Legendární seriál Sanitka z osmdesátých let se dočkal svého pokračování. Po téměř třiceti letech na obrazovky České televize přichází už v září nová řada oblíbeného seriálu Sanitka 2. A právě se scénárista Sanitky 2 Ivanem Hubačem jsme si popovídali.
Váš otec, scenárista Jiří Hubač a autor původní řady Sanitky, žádosti o napsání pokračování vždy odmítal. Vy jste naopak říkal, že je podle Vás škoda takovou legendu nechat ležet. Kdy se nakonec zrodilo to rozhodnutí, že Sanitku 2 napíšete právě Vy, a co mu předcházelo?
Ano, otec návrhy na pokračování Sanitky odmítal. Napsal seriál Dobrá voda a Sanitka a tím se seriálovou tvorbou definitivně skončil. On tenhle žánr neměl rád. Říkal, že seriál zjednodušuje vztahy lidí na schémata pochopitelná a přijatelná všemi, na schémata, která divákovi říkají, že život je přece jen jednoduchý a prostý. Prostě že seriál musí pracovat se zjednodušeným dějem, se zjednodušenými charaktery, objevují se v něm vztahová klišé, je často jenom o tom »kdo s kým«. Že člověk v seriálu je podřízen příběhu, situaci a z jeho mnohotvárného duševního obrazu se odkrývá jen to potřebné, ale nikoliv to ostatní, co by sice člověka lidsky zhodnocovalo a všestranně doceňovalo, ale přísně stavěnou seriálovou strukturu zdržovalo. A tahle zjednodušená estetika dramatu ho nebavila. Vzpomínám si, že jednou řekl, že kdyby uvažoval o pokračování Sanitky, jako že o něm nikdy neuvažoval, napsal by ho tak, že by úplně pominul všechny milostné motivy a soustředil by se pouze na profesní seriál bez milostných zápletek. Já jsem si na rozdíl od něj pokračování Sanitky bez milostných zápletek představit nedokázal. Faktem je, že mě otec od pokračování Sanitky odrazoval. Říkal, že druhá série je vždycky oproti úspěšné první sérii a priori v nevýhodě. Ale mnohem méně úspěšné seriály se dočkaly svých pokračování a Sanitka ne. Zdálo se mi, že je to škoda. Při postupu autorských práv si dal otec podmínku, že autorem pokračování musím být já.
Jak probíhala tvorba scénáře v praxi? S kým vším jste vývoj postav, jejich nové osudy a vůbec hlavní linie seriálu konzultoval? Jak moc do scénáře zasahoval Filip Renč?
S otcem jsem konzultoval především charaktery původních postav a jejich potenciální vývoj v novém pokračování. Velkými pomocníky a konzultanty mi byli dramaturgové Jan Otčenášek a Jan Gogola. Filip Renč do textů ve fázi scénáristické přípravy nezasahoval. Samozřejmě v průběhu natáčení pak vznikaly na jeho popud některé drobné změny a úpravy scénáře.
Co se vám píše lépe, velké dramatické a akční scény, nebo spíše vztahové linie mezi jednotlivými postavami?
Rozhodně lépe se mi píší scény, v nichž dochází k nějaké proměně vztahů, ke střetům charakterů, než velké akční scény. Když padá letadlo nebo hoří dům, není moc času, aby si postavy něco zásadního řekly nebo aby se jejich vztah proměňoval. Je to vnější dramatičnost, a ta mě zase tolik nezajímá. Navíc při velkých akčních scénách musíte neustále myslet na to, jak se ta scéna v ekonomických podmínkách České televize natočí, a to vám brání v rozletu. Velké akční scény mají pro autora určitý půvab, že doma něco vymyslí, napíše, pak se jde podívat na natáčení a žasne, kolik desítek lidí musí tu jeho ideu realizovat.
Navázat na pokračování televizního románu po tolika letech není lehký úkol. Neuvažoval jste například o tom, že byste se v Sanitce ponořil hlouběji do minulosti nebo celé vyprávění zasadil do delšího časového období? Například zmapováním osudů postav hned po revoluci nebo v divokých devadesátých letech?
Ne, o tom jsem neuvažoval. Je úplně jedno, jaká je společenská situace, jaký je politický režim, když ležíte na chodníku a prchá z vás život. Samozřejmě, že doba – tedy současnost – se v seriálu odráží. Některé scény na současnou společenskou situaci přímo reagují, ale to nebylo mým hlavním cílem. Mě zajímal člověk v tísni a zajímali mě ti, kteří ho jedou zachránit. Sanitky spěchaly k případům stejně naléhavě v komunistickém režimu, jako spěchají i v parlamentní demokracii.
Část postav diváci znají z původní Sanitky, část je zcela nových. S jakými charaktery se vám lépe pracovalo? Necítil jste se svázaný tím, že některé postavy už mají svůj světonázor dávno pevně nastaven?
Naopak. Když jsou charaktery vybudovány skvěle jako v případě staré Sanitky, je to pro autora pokračování velká pomoc. Také se vám lépe jedná s člověkem, kterého dobře znáte, než s člověkem, kterého teprve poznáváte.
Vnímal jste některé z nových postav při tvorbě scénáře tak, že už je píšete konkrétním hercům takzvaně na tělo?
Často se snažím psát hercům role na tělo. Jejich fyziognomie i to, jak třeba intonují, mi při vytváření charakteru pomáhá. Například postavu primářky Foldynové jsem psal přímo pro Dagmar Havlovou.
Sanitka tematizuje práci záchranářů, takže se asi nedá říct, že byste celý seriál napsal od stolu…
Chodil jsem na jednotlivá stanoviště záchranné služby a sledoval, jakým způsobem to tam funguje. Zabralo mi to spoustu času, ale nelituji toho. Seriál o záchranné službě se opravdu nedá psát od stolu, musíte jít do terénu sbírat materiál a dobře se seznámit s prostředím. Ze skutečných příběhů, které jsem se od záchranářů dozvěděl, jsem vybral ty nejpůsobivější a nejoriginálnější. Takové, které mohou diváky zaujmout a přitom je lze natočit. Ale většina příběhů je pochopitelně smyšlená. Ředitel pražské záchranky Zdeněk Schwarz a jeho lidé mi velmi pomohli.
… a zúčastňoval jste se i samotného natáčení?
Ano, na natáčení jsem chodil, ale ne příliš často. Tam autor spíše překáží.
Jak myslíte, že diváci novou Sanitku přijmou, a na co byste je chtěl nejvíce nalákat?
Snažil jsem se v tom nejlepším na původní Sanitku navázat. Ale nová Sanitka je přece jen jiná než ta původní. Nemůže nebýt. Psal ji jiný autor a točil jiný režisér. Dali jsme tomu maximum a teď děj se vůle Boží… Na co diváka nalákat? Možná na to, co všichni známe. Když zní ulicemi siréna záchranné služby, spojuje nás všechny pocit, že tady jde o něco zásadního. Disciplinovaně se snažíme uhnout z cesty vozu, který se řítí ulicemi, protože náš spěch a starosti se nám na pár vteřin zdají nicotné.
Foto: Česká televize
