Kompoziční odkaz Viktora Kalabise (1923–2006), jedné z nejvýraznějších osobností české hudby 20. století, čítá desítky opusů vesměs instrumentální hudby, včetně skladeb pro jeho manželku, cembalistku Zuzanu Růžičkovou. Podle vlastních slov Kalabis usiloval o hudbu, jejíž kořeny jsou zapuštěny v jeho zemi, hudbu pro vzdělané posluchače. Jakkoli čerpal inspiraci i z tvorby klasiků 20. století, dospěl k vlastní syntéze, k alternativě k racionálním kompozičním technikám – k alternativě neromantické, blízké hudebnímu neoklasicismu.
Kromě připravované první integrální nahrávky Kalabisovy klavírní tvorby natočil pianista Ivo Kahánek společně s violoncellistou Tomášem Jamníkem, klarinetistkou Annou Paulovou a houslistou Janem Fišerem tři sonáty. Violoncellová odráží dramatické události mezi červnem a zářím 1968: euforií naplněné měsíce tzv. pražského jara i deziluzi a rezignaci po invazi sovětských vojsk, jež na dvě desetiletí zmrazila veškeré naděje na svobodu. Také klarinetová sonáta (1969) hovoří jasně o době svého vzniku: drama, smutek a bolest, stupňované až do drásavosti. V úsporné a soudržné houslové sonátě (1982) převažuje typický étos tohoto nástroje – zpěvnost, zářivý zvuk a oduševnělost. Po 3CD symfonií a koncertů (Supraphon 2013) skýtá tato nahrávka další vhled do pozoruhodného Kalabisova hudebního světa.
Pane Kahánku, prozraďte nám, kde vznikla první myšlenka na natočení alba se Sonátami Viktora Kalabise pro violoncello, klarinet a housle?
První myšlenka věnovat se Kalabisovu dílu vznikla logicky v hlavě profesorky Zuzany Růžičkové, která byla mnoho let jeho manželkou a až do své smrti také velkou a nadšenou propagátorkou jeho díla. Její entusiasmus byl doslova nakažlivý, a právě ona byla hlavním důvodem, proč jsem se ponořil do Kalabisovy hudby takto hluboko. Jen doplním, že v příštím roce mě čeká ještě dokončení připravované první integrální nahrávky Kalabisovy klavírní tvorby.
Na albu se Sonátami Viktora Kalabise se podíleli také Tomáš Jamník (violoncello), Anna Paulová (klarinet) a Jan Fišer (housle). S kolegy, kteří hrají na CD na smyčcové nástroje, spolupracujete už několik let v rámci Dvořákova tria. Přepokládám, že to nahrávací projekt velmi usnadnilo. Je to tak?
Ano, bylo to nejen snazší, ale i velmi příjemné nahrávání. My jako trio jsme založení na tom, že rádi akcentujeme i sólovější parametry tria, každý máme své projekty a někdy společně hrajeme třeba jen ve dvojici. S Annou Paulová jsem se setkal při hudební spolupráci vlastně poprvé a byla to skvělá spolupráce. Anna je špičkovou absolventkou HAMU, a jelikož se znám se všemi jejími pedagogy, tak i tato spolupráce měla skoro až rodinnou atmosféru.
Jak vznikala dramaturgie nového alba?
I dramaturgická linka vzešla z námětu profesorky Růžičkové a my jsme její návrhy velmi rádi přijali. A to nejen z toho důvodu, že právě tato díla jsou reprezentativní.
Jak často zní Kalabisova hudba na koncertních pódiích?
Řekl bych, že provozování jeho tvorby je ve světě raritou a u nás o trochu častější raritou. Je určitě dobře, že se v rámci českého hudebního života snažíme propagovat tvorbu českých skladatelů 20. století. Ale uznávám, že to ještě není tak zavedená hudba jako např. Janáček nebo Martinů.
Jak náročná jsou Kalabisova díla interpretačně? Nejen pro klavír, ale i pro nástroje, které slyšíme na nové nahrávce?
Přiznám se, že jako klavírista nedokážu plně ohodnotit náročnost partů jiných nástrojů, ale vzhledem k tomu, že jsme se na natáčení připravovali společně, tak bych řekl, že ty party jsou stejně náročné jako part klavírní. Jeho hudba je psaná někdy nečekaným způsobem a celkově ztvárněná s menším ohledem na klavíristu a jeho ruce. Kalabis patřil ke skupině skladatelů, kteří nesvazují svou představu tradičními zákonitostmi klavírní techniky, takže výsledná obtížnost je místy až extrémní.
Vy jste zmínil osobnost Zuzany Růžičkové, která podporovala mladé hudebníky a ráda s nimi o hudbě hovořila. Byla při některém z nahrávání?
Ano, paní profesorka Růžičková byla u dvou prvních natáčecích frekvencí a měla velmi konkrétní, cílené poznámky, což bylo velmi inspirující a cenné.
Budou znít skladby z alba také na vašich koncertech?
Já předpokládám, že když jsem se ta díla naučil, tak je velmi pravděpodobně zařadím na některé ze svých koncertů.
Jaký prostor jste pro tuto nahrávku vybrali a kdo tvořil nahrávací tým?
Natáčeli jsme v Sále Martinů na pražské HAMU, cože je prostředí, které je nejen mně, ale i ostatním spoluhráčům velmi dobře známé. Je to i místo, ve kterém se Kalabis často vyskytoval, takže i jakési duchovní propojení s jeho osobností fungovalo.
Měli jsme vynikající nahrávací tým, což je u takto dlouhodobého projektu naprosto klíčové. Hudebním režisérem byl Milan Puklický a zvukovým mistrem Jan Lžičař.
Multilink: https://lnk.to/ViktorKalabisSonatas
Foto: Supraphon / Dušan Martinček
