Když v roce 1980 vyšlo první sólové album Marthy Elefteriadu Kresby tuší, bylo od začátku jasné, že se jedná o počin z řádu výjimečných. Skvělá sestava autorů, v níž se skvěla jména jako Michael Kocáb, Dežo Ursiny, Vladimír Mišík nebo Vladimír Merta. Unikátní esprit zpěvaččina projevu. Zajímavý, možná až netradiční mix žánrů. To vše přispělo k tomu, že byly Kresby tuší v roce 1981 zvoleny Albem roku časopisu Melodie a stal se z nich solitérní osobitý projekt, který odolal zubu času. Potvrzuje to ostatně i aktuální reedice Supraphonu, která právě vychází a čítá čtyři dosud nevydané písně (!). Jak na album po letech vzpomínají jeho autoři? Dnes jsme vyzpovídali Jiřího Dědečka.
Jak došlo ke spolupráci s Marthou Elefteriadu? Jak na ni vzpomínáte?
Vlastně nevím přesně, jak k té spolupráci došlo, kdo nás seznámil, nejspíš se někde protnuly dráhy našich turné po Československu, mohli jsme se potkat po koncertě v nějakém pěkném podniku. Psal jsem tehdy výhradně pro Vladimíra Mišíka a Honzu Buriana, setkání s Marthou byl pro mě vstupem do jiného světa, do světa obchodního úspěchu a všeho, co s ním souvisí.
V čem byla spolupráce s Marthou výjimečná?
Asi v tom, v čem byla výjimečná sama Martha. Byla mezi tehdejšími zpěvačkami popu opravdová osobnost, vzdělaná a inteligentní, měla jasný názor na to, co chce, a dokázala přesvědčit ty nejlepší, aby s ní spolupracovali. V mém případě to nebylo tak těžké, protože jsem do ní byl zamilovaný.
Vzpomenete si, jak písnička Melancholická noc vznikla?
Seděl jsem v noci v Klánovicích u stolu a probíral načrtnutá témata. Pouštěl jsem si nahrávku té Michalovy písničky beze slov a nějak to na mě samo vyskočilo.
Máte vydání Kreseb tuší spojeno s nějakou konkrétní událostí?
Ano, jednou k nám do Klánovic přijela na konzultaci a náš pes Akim se jí na uvítanou záblacenými tlapami opřel o ramena bílého kabátku. A zrovna probíhal 16. sjezd KSČ.
Foto: Supraphon / Lukáš Kadeřábek
