Od 21. listopadu začne ČT art uvádět premiérový cyklus Děti sametu – sérii profilových dokumentů mladých umělců, kteří si vybudovali pozici v kontextu českého a povětšinou i světového umění.
„Záměrem série je představit osobnost, díla a názory ve své profesi jednoznačně úspěšných zástupců generace dnešních třicátníků, ale také hledat souvislosti mezi jejich tvorbou napříč všemi druhy umění. Protagonisty jednotlivých dílů jsou: sólista Vídeňské státní opery Adam Plachetka, primabalerína Národního divadla v Praze Nikola Márová, video performer Jakub Nepraš, akrobat, herec a principál Rosťa Novák, spisovatelka Kateřina Tučková a tanečnice, performerka a choreografka Miřenka Čechová. Všechny jmenované spojuje to, že si zvolili povolání, ve kterém úspěch závisí kromě píle i na tak neuchopitelných věcech, jako je talent a štěstí, že se narodili v osmdesátých letech v bývalé ČSSR a že v roce 1989 navštěvovali první stupeň základní školy nebo chodili do školky. Jde tedy o zástupce první generace, která dospívala ve svobodné zemi. Stejně jako režisérka cyklu Adéla Sirotková.
Naším prapůvodním záměrem bylo představit české veřejnosti mladé umělce, kteří jsou někdy více známí v zahraničí, než u nás, a kteří už bez pochyby patří k výrazným osobnostem současného umění minimálně v evropském kontextu. Od tohoto záměru už nebylo daleko k tématu generace, která sice ještě zažila poslední léta ČSSR, nicméně podstatnější část dětství a dospívání zažila už ve svobodné zemi, protože námi vybraní umělci patří přesně do této generace cca třicátníků. A protože jsem chtěla, aby prostor dostali umělci právě této generace, oslovila jsem Adélu Sirotkovou, dokumentaristku, která do této generace také patří. S Adélou jsme si daly za cíl, pokusit se najít body a témata, která umělce této generace spojují. Jediné téma, které jsme si předem vytýčily, byl jejich »vztah« k sametové revoluci a případné vzpomínky na dobu před ní. Ostatní jsem už nechala na Adéle a protagonistech jednotlivých dílů. Zajímavé je, že jsme spolu s Adélou a protagonisty ve výsledku dospěly vlastně k potvrzení několika bodů z rozsáhlého výzkumu, který na konci 90. let proběhl v Německu, a který zkoumal rozdíly mezi tzv. Wendekinder (Děti změny) v západním a východním Německu. Adéle jsem existenci tohoto výzkumu a jeho výsledků zatajila, i když jsem si myslela, že by mezi Dětmi změny z bývalé DDR a našimi Dětmi sametu mohly být nějaké styčné body. Pro úplnost je nutné podotknout, že německý výzkum nebyl zaměřen na lidi věnující se umění, ale šel napříč všemi skupinami této generace. To, co je pro nás zajímavé, je, že z výzkumu vyplynulo, že »děti změny« z NDR jsou cílevědomější, pokud se týká jejich profesního cíle, dříve než děti na západě jsou nezávislí na rodičích, dříve zakládají vlastní rodinu. Jedním z možných vysvětlení, které výzkum nabízí, je, že východoněmecké maminky byly přísnější než západoněmecké a vyžadovaly větší disciplínu a dodržování pravidel. Cílevědomost, pracovitost, nezávislost a odvaha poměřit svoje schopnosti se světem, je to, co spojuje i protagonisty našeho dokumentárního cyklu,“ uvedla autorka námětu a dramaturgyně Eva Langšádlová.
Adéla Sirotková: Vzpomínky naší generace na dobu před pádem železné opony jsou spíše úsměvné.
V čem jsou podle vás specifika vaší generace? V čem budou ty další jiné?
To je zajímavá otázka. Snažila jsem se na ni najít odpověď i v rámci natáčení s našimi aktéry. Myslím si, že samotný fakt, že jsme se narodili ještě za doby totality, ale vyrůstali již ve svobodě, nás určitě ovlivnil. Naše vzpomínky na dobu před pádem železné opony jsou spíše úsměvné. Někdo si pamatuje, že chtěl strašně do pionýra a rodiče ho nechtěli pustit, jiný, že se ze dne na den přestali učit rusky a začali se učit anglicky. A já osobně, že nám třeba vzali Malého Bobše a začali jsme místo něj ve škole číst Pinokia. Ale ten fakt, že tu dobu pamatujeme, si myslím, že je velmi přínosný. Uvědomujeme si, co znamená svoboda, že je nám svět otevřen a že na tu dobu, co byla před revolucí, není dobře zapomínat. Naštěstí nám to stále mohou připomínat i naši rodiče. Jaká bude ta generace po nás těžko soudit. Adam Plachetka například říká, a já se s tím absolutně ztotožňuji, že naše generace byla ještě vychovávána za starých principů. Zatímco dnes mohou děti naprosto všechno. Takže nás to paradoxně mohlo pozitivně ovlivnit. Já jsem optimistka a doufám, že ta generace po nás by už mohli být opravdoví Evropané bez jakési pachuti »ti z toho východu«.
Spojujícím prvkem cyklu je vztah jednotlivých aktérů k sametové revoluci. Jaký je ten váš?
Od malinka jsem byla až chorobně zvídavá. Rodiče mi doma říkali vždycky pravdu. Když jsem byla v první třídě, sezvala jsem si spolužáky do šatny a vyprávěla jim, jak jsou komunisti špatní a jaké je to zlo. Zaslechla to paní učitelka z družiny a odvlekla mě pryč. Naštěstí to byla slušná a hodná ženská, nikomu nic neřekla a mou maminku varovala, co se stalo. Od té doby bylo doma ticho. Mohla jsem se vyptávat, jak jsem chtěla, ale odpověď jsem nedostala. Maminka mi totiž nechtěla lhát, a tak mlčela. Když byla Sametová revoluce, bylo mi devět let a měla jsem zánět středního ucha. Rodiče byli na demonstracích a já v posteli koukala na televizi. Sešila jsem si takovou malou trikolórku a volala: Ať žije Havel!. Když přišli domů, vrhla jsem se mámě do náručí a ptala se: A teď už mi budeš odpovídat? Maminka plakala, ale bylo to štěstím.
Co vás na vašich aktérech zajímalo nejvíce? Jejich cesta k úspěchu, pohled na svou generaci, na svůj obor?
Vše, co jste teď vyjmenoval. Takovým paradoxem je, že většina je slavnější v zahraničí než doma v České republice. Často je jejich profesní i životní cesta podobá. Všech šest spojuje nesmírná píle, dril i odříkání, ale to k tomu patří, když se chcete dostat až na vrchol. Vyjma Rosti Nováka je i zajímavé, že nejsou z uměleckých rodin. Prostě se rozhodli jít za svým snem a jsou vlastně prvními umělci rodu.
Z dětí sametu jste se zaměřila na umělce. Lze nalézt podobnosti i u zástupců jiných oborů v rámci stejné generace?
Na to Vám nedovedu tak lehce odpovědět. To nevím. Snad ano. Ale opravdu se mi to těžko posuzuje, protože i většina mých přátel je z uměleckého světa. Ale nechme se překvapit. Snad bude cyklus pokračovat a dozvíme se to příště od mladých lékařů, sportovců či vědců.
Anotace jednotlivých dílů:
Děti sametu: Adam Plachetka
21. listopadu ve 21.10 hod., ČT art
Adam Plachetka, sólista Vídeňské státní opery a jediný zpěvák v historii této prestižní scény, který se v jedné sezóně představil ve třech hlavních mozartovských rolích.
Cesta Adama Plachetky (*1985) na špičku světové opery nebyla nikterak předem naplánovaná. Nepochází z muzikantské rodiny a jeho cesta na konzervatoř vedla klasicky přes dětský pěvecký sbor. Na jevišti pražského Národního divadla debutoval v devatenácti letech. O dva roky později poprvé zpíval roli Dona Giovanniho. V roce 2008 se zúčastnil předzpívání ve Vídeňské státní opeře s cílem získat v tomto prestižním operním domě hostování. Dominique Meyer, ředitel WSO, mu ale okamžitě nabídl stálé angažmá. Od počátku byl vnímán jako velká naděje této scény, a i proto při novém nastudování Dona Giovanniho, i když zpíval roli Masetta, byl veden jako cover Dona Giovanniho. A když došlo na jeho záskok v této hlavní roli, sklidil veliký úspěch. Dnes patří k předním členům Vídeňské státní opery a miláčkům jejího publika. Je ženatý, má ani ne roční dceru, a rozhodně nežije jen operou. Ve volném čase běhá, anebo hraje fotbal spolu se členy orchestru Vídeňské státní opery.
Děti sametu: Kateřina Tučková
28. listopadu ve 21.15 hod., ČT art
Kateřina Tučková, kunsthistorička, která se stala spisovatelkou, a její Žítkovské bohyně bestsellerem.
Kateřina Tučková (*1980) prožila dětství v jihomoravské Moutnici a Kuřimi a jak sama říká, s příchodem na brněnské gymnázium zažila kulturní šok. Ve svých patnácti letech byla třeba poprvé v kině. Její další cesta vedla na Filosofickou fakultu Masarykovu univerzitu, kde studovala dějiny umění a český jazyk. Už při studiu začala organizovat výstavy svých vrstevníků a později se stala profesionální kurátorkou specializovanou na současné umění. I když se kurátorské činnosti věnuje i dnes, úspěch Žítkovských bohyní jí umožnil, jako málokomu nejen z její generace, být spisovatelkou z povolání.
Děti sametu: Nikola Márová
5. prosince ve 21.15 hod., ČT art
Nikola Márová, nejmladší primabalerína v historii naší první scény.
Cesta Nikoly Márové (*1980) na vrchol klasického baletu začala úplně nenápadně v baletní přípravce Národního divadla. Tamní pedagožka rozpoznala talent a apelovala na její rodiče, aby ji přihlásili na taneční konzervatoř. Je možné, že kdyby rodiče věděli, jak strašnou dřinu toto studium obnáší, možná by volili jinak. Ale možná by si i tak Nikola už ve dvanácti letech prosadila svou vůli. Po absolutoriu taneční konzervatoře byla přijata do sboru Národního divadla, Čekání na sólovou kariéru netrvalo dlouho, sólistkou Baletu Národního divadla se stala v jednadvaceti letech. Vysněnou Odettu-Odilii v Labutím jezeře si poprvé zatančila ve třiadvaceti a v šestadvaceti letech se stala historicky nejmladší primabalerínou Národního divadla. Nikola Márová je vdaná a má tříletého syna.
Děti sametu: Jakub Nepraš
12. prosince, 21.15 hod., ČT art
Jakub Nepraš, výtvarník, který pomocí digitálních technologií odkazuje k základním pravdám o koloběhu života a smrti a vesmíru kolem nás.
Čtvrtý díl dokumentárního cyklu ČT je věnován Jakubu Neprašovi (*1981), který svůj první úspěch na mezinárodní výtvarné scéně sklidil ještě jako student AVU. Jeho diplomní práce, videokoláž Babylonská rostlina získala druhé místo v soutěži studentských prací výtvarníků ze střední a jižní Evropy Essl Award a následně hlavní cenu na uměleckém veletrhu Arte Fiuera Bologna. Od té doby má za sebou řadu samostatných výstav po celé Evropě. Sám sebe označuje za videosochaře, aby se vyhnul slovu umělec. „Říkáme-li tomu, co dělám, umění, snažím se ho vnímat jako hledání sebe a nějakého životního smyslu.“ V centru jeho pozornosti je postavení člověka v konzumním světě, ekologické důsledky lidské činnosti a nestabilnost současného světa. Tuto reflexi ale provádí za pomoci digitálních technologií, tedy našich civilizačních výhod. Možná právě v nich je cesta ke společenské transformaci a s ní související redefinici hodnot. Jakub Nepraš je ženatý a žije v Praze.
Děti sametu: Miřenka Čechová
19. prosince ve 21.15 hod., ČT art
Miřenka Čechová, baletka, která se vzbouřila a jako tanečnice a performerka dobyla Ameriku.
Miřenka Čechová (*1982) chodila jako spousta malých holek v Aši do hudebky. Na klavír a na balet. Když jí bylo deset let, doporučila tamní učitelka jejím rodičům, aby ji dali na pražskou taneční konzervatoř. Rodiče byli zásadně proti, ale nechali ji, aby se zúčastnila přijímacích zkoušek. Po jejich úspěšném složení už v případě tvrdohlavé Miřenky cesta zpátky nevedla. Rozhodla, že se stane nejlepší baletkou na světě. Léta na taneční konzervatoři zpětně popisuje jako nejhorší období svého života. Přesto školu dokončila, ale absolutoriem také s baletem skončila. Následně studovala na katedře Nonverbálního divadla HAMU a současně na katedře Alternativního a loutkového divadla DAMU. S mimem a performerem Radimem Vizvárym založili v roce 2006 soubor nonverbálního divadla Tantehorse, který se velmi rychle (stejně jako jeho dva protagonisté) dostal na špičku současného světového tanečního divadla. S režisérem Petrem Boháčem následně pak založili ještě umělecké sdružení Spitfire Company. V roce 2010 získala Miřenka Čechová Fubrightovo stipendium, které jí otevřelo cestu na americkou nezávislou scénu a následně do celého světa. Ve svých třiceti letech vedla master classes nejen v USA, ale také třeba v Japonsku či Indii. Její sólová inscenace S/he is Nancy Joe byla deníkem Washington Post zařazena mezi tři nejvýznamnější inscenace roku 2012 v kategorii současný tanec a o rok později získala tato inscenace prestižní cenu Herald Angel na největší světové přehlídce divadla a tance, Fringe Festivalu ve skotském Edinburghu.
Děti sametu: Rosťa Novák
26. prosince ve 20.20 hod., ČT art
Rosťa Novák, potomek legendárního českého loutkářského rodu, který vrátil cirkus do oblasti umění.
Rosťa se narodil na Štědrý den roku 1979. I když se mu jako dítěti líbil svět divadla, a to jak pražské Ypsilonky, kde byl v angažmá jeho otec, tak na nejrůznějších štacích, kam kočoval s mámou, dědečkem a loutkami, byl si dlouho víc než jistý, že divadlu se profesionálně věnovat nechce. Možná to byl jen vzdor, ale zcela jistě podepřený zkušeností z bohémské rodiny za doby reálného socialismu, která svobodnému životu rozhodně nakloněna nebyla. Ještě na gymnáziu si byl Rosťa jistý, že on bude v rodině »ten chytrý« chtěl studovat filozofii nebo psychologii. Jeho rozhodnutí nalomil spolužák Trpišovský (dnes polovina režijní dvojice SKUTR), když ho přemluvil, aby s ním chodil do dramaťáku. O rok později už se pokusil o přijímací zkoušky na DAMU, neúspěšně. Následoval rok elévování v divadle v Chebu a opět přijímací zkoušky, tentokrát úspěšné. Rosťa se dostal do ročníku vedeného Josefem Kroftou, který si se svými studenty rozhodl splnit letitý sen – udělat inscenaci přímo v cirkuse. Rok, který Rosťa se svými spolužáky strávil v cirkusu Berousek, byl evidentně osudový, protože od té chvíle se datuje jeho fascinace cirkusem, kterému se rozhodl vrátit jeho původní poetiku.
Foto: Česká televize
