Čas přání a vůní…

Každé ráno při pohledu na zahradu pokrytou třpytivou námrazou mne nejdříve napadne – to zas bude venku zima. Loudavě otevřu okno a na pár vteřin v něm postojím. V mžiku cítím jak čerstvý a mrazivý vzduch proniká dovnitř. Zadívám se před sebe na stromy opodál tak tiché a klidné, jejichž větve se pozvolna houpají ve větru. Zhluboka se několikrát nadechnu a vnímám, jak mnou po chvilce prostupuje pocit tisíců štiplavých jehliček, který mne však očividně zcela probere.

bruzkova logo

Venku je zima. Pocitová a vlezlá, i když na tu oficiální si ještě pár dní počkáme. Ale pro nás zimomřivce začíná zima tehdy, když se teploměr přiblíží k nule. Neměla jsem tušení kolik zimomřivců ve skutečnosti je. Téměř všude kolem slyším jak je to šílené: „Už zase ta zima, námrazy, ledovky, škrabání oken. To už se budeme muset zas oblékat!“ A máme samozřejmě pravdu. V zimě většinou je zima, bývají časté ranní námrazy. Okna na autech potřebují oškrábat, když zamrznou nebo očistit, když na ně nasněží, abychom přes ně viděli. A teplé oblečení nám také v tomto období přijde vhod. Tak tomu prostě je. Každý rok se děje stejně, a my to rok od roku máme potřebu více a více řešit. Přemýšlím, z čeho pramení ta naše nechuť přijmout prostě věci takové, jaké jsou. Co nás pobízí k tomu, abychom si na něco neustále stěžovali? Nevím a vlastně ani netuším, kdo by to popravdě vědět mohl. V létě je moc horko, v zimě je zas zima, na podzim fučí a na jaře prší… No, chápete to? Jak je to možné, že se zákony přírody nesnaží, aby nám byly vhod?

Začala jsem se sama sobě smát i přesto že mi tentokrát zima opravdu byla, protože jsem u otevřeného okna pořád ještě stála. Ale měla jsem v sobě zvláštní radost ze zjištění, že na dění kolem nás se můžeme dívat ještě z jiného úhlu pohledu. Z jednoduchého a velmi prostého. Z pohledu našich dětí, které takové věci nikdy neřeší. Nemají potřebu si stěžovat na to, co vnímají jako přirozené. Kdysi jsme to vnímali také. Každé roční období jsme přijímali s radostí, protože jsme věděli, že každé z nich nám poskytne něco výjimečného. Něco, co můžeme zažít pouze v tomto čase. Před několika dny v jednom pochmurném podzimním pozdním odpoledni jsem si uvědomila jednu zásadní věc. Tomík, můj syn se mne zeptal: „Mami, těšíš se na Vánoce?“ A já jsem v tu chvíli zaváhala. Nevěděla jsem. Tomík zpozorněl, podíval se na mne dlouhým zkoumavým pohledem a zeptal se znovu: „Mami, těšíš se na Vánoce?“ V tu chvíli jsem mu hned odpověděla: „Těším, Tomi. To víš, že těším!“ A v hloubi duše jsem se zastyděla…

Z kapsáře všednch dnů 3

Myslím, že většina z nás se na Vánoce samozřejmě těší. Jen s pomalu končícím podzimem a přicházejícím Adventem se nás najednou podprahově zmocní jakási panika, jak to letos zase všechno zvládneme. Práce, nákupy, dárky, pečení, chystání, stres… Aby všechno bylo. Neuvědomujeme si však, že právě tyto zbytečné starosti s tím co všechno pouze zdánlivě v tomto čase potřebujeme, nám kradou naši skutečnou radost, která je potlačena množstvím nepotřebných myšlenek. Je samozřejmě hezké a příjemné mít všechno perfektní, všechny obdarovat velkým dárkem a sám také nějaký skvělý dárek dostat. Věřím však, kdybychom byli sami k sobě upřímní a měli si přiznat, co si každý z nás opravdu nejvíce přeje a co by nejvíce přál i všem svým blízkým, zjistili bychom, že nic z toho v obchodech nenalezneme. To nejvíc, co můžeme dát je v nás.

Jen krůček zbývá k rozsvícení první adventní svíce a na mnohých veřejných místech se rozsvítí Vánoční stromky. Venku bude možná zima, námrazy i ledovky. Na náměstích se budou potkávat lidé, povídat si, těšit se ze společného setkání a navzájem si přát. Vůně všeho krásného a dobrého co k tomuto období patří, se nám znovu připomenou a my alespoň na chvíli můžeme ucítit a vnímat to, co nás navzdory všeho pochmurného a mrazivého vždy zahřeje u srdce…

O autorce:

Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, nyní motivační koučka a také začínající spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – v leže, na oddělení JIP začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nyní se rozhodla tento pohádkový příběh vydat a jeho prodejem podpořit onkologicky nemocné děti.

Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs

Foto: Jana M. Brůžková


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353