Včera vyšla ve Vyšehradu jubilejní padesátá kniha ilustrovaná Adolfem Bornem, jejíhož vydání se malíř bohužel nedožil: román Jeroma Klapky Jeroma Oni a já. Nestárnoucí dílo vychází po dlouhých šestaosmdesáti letech v novém překladu!
Spolupráce Adolfa Borna s Vyšehradem trvala téměř 40 let. První kniha, kterou pro nakladatelství ilustroval, humoristický román Nizozemce Toona Kortoomse Pomóóóc, doktor se topí, vyšla v roce 1978. Od té doby doprovodily Bornovy ilustrace celkem 49 titulů Vyšehradu. Vydání jubilejního padesátého – Jeromova románu Oni a já – se už umělec nedožil. Kniha vyšla včera 23. května po šestaosmdesáti letech v novém překladu Milana Žáčka.
„Měl jsem štěstí, že jsem se s Adolfem Bornem během naší dlouholeté spolupráce mnohokrát setkal,“ říká ředitel Vyšehradu Pravomil Novák. „Vzpomínám, jak jsem jednou seděl v jeho ateliéru, kde na nás shlížely hlavy v turbanech a různorodých čapkách. Pan Born vyprávěl, jak při celodenní práci pije jen víno a vodu. Když jsem se dozvěděl smutnou zprávu o jeho odchodu, napadlo mne – takový život bych si také přál. Do poslední chvíle pracovat, radovat se z dobrého vína a mít vedle sebe ženu, kterou má rád.“
Valná většina knih, které Born pro Vyšehrad ilustroval, je humoristická – ať už jde o romány anglických klasiků Jeroma K. Jeroma, Pelhama G. Wodehouse, Jan Karonové (Mitfordská sága), švédského prozaika Franse G. Bengtssona (Zrzavý Orm, Vyšehrad 2013) či libereckého rodáka Otfrieda Preusslera (Útěk do Egypta přes Království české, Vyšehrad 2008). Born svůj žánrový výběr vysvětluje v knižním rozhovoru Veselá cesta životem, který s ním vedl herec, publicista a překladatel Jiří Žák: „Já jsem vždycky v literatuře tíh¬nul k dílům, v nichž je humor stěžejní. Proto jsem třeba rád ilustroval Haška nebo Čapkovu Válku s mloky. Myslím, že humor je přítomný i v Sherlocku Holmesovi, aspoň tak jsem to cítil, když jsem ilustroval Psa baskervillského…“
Vyšehrad vydal před pár dny Čapkovu Knihu apokryfů, jejíž obálku Born rovněž s potěšením ilustroval.
Přijde-li řeč na anglický humor, vytane na mysli mezi prvními jméno Jeroma Klapky Jeroma (1859–1927), který patří mezi jeho stálice. Za svou popularitu vděčí především dvěma humoristickým románům Tři muži ve člunu (Three Men in a Boat, 1889) a Tři muži na toulkách (Three Men on the Bummel, 1900), které u nás rychle zdomácněly a staly se kultovní četbou pro mnoho generací. Autor stvořil moderní humoristické pastorály, oslavující prostý, volný život v přírodě, zbavený zbytečného haraburdí civilizace, přepychu i zlozvyků vysoké společnosti. Tři kamarádi a jejich pes, plující ve vypůjčené lodi po Temži, zažívají mnohá veselá dobrodružství, přičemž si vystřelují nejen ze svého okolí, ale především sami ze sebe navzájem, filozofují o životě a přivádějí čtenáře k záchvatům smíchu.
Jerome Klapka byl autorem 49 knižních titulů a divadelních her. Nakladatelství Vyšehrad, které se soustavně věnuje vydávání anglických humoristů v edici Čtení ke krbu, nyní přichází s novým překladem Jeromova románu Oni a já. Méně známé a neprávem opomíjené dílo autor napsal dvacet let po slavných Třech mužích ve člunu autor, už coby otec tří dětí. Svým nezaměnitelným stylem popisuje trampoty spjaté s nákupem venkovské nemovitosti a její rekonstrukcí.
Rámcový děj je prošpikován zábavnými historkami o známých, příbuzných a dětech, o strastech s uvykáním venkovskému žití v kontrastu s životem ve městě a o spoustě dalších patálií. Na pozadí lehce plynoucího vyprávění se mimochodem dozvídáme i mnohé o fungování společnosti v edvardovské Anglii. To vše se nese v laskavém duchu Jeromovy oduševnělé prózy, s řadou postřehů citátového charakteru.
Román Oni a já se do rukou českému čtenáři dostává v novém překladu po dlouhých šestaosmdesáti letech a je stejně svěží a brilantní jako v době svého vzniku.
Z anglického originálu They and I přeložil Milan Žáček
Ilustrace na přebalu Adolf Born
Odpovědná redaktorka Marie Válková
Počet stran 208
Cena 248,- Kč
O autorech:
Slavný anglický humoristický spisovatel Jerome Klapka Jerome neměl život zdaleka snadný. Narodil se 2. května 1859 ve Walsallu v Anglii jako čtvrté dítě Marguerite Jonesové a Jeromea Clappa (který se později přejmenoval na Jerome Clapp Jerome a podobně byl zapsán i jeho syn). Prostřední jméno Klapka dostal na počest demokraticky smýšlejícího maďarského generála Klapky, rodinného přítele žijícího v londýnském exilu. Jeromův otec špatně investoval do místního těžebního průmyslu, čímž rodina upadla do chudoby a výběrčí dluhů si u nich podávali dveře. Tyto zkušenosti vylíčil v životopisu Můj život a doba. Ve třinácti letech ztrácí otce, v patnácti matku, odchází ze střední školy a začíná se živit sám.
Čtyři roky pracoval jako dělník u železniční společnosti. Pak vystřídal různá zaměstnání, byl učitelem, baličem, hercem. Kočovnou hereckou společnost po třech letech opouští a začíná psát drobné eseje a krátké humoristické příběhy, ovšem bez většího ohlasu. Skutečný literární úspěch se dostavil, až když začal časopis Home Chimes vydávat na pokračování vyprávění o zážitcích tří svobodných mládenců a jejich psa při plavbě po Temži. Seriál vyšel knižně pod názvem Tři muži ve člunu (o psu nemluvě). Ve Spojených státech se prodal milión neautorizovaných výtisků, dílo bylo přeloženo do desítek jazyků a čtenáři všech světadílů přijali Jeromovy hrdiny za své přátele. Po deseti letech vydává Jerome volné pokračování Tři muži na toulkách, k němuž ho inspiroval krátký pobyt v Německu.
Posléze píše další romány, ve své době velmi oblíbené: Jalové myšlenky lenivého člověka a Deník dvou poutníků. Proslul i jako dramatik: jeho originální moralita Nájemník ze třetího poschodí, která měla premiéru v roce 1908, se hrála při stále vyprodaných hledištích na londýnských i amerických scénách nepřetržitě sedm let. V roce 1892 Jerome založil a pak dlouhá léta redigoval úspěšný zábavný měsíčník The Idler. Jerome Klapka Jerome vydal celkem 13 románů, 12 sbírek, autobiografii, 15 antologií obsahujících jeho povídky, 9 samostatně vydaných povídek a 9 divadelních her. Později jeho tvorba začíná ztrácet lehký, bezstarostný tón a zásadní obrat nastává po vypuknutí První světové války. Kvůli věku ho jako dobrovolníka do armády nepřijali, a tak začal jezdit jako řidič ambulance u francouzského Červeného kříže. Po válce už žádný humoristický román nenapsal. V červnu 1927 utrpěl cestou z Devonu do Londýna těžký úraz s krvácením do mozku, jemuž po čtrnácti dnech, 14. června 1927, podlehl.
Grafik, malíř a ilustrátor Adolf Born (12. 6. 1930 České Velenice – 22. 5. 2016 Praha) v letech 1949–1950 studoval výtvarnou ¬ ýchovu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Poté do roku 1952 navštěvoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou a v letech 1953–1955 Akademii výtvarných umění. Od roku 1959 vystavoval v Čechách, po roce 1965 pořádal také řadu výstav v zahraničí. Specializoval se na humoristickou ilustraci, v 60. a 70. letech si získal renomé jako karikaturista. Jeho doménou byla grafika – suchá jehla, lept a především litografie. K jeho nejznámějším dílům patří ilustrace knih pro děti i pro dospělé, jichž má na svém kontě téměř čtyři stovky. Od roku 1963 se výtvarně, scénáristicky nebo režijně podílel na vzniku více než šedesáti filmů, z nichž do povědomí široké veřejnosti vstoupily nejvíce jeho kreslené filmy. Je rovněž autorem několika divadelních scénických návrhů. Výtvarné dílo Adolfa Borna bylo oceněno řadou domácích i zahraničních cen. Byl znám svou láskou k zašlé slávě Rakouska-Uherska. Dobou panování císaře Františka Josefa se inspiroval i ve své práci a sám sebe označoval za jednoho z posledních žijících monarchistů.
Ukázka:
Kapitola třetí
Prvního rána mne probudila kráva. Nevěděl jsem, že je to naše kráva – tehdy ještě ne. Nevěděl jsem, že nějakou krávu vůbec máme. Podíval jsem se na hodinky; bylo půl třetí. Napadlo mne, že možná půjde ještě spát, ale už si vzala do hlavy, že začal nový den. Přešel jsem k oknu, měsíc byl v úplňku. Stála u branky, hlavu měla v zahradě. Pochopil jsem to tak, že cítí obavy, abychom ho nepropásli. Natahovala krk, oči upřené k obloze, což jí dodávalo vzezření dlouhouchého aligátora. S krávami jsem nikdy neměl mnoho do činění. Nevím, jak se s nimi mluví. Řekl jsem jí »buď zticha« a »lehni« a naznačil jsem, že po ní hodím botu. Zdálo se, že ji těší mít publikum; přidala dalších šest tónů. Netušil jsem, že se toho v krávě tolik skrývá. Na předměstí se občas setkáte s jedním zvláštním individuem – nebo jste se setkávali, nevím, zda přežil až do našich časů, ale když jsem byl mladý, byl poměrně běžný. K boku má přivázaný flašinet, za zády bubínek, z tváře tomu visí sada píšťal a na většině dalších kloubů má zavěšené zvonky a řehtačky. Na všechno to hraje současně a usmívá se. Tato kráva mi ho připomněla – s přídavným varhanním efektem. V její prospěch je třeba říci, že se u toho neusmívala.
Doufal jsem, že když budu dělat, že spím, od dalšího povyku ji odradím. Ostentativně jsem proto zavřel okno a vrátil se do postele. Jenže mé počínání mělo za následek pouze to, že se začala snažit ještě více. „Ten poslední pokus ho nezaujal,“ představoval jsem si, jak si říká v duchu, „nevydala jsem ze sebe
do nejlepší. Nebyl dostatečně procítěný.“
Pokračovala další půl hodiny a pak se pod ní s třesknutím prolomila branka,
o niž se patrně celou dobu opírala. To ji vyděsilo a uslyšel jsem ji, jak peláší pryč přes louku. Užuž jsem měl opět usnout, když tu se na parapetu uvelebil párek holubů a jal se vrkat. Vrkání je libý zvuk, když na něj máte náladu. Kdysi jsem napsal báseň – několik jednoduchých veršíků, nicméně prodchnutých touhou –, když jsem seděl pod stromem a poslouchal holubí recitál. Ale to bylo odpoledne. Nyní jsem toužil pouze po střelné zbrani. Třikrát jsem vstal z postele a pokusil se je zahnat procítěným „kšá!“ Potřetí jsem zůstal u okna, dokud jsem jim nevtloukl do hlavy, že o ně nestojím. Moje počínání při dvou předchozích výtkách očividně považovali za pouhé laškování. Sotva jsem opět ulehl do postele, rozvřeštěla se sova. Jde o další zvuk, který mi obvykle připadá podmanivý – tak zvláštní, tak tajuplný. Myslím, že to byl Swinburne, kdo řekl něco v tom smyslu, že nikdy zdárně neskloubíte přítomnost vytoužené osoby s vhodným časem a místem.
Pokud je vaše vytoužená s vámi, je to na nesprávném místě nebo v nesprávnou dobu; a pokud vám čas i místo náhodou vyhovují, pak s vámi není ten správný člověk. Sova byla vítaná, sovy mám rád. I místo bylo vhodné. Pouze si nevybrala
nejpříhodnější čas. Jedenáctá hodina večer, kdy ji nevidíte a přirozeně cítíte, že byste ji viděli rádi, je pro sovu nejvhodnější doba. Když ale sedí na střeše chléva dlouho před úsvitem, působí hloupě. Setrvávala tam, máchala křídly a z plných plic skřehotala. Rozhodně nevím, čeho se jí žádalo; a v každém případě toho oním způsobem dosíci neměla. Po dvaceti minutách došla k tomuto prozření sama, zmlkla a odletěla domů.
Myslel jsem, že konečně zažiju trochy klidu, když se někde na zahradě usadil chřástal – tvor, jehož matka příroda obdařila hlasem, v němž se mísí trhání kalikového plátna s broušením pily – a podle vervy, s jakou tak činil, se pustil
do velebení svého Stvořitele. Mám přítele, básníka, který žije kousek od Strandu a tráví večery v klubu Garrick. Občas píše básně do večerníků a rozplývá se
v nich nad »ztichlou krajinou, ospalou tíhou malátnosti«. V brzké době ho k sobě pozvu na víkend a umožním mu, aby poznal, co venkov skutečně obnáší – nechám ho, aby si ho dosyta vyposlechl. Stává se z něj až příliš velký snílek; takový výlet mu udělá dobře, trochu ho probudí. Chřástal se zajíknutím po nějaké chvíli nečekaně umlkl a dalších pět minut bylo ticho.
„Jestli vydrží dalších pět minut,“ řekl jsem si, „podaří se mi usnout.“ Už jsem cítil, jak se poddávám spánku, sotva jsem zašeptal ona slova, když o sobě opět dala vědět kráva. Řekl bych, že si šla jen někam svlažit hrdlo. Hlas měla zvučnější než kdy předtím.
Napadlo mne, že se mi možná naskýtá příležitost učinit několik poznámek
o východu slunce. Od literáta se občas žádá popisu vycházejícího slunce. Upřímný čtenář, který se o tomto rozbřesku doslechne, prahne po všech podrobnostech. Já sám jsem si pro účely pozorování obvykle vybíral prosinec nebo začátek ledna. Ale člověk nikdy neví. Možná v nejbližší době zatoužím
po letním rozbřesku s ptactvem a orosenými květinami; takový rozbřesk se hodí k venkovské hrdince, mlynářově dceři nebo dívce, jež chová slepice a kojí se sny. Jednou jsem v sedm hodin ráno potkal v Kensingtonském parku kolegu spisovatele. Připadalo mi, že na jedno oko ještě spí, a byl tak nevrlý, že jsem drahnou chvíli váhal, zda ho mám vůbec oslovovat; byl to muž, který zpravidla snídá v jedenáct. Sebral jsem tedy odvahu a přistoupil k němu.
„Je na vás poměrně brzy,“ pravil jsem.
„Brzy je na každého kromě rozených bláznů,“ odvětil.
„Co se stalo?“ zajímalo mne. „Nemůžete spát?“
„Jestli nemůžu spát?“ zavrčel rozhořčeně. „Neodvažuji se vůbec posadit, neodvažuji se opřít o strom. Kdybych to udělal, v mžiku usnu.“
„Co za tím vězí?“ naléhal jsem. „Čtete Smilesovu Svépomoc a tajemství úspěchu? Neblázněte,“ poradil jsem mu. „Zakrátko začnete chodit do nedělní školy a budete si vést deník. Na nás už je pozdě. Ve čtyřiceti se nenapravíme. Běžte domů a vyspěte se.“ Viděl jsem na něm, že mu brzké vstávání opravdu nedělá dobře.
„Půjdu spát,“ odpověděl, „budu spát celý měsíc, ale až dopíšu ten zpropadený román. Pokud vám mohu poradit,“ položil mi ruku na rameno, „nikdy si
za hrdinku nevolte dívku z kolonií. V našem věku je to holé šílenství.
Dívka je to skvělá a dobrá,“ pokračoval. „Má zlaté srdce. Ale kruší mě na duši. Chtěl jsem něco čerstvého a nekonvenčního. Nechápal jsem však, co to bude obnášet. Toto je totiž dívka, která vstává za kuropění a projíždí se na koni –
samozřejmě že bez sedla, je to přesně tento typ. V Novém jižním Walesu na tom samozřejmě nezáleželo. Připojil jsem obvyklý místní kolorit – blahovičníky
a klokany – nechal ji jezdit. Ale teď, když ji mám tady v Londýně, bych byl
radši, abych na ni nikdy nepomyslel. Vstává v pět a bloumá po ztichlém městě.
A to znamená, že v pět musím samozřejmě vstávat i já, abych mohl zaznamenávat její dojmy. Dnes ráno jsem nachodil už šest mil. Napřed jsem zamířil ke Svatopavelské katedrále; líbí se jí, když nikde není ani živáčka. Mohl byste si myslet, zda pro ni není příliš velká, když nikde nikdo není. Ale ona ji vnímá jako matku dohlížející na své spící děti; těchto věcí je moje hrdinka plná. A odtamtud následoval přesun na Westminsterský most. Tam sedává na zídce a čte si ve Wordsworthovi, dokud jí nezačne lézt na nervy četník. A toto je další z jejích oblíbených míst.“ S výrazem koncentrovaného znechucení ukázal
na třídu, na níž jsme právě stáli. „Tady ráda své toulky
končí. Chodí sem poslouchat kosa.“
„Ale už to máte za sebou,“ řekl jsem, abych ho utěšil. „Zvládl jste to a je konec.“
„Že prý konec!“ zasmál se trpce. „Vždyť teprve začínám. Musím projít ještě celý East End, ta dívka se tam musí setkat s chlapíkem, který je stejně velký blázen jako ona. A chůze není to nejhorší. Ona bude i jezdit na koni, takže asi
tušíte, co to znamená. Hyde Park pro ni nebude dost dobrý. Objeví Richmond
a Ham Common. Musím popsat tamější scenerie a šílenou radost oné nebožačky.“
„A nemůžete si to představit?“ navrhl jsem mu.
„Budu si představovat všechno příjemné, co se s tím pojí,“ odpověděl. „Ale kvůli tomu si musím v terénu připravit podklady.
Na koni ji budou přepadat určité pocity. Nemůžete se vyladit na pocity jezdkyně, když už jste sám skoro zapomněl, na kterou stranu koně se vysedá.“
Došel jsem s ním až k jezírku Serpentine. V duchu jsem se už nějakou dobu tázal, jak je možné, že najednou tak přibral. Pod kabátem měl ale jen omotaný ručník.
„Vím, že ten chlad bude moje smrt,“ drkotal zuby, zatímco si rozvazoval tkaničky.
„Nemůžete to nechat na léto? A zavézt ji třeba do Ostende?“
„To by nebylo nekonvenční,“ zavrčel. „Nezajímalo by ji to.“
„Ale copak se mohou ženy v Serpentine koupat?“ nepolevoval jsem.
„Nebude to Serpentine,“ vysvětloval. „Bude to Temže v Greenwichi. Ale musí to být stejný pocit. Při obědě v Queen’s Gate jim o tom bude muset všechno povědět a všechny šokuje. Podle mého názoru to ani kvůli ničemu jinému nedělá.“
Z vody vylezl celý promodralý. Pomohl jsem mu do šatů a měl štěstí, že pak narazil na drožku s nějakým ranním ptáčetem. Kniha vyšla na Vánoce. Kritici se shodli, že hrdinka je rozkošný výtvor. Někteří říkali, že by ji rádi poznali.
Při vzpomínce na mého ubohého přítele mne napadlo, že kdybych teď vyšel ven a udělal si o ránu několik poznámek, mohl bych si ušetřit pozdější námahu. Vklouzl jsem tudíž do několika kousků šatstva – ničeho komplikovaného –, vsunul jsem si do kapsy notes, otevřel jsem dveře a sešel dolů.
Foto: Nakladatelství Vyšehrad
