonují doteď.
Potvrdil to ostatně i loňský jubilejní koncert v Lucerně, kde Krylovy písně zazněly v podání předních osobností domácí scény jako jsou Aneta Langerová, Michal Hrůza nebo Tomáš Klus a díky jejich provedení je tak objevila i další generace posluchačů.
Ta má nyní, stejně jako pamětníci prvního vydání či jeho kopií pokoutně předávaných z ruky do ruky, jedinečnou šanci okusit původního Bratříčka v jeho prosté pravdivosti a dokonalosti. Nechybí samozřejmě ani historická úvaha Jiřího Černého z roku 1969. Černý má však na vydání Bratříčka a okolnosti s tím související řadu jedinečných vzpomínek, jež si nezaslouží zůstat nevyřčené. Proto tedy další slova nechme na něm coby jednom z nejpovolanějších.
Bratříčkovi je šestačtyřicet
Vydat československému zpěvákovi album bylo i během politického kulturního tání šedesátých letech naprosto výjimečné. I Waldemar Matuška, Karel Gott, Eva Pilarová, Hana Hegerová nebo Suchý se Šlitrem se dočkali svých prvních LP desek až po několika letech. Natož aby takhle zahájil svou gramodeskovou kariéru kdosi, komu předtím nevyšel ani singl. To by se musel stát zázrak.
K zázraku došlo 24. března 1969. Amatérským zpěvákem, kytaristou, skladatelem a textařem byl sotva pětadvacetiletý folkový písničkář Karel Kryl, album se jmenovalo Bratříčku, zavírej vrátka.
Stalo se v devátém měsíci okupace Československa armádami Varšavského paktu. Bylo to všechno o fous: do měsíce pak nahradil Alexandra Dubčeka ve funkci generálního tajemníka ÚV KSČ Gustáv Husák, 9. září 1969 Kryl emigroval do Německé spolkové republiky a Bratříček zmizel na dvacet let z prodejen, případně byl rozšrotován. Pouhý poslech Krylových nahrávek, natož jejich šíření, znamenal v husákovské normalizaci riziko výslechů, ztráty zaměstnání a někdy i svobody.
Přesto když se Kryl po dvaceti letech vrátil a začal 3. prosince 1989 na Koncertu pro všechny slušný lidi ve sportovní hale v Praze-Holešovicích zpívat Morituri te salutant, většina posluchačů znala slova a přidala se.
Z ankety časopisu Rock & Pop, kde 57 slovenských a českých hudebních publicistů hlasovalo o nejlepší album čtvrtstoletí 1965-1990, vyšel Bratříček první: 2. Pražský výběr, 3. Flamengo: Kuře v hodinkách, 4. Iva Bittová a Pavel Fajt, 5. Olympic: Želva. Já sám jsem hlasoval pro Prúdy: Zvoňte zvonky.
Kryl byl zejména po svém předčasném skonu v roce 1994 zahrnut všemi možnými poctami včetně pamětních desek a názvů ulic, připomenut mnoha alby, knihami i dokumentárními filmy a zestručněn do maturitních otázek.
Stejně si pořád myslím, že to všechno bylo zjara 1969 o fous. Vidím to jako včera.
S nápadem vydat Krylovi u Supraphonu album jsem se v ediční radě Gramofonového klubu prvně ozval koncem léta 1968. Vůbec jsem nevěřil, že je to možné. Toho roku jsme v pražském rozhlasu soustavně zařazovali do hitparády Dvanáct na houpačce Krylovy písničky a žádná z hlasování posluchačů nepostoupila do dalšího kola. Ani ta čtvrtá, Morituri te salutant, v listopadu. Zdálo se mi jasné, jak budou na můj návrh reagovat zejména starší kolegové. Dopadlo to ještě hůř, než jsem čekal. I ti nejvstřícnější radili, abychom spíš vydali pestřejší výběr písničkářů. Prohrál jsem.
Abych si ale nemusel nic vyčítat, zašel jsem ještě do mnohem menšího, vlastně svazového vydavatelství Panton. Řediteloval mu skladatel vážné hudby Jan Hanuš. S populární hudbou neměl nic společného. A jako pověstný a přesvědčený katolík měl všechny důvody se po srpnu 1968 o své postavení bát. Užasnul jsem, když rychle kývnul.
Ocitl jsem se v sedmém nebi a naše následné setkání, už i s fotografem Josefem Koudelkou, jsem považoval spíš za formalitu. Jenomže Hanušův náměstek Josef Boháč chtěl, abych vyřadil Píseň Neznámého vojína. Proč prý kvůli jednomu vulgárnímu slovu kazit tak pěknou desku… To pan Hanuš taktně jakoby přeslechl. Pak ale můj kamarád Koudelka, tehdy už proslavený fotografiemi z Krejčova Divadla Za branou, dal na stůl titulní snímek dvou mrtvých pod zakrvavenou státní vlajkou z 21. srpna 1968. Pan Hanuš svým klidným způsobem řekl: „Tohle by nám asi neprošlo.“ A navrhnul co třeba něco jako barokní Pietu? Koudelka nevrle odseknul, to že napadne každého. Čekal jsem, kdy nás ředitel oba vyhodí. Zase ta hanušovská tichá prodleva, napětí houstlo. Konečně Koudelka se slovy „Ale tahle je mnohem horší“ vybral slavnou, po mém soudu lepší fotografii mladíka, který si na záda namaloval terč. Ta prošla.
Nedávno jsem se Koudelky zeptal, jestli ji měl nachystanou předem nebo jestli improvizoval. Že prý už ani neví. A onen kluk z titulu alba, o dvacet let starší, se ke Krylovi přihlásil po koncertu v lednu 1990.
I první verze mého průvodního textu byla trochu jiná. V Pantonu měl proti ní drobné výhrady Jiří Macek. Jindy bych se hádal, ale nechtěl jsem už ztrácet ani minutu. Posléze jsem v duchu dal Mackovi za pravdu: i tahle změna byla k lepšímu. Kryl mi později několikrát důrazně připomínal mou závěrečnou větu: Z krásné lži nám nová naděje nevyroste.
Osm ze čtrnácti nahrávek z Bratříčka zaznělo v rozhlase už dva měsíce před jeho vydáním. Po tom, co student Jan Palach podlehl 19. ledna po třídenním zápasu následkům svého sebeupálení, bylo nemyslitelné vysílat 25. ledna běžné pokračování Houpačky. Místo ní jsme zařadili bez jakýchkoli komentářů, jen s citáty z Bible, smuteční koncert: vedle Krylových snímků čtyři od Vladimíra Merty a jeden od skupiny Prúdy.
Ohlas vydaného alba byl okamžitý a bez výjimky kladný. Už samotný černobílý laminovaný obal, navržený na Koudelkovu žádost precizně střídmým Leem Novotným a rekordně vyrobený za dva měsíce, vysoko převyšoval tehdejší úroveň. Všechny nahrávky z ostravského rozhlasu optimálně upravil proslulý zvukový režisér Václav Zamazal. V těch euforických dnech mi ředitel Jaroslav Šeda jemně vytknul, že jsem ho víc nepřesvědčoval, aby album vyšlo u Supraphonu.
Na podzim už byl Bratříček k nesehnání. I v Německé spolkové republice. Karel Kryl tam během necelého roku vydal v Mnichově dvě další alba, Rakovinu a Maškary, a v roce 1971 na značce Caston a s výbornou fotografií malého chlapce od Věry Rykrové a v Krylově vlastní grafické úpravě i novou verzi Bratříčka. Z původního pořadí zachoval jen vstupní titulní píseň a závěrečnou Pasážovou revoltu. Vypustil Píseň Neznámého vojína, prý z časových důvodů.
Album pak vyšlo ještě v roce 1980 u společnosti Šafrán ´78 s použitím původního návrhu a s průvodním textem Erazima Koháka.
Po sametové revoluci následovala jedna tuzemská reedice za druhou. Celkový počet alb prodaných od roku 1969 se odhaduje asi na 300 000 kusů.
Není divu, že kolem nahrávek, které hýbaly několika generacemi, se lety vyskytlo několik pověstí a otázek. Jednoduše lze zodpovědět jedinou: které že to Daniele patřily bílé paže z písně Morituri te salutant. Dceři Gézy Včeličky, znamenitého předválečného komunistického novináře, a manželce současného publicisty Vladimíra Kučery, moderátora televizního seriálu historie.cz. „Má navěky platonická láska,“ řekl o ní Karel Kryl.
Složitější je to s přesným určením, kdy které písničky vznikly. Jen o jediné bezpečně víme, že ji Kryl napsal až po 21. srpnu 1968: Podivnou ruletu. Vznikla po znechucení, které Kryl zažil v září na konferenci Českomoravského svazu Klubů mládeže v Ústí nad Labem. Naopak dodnes není úplně jasný původ titulní písně Bratříčku, zavírej vrátka, se kterou se Kryl prvně udržel v Houpačce a dokonce s ní vyhrál. Vojtěch Klimt ve svém knižním příběhu Karla Kryla, Akorát, že mi zabili tátu – s převahou nejlepším díle o písničkářově práci a životě – popisuje Kryla, jak „sáhne však po rozpracovaném textu, který si někteří pamatují už z Teplic a v prvních okupačních dnech jej (zřejmě) dopíše.“
Mezi těmi »z Teplic« byl i nedávno zesnulý karikaturista a novinář Josef Kobra Kučera. V roce 1997 vzpomínal pro revui And You, jak se Kryl vrátil v roce 1967 do Teplic na reprízu textappealu K+K+K: Nu a tady jsme všichni slyšeli poprvé Bratříčka. Když jsem to v Lucerně v roce 1990 Kájovi říkal, pokyvoval hlavou. „Ale ty jsi na Svobodné Evropě tvrdil, že jsi ho složil ve vlaku při okupaci. Proč nechceš připustit, že jsi vizionář, teď bys z toho mohl mít živnost,“ říkal jsem vážně humorně. „Je to možný, ale nech to tak,“ odvětil Kája.
Svým způsobem měl Karel Kryl pravdu. Nechme to tak. Ať k Bratříčkovi povíme cokoli, je to málo, takřka nic, ve srovnání s písničkami samotnými. Nadějné je, že jejich interpretů přibývá. Málokdo sice dokáže písničky z Bratříčka svým podáním ještě umocnit jako Krylova polská kolegyně Antonina Krzysztoñová, ale není všem bratříčkovským dnům konec. Ani po čtyřiceti šesti letech.
Jiří Černý, sestavovatel pěti Krylových alb
Foto: Supraphon / Otto Dlabola
