Kluziště na Dolním náměstí

Venku je brzy tma, zima se plíživě vkrádá do blízkosti našich příbytků. Den za dnem mizí a rok se ubírá ke svému konci. Jaký vlastně byl a co nám přinesl? Zastavme se na chvíli dnes už jen krůček k době adventní a odměňme sami sebe za všechno, co jsme letos vykonali, prožili a zvládli.

Když se rok chýlí ke svému konci, většinou s sebou nepřináší vytoužený klid, ale spíše naopak. Předvánoční shon v práci, doma, v obchodech, městech, ulicích. Chceme vše stihnout tak, aby to bylo perfektní. Vždyť Vánoce jsou jednou za rok a my se na ně těšíme, i když nám často jejich přípravy přináší nemalé stresové okamžiky. Opravdu to nejde jinak?

Náš svět a náš čas je zrychlený. Vnímáme to jistým způsobem všichni a udržet s ním tempo není jednoduché pro nikoho z nás. Vnitřní i vnější tlaky se neustále stupňují a my se cítíme unavení a vyčerpaní. O to víc ke konci roku, kdy vnímáme jakési završení všeho předchozího. Rekapitulujeme, co se nám povedlo a co jsme naopak propásli. Hlavou nám běží myšlenky a plány na předsevzetí, s kterými chceme vstoupit do dalšího nového roku.

S víkendem přichází Advent a s ním i krásný předvánoční čas. Doba očekávání, setkávání, obdarování. Na mnoha místech ve městech i vesnicích se rozsvítí vánoční stromy a v atmosféře náměstí plných lidí se zpěv vánočních písní smísí s omamnou vůní sladkého punče, perníčků a koření.

Na Dolním náměstí v Olomouci mají parádní kluziště. Vánočně nazdobené stánky jsou plné dobrot a drobných dárečků. Ani já jsem neodolala a prošla jsem úplně všechny. Nejvíce mne ale upoutalo opravdové ledové kluziště pod širým nebem, které jako každý rok nezelo prázdnotou. Ba naopak. Bylo tam živo až dost.

S jistou nostalgií jsem pozorovala malé i větší bruslaře a vzpomínala na své vlastní bruslařské zážitky z malého zamrzlého rybníka v lese nebo polo-zamrzlé Bečvy. A tu mne upoutal starší pán v červené zimní bundě, kterému bylo jistě přes sedmdesát let. Stál na kluzišti u mantinelu s malým chlapcem a něco mu vysvětloval. Pak si stoupl čelem k němu, chytil ho za obě ruce a já si všimla, že i on má na nohou brusle. Usmál se na chlapce – na svého vnuka, a pak se ladně pozadu rozjel.

Chlapec trochu v předklonu pevně svíral dědovy daně a ten mu trpělivě vysvětloval, jak se nejlépe naučí bruslit. Když pomalu objeli celé kluziště, dobruslili společně k milé paní, zřejmě babičce, aby je pochválila, jak jim to společně krásně šlo. Chvíli postáli a pak se děda zeptal, jestli pojedou ještě jednou. Chlapec si chtěl na chvíli odpočinout a tak zůstal stát s babičkou.

Pán v červené bundě se chvíli rozhlížel po kluzišti a poté vnukovi řekl:

Musíš to prostě zkoušet a uvidíš, jak brzy se bruslit naučíš. Pak to už půjde samo, podívej!“

Sotva to pán v červené bundě dořekl, rozjel se opět pozadu tentokrát ale rychleji. Usmíval se na chlapce, a když nabral tu správnou rychlost, několikrát se zatočil v malé piruetě a pak pokračoval dál.

Kluziště bylo plné dětí, jen sem tam se na něm objevil i dospělý. Nikdo však nevypadal tak nadšeně jako pán v červené bundě. Ladně si kraso-bruslil mezi dětmi a pak lehce pozvedl jednu nohu před sebe, pak hned zase druhou. Usmíval se a možná na chvíli zapomněl na starosti všedního dne, na svůj věk, na všechen shon, problémy a povinnosti, které se jistě nikomu nevyhnou.

Možná se pro něj na pár chvil zastavil čas. Možná se vrátil do dětství nebo si připomněl něco, co v něm navždy zůstalo. Byl šťastný, protože byl na chvíli sám sebou. Nenapadlo ho stydět se, nenapadlo ho myslet si, že taková věc – radost z bruslení pro něj už není.

S obrovským nadšením jsem pána v červené bundě sledovala, nemohla jsem z něho ani na chvíli spustit oči. Když s úsměvem a dětskou radostí dobruslil k chlapci, bylo vidět jak je šťastný.

Chlapec na nic nečekal, chytil dědu za ruce a nadšeně se rozjeli. Když jejich brusle spokojeně klouzaly po ledové ploše pod širým nebem, všimla jsem si, jak do ledu kreslí vzájemně propletenou stopu. Chlapec byl veselý, děda se nadšeně usmíval a já jsem měla pocit, že se jejich šťastná rošťácká stopa přenesla z ledu do prostoru mezi ostatní.

A o tom to všechno je. Každý z nás může svými nepatrnými činy, svým vlastním klidem a radostí přenést štěstí na ostatní. Může se od srdce zasmát a nezávisle na věku udělat beze studu něco, z čeho bude mít radost.

Nastává krásný adventní čas, a proto věnujme více pozornosti také sobě. Nenechme přerůst zbytečnosti v nutnost mít všechno perfektní. Nic nemůže být perfektnější než sdílený pocit štěstí a radosti v nás.

Mít krásně nachystáno, napečeno, uklizeno, nakoupeno může být fajn, ale jen v rozměrech toho co nás nestresuje, nezatěžuje a dělá nám upřímnou radost.

Tak si ji dopřejme.

Ohlédněme se za uplynulými měsíci už teď a pochvalme se za to, co se nám podařilo, co jsme ustáli, překonali, zvládli. Dopřejme si radost z každé maličkosti a z každého dne, který nám adventní čas přinese.

Věnujme pozornost tomu, po čem toužíme a zamysleme se, zdali stopa šířící se do prostoru, kterou každý den vlastními silami tvoříme, nám dělá opravdovou radost.

Pokud ano, co víc si můžeme přát. Pokud ne, nezoufejme. Právě teď je ten správný okamžik, teď je ten nejlepší čas.

Čas setkání a radosti. Čas zastavení a hlubokého výdechu. Protože právě v něm na jeho samém konci se ukrývá nový počátek. Nadechnutí, které můžeme zažít už dnes. Ne za týden, za měsíc, na Nový rok.

Ale teď a tady. Anebo třeba o víkendu na Dolním náměstí v Olomouci na kluzišti pod širým nebem nebo kdekoli jinde mezi lidmi, kteří vás s radostí obdaří úsměvem stejně krásně jako pán s červenou bundou, který navzdory svému věku naučil vnoučka bruslit.

A mně v klidu a tichosti přicházejícího adventního času připomněl co je v našich životech to skutečně důležité.

O autorce:

Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.

Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové (i s věnováním) na e-mailové adrese: JMBruzkova@gmail.com

Více infa: www.projektskritkove.cz

Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs

Foto: Jana M. Brůžková


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353