Zpěvačky Bára Basiková a Naďa Válová, hledač modelek Sasha Jány a vinnetoulog Jaroslav Maryška se představí v Show Jana Krause. Premiéru dalšího dílu Show Jana Krause uvidíte ve středu 18. září ve 21.35 hodin na Primě.
Bára Basiková a Naďa Válová – zpěvačky, které jsou podepsané pod albem Černá, ovšem každá v jiné roli. Zatímco pro Naďu je její sólová deska debutová, Bára se na tomto albu poprvé v životě podílela coby producentka. Zpěvačka Naďa Válová zaujala v roce 2005 v pěvecké soutěži, později také jako účinkující v projektu Michala Horáčka a Petra Hapky Kudykam. Ovšem ve svém »civilním« životě pracuje jako servírka v restauraci poblíž Českých Budějovic. Na albu Černá představuje své hlasové dispozice v nejrůznějších polohách, k čemuž jí skýtají bohaté možnosti nádherné texty Michala Horáčka. Autorem hudby většiny písní je Petr Hapka. Naďa Válová bude »své« verze písní z desky hrát i jako host na koncertech Báry Basikové. A proč Bára album pojmenovala zrovna Černá? „Mám ráda černou, je to taková barva mého života, nejen jako barva, ale jako filozofie. Co se týká Nadi, je to titulní píseň alba, která ji vystihuje, a myslím, že panu Horáčkovi se v tomto textu podařilo charakterizovat její život v symbolech, v náznacích pak její osud a její sílu. Celkově desku vnímám jako rozhodující moment, který Naďu odpíchne od jiné práce směrem k hudbě. Startující moment,“ vysvětluje Bára, která (nejen albem) s velkým nasazením pomáhá své kolegyni uskutečnit její sen. „Nikdy není pozdě začít a jít za tím, kam vás to táhne,“ dodává.
Sasha Jány – muže, který chtěl být původně lékařem, díky plynulé francouzštině osud zavál mezi nejkrásnější dívky na světě. Sasha Jány už přes pětadvacet let vybírá unikátní dívky, které se pak na nás smějí z obálek předních časopisů. Pokud jde o modeling, nenajdete u nás většího experta, než je právě on. Stál u zrodu prestižní modelingové soutěže, zároveň je spolumajitelem modelingových agentur v Česku a na Slovensku. Říká, že za léta, co se pohybuje ve světě modelingu, se kritéria ve výběru modelek změnila: „Teď se více hledá osobitost vzhledu, dnes už nikdo nehledá v modelingu prvoplánovou dokonalou krásu, i když je to taková protiřeč. V modelingu jsou dvě kategorie. V té první chcete originální typy, pihy, odstávající uši. Balkánský look je teď takový silný, kdy ty ženy se projdou po mole a vy si je zapamatujete. Na druhou stranu v kosmetickém průmyslu chce každý tu krásnou Hanu Jiřičkovou, Lindu Vojtovou, Denisu Dvořákovou. Ten náš východoevropský typ ženy nevymizí díky beauty průmyslu. A ten je naštěstí v modelingovém průmyslu nejsilnější, generuje nejvíce peněz,“ vysvětluje. Dodává, že jejich agentury hledají poslední čtyři roky i kluky. „Kluci to mají o trochu jednodušší, já teda pořád říkám, že je to vyvážené tím, že vydělávají čtyřikrát méně než ženy a že my tu spravedlnost v příjmech jako modelingový průmysl balancujeme. Chlapci mají jednoduchou přípravu, hledáme typově muže, kterým říkáme »skejťák«, »street boy«. Opře někde kolo, přijde v teplákách – a to je on,“ říká s nadsázkou. Je stále ale přesvědčený, že Česká republika má jedny z nejkrásnějších dívek na světě: „To tak zkrátka je. Myslím si ale, že ten boom slovanské krásy je pryč, a to z jednoho prostého důvodu. Dlouho mi trvalo, než jsem to vydefinoval a pochopil. Dneska je pro mě jednoznačně nejúspěšnější krajinou na metr čtvereční pro objevení modelek Holandsko.“
Jaroslav Maryška – »vinnetouolog«, muž, který toho o filmových mayovkách ví tolik, co nikdo jiný. Není »jen« chodící encyklopedií a sběratelem, on touto sérií žije – hledá místa v bývalé Jugoslávii, kde se filmy natáčely, navštěvuje členy štábu i herce malých rolí, filmové kaskadéry. Zná i jména koní, kteří ve filmu hráli. Jeho znalostí využívají renomované fankluby Karla Maye. Co si představuje, když slyší hudbu z mayovek? „Já si vybavuji jednotlivé scény, které patří k těm tónům, které slyším. V Německu a v Rakousku se již v devadesátých letech pořádaly srazy příznivců. Na posledním jsem byl před časem v Berlíně, kde jsme oslavovali sté narozeniny Lexe Barkera. Bylo to v hotelu InterContinental, v jeho 14. patře, což je symbolické místo, protože zde producent filmů Horst Wendlandt objevil v roce 1962 Pierra Brice, představitele Vinnetoua. Tehdy se tam potkali v rámci Berlinale,“ říká pan Maryška. Jak dlouho se svému koníčku věnuje? „Je mi třicet, a věnuji se mu od školky. Nikdy jsem si nehrál na nic jiného než na Vinnetoua. Největší průšvih jsem udělal ve školce, když jsem spolužákovi Martinovi podřízl zápěstí, že se staneme pokrevními bratry. Opravdu mu tekla krev, ale já už jsem si nestihl přetnout žílu, protože Martin začal křičet a běžel to říct učitelkám.“ Rodiče prý odmala čekali, až to Jaroslava »přejde«. „Ale na vysoké jsem o Vinnetouovi napsal diplomku a drží mě to dodnes. Dostal jsem výbornou a měl jsem jediný problém, protože jsem ji musel výrazně zkracovat. Vedoucí mi řekl, že 500 stránek nikdo číst nebude. Takže zatímco moji spolužáci své práce uměle natahovali, já jsem měl opačný problém.“ Jaroslav pracuje ve stavebninách. „Svou lásku ke kultuře si vynahrazuji po pracovní době. U nás v Husinci dělám několik let kulturního referenta a snažím se, aby naše městečko žilo.“ Jaký film o Vinnetuovi má nejraději? „Nejlepší je třetí díl, ve kterém Vinnetoua zastřelí. Zní to blbě, ale téměř pokaždé u toho brečím. Nejvíce jsem brečel, když jsem v Chorvatsku našel místo, kde Vinnetoua na konci filmu zastřelili. Tři hodiny jsem to místo vysekával a pak jsem si pobrečel dojetím, že jsem ho opravdu našel. Ta místa už jsou dnes zarostlá a příroda vypadá po padesáti letech úplně jinak.“ Filmy o Vinnetuovi viděl prý mockrát, každý díl asi pětsetkrát. Dnes už se na ty filmy nedívám v kuse, ale jak mám čas, tak na určité části. Takže teď například sleduji jednotlivé koně a poznávám, který kůň hrál v jaké scéně.“
Foto: TV Prima