„Tereza filozof je atraktivní čtení na hranici pornografie (jak bychom řekli dnes), a přitom cituje filozofické nauky stejně smělé a převratné, jako byly ty, jichž se dovolávali encyklopedisté. Spis lze považovat za příklad zvláštního žánru, jímž je libertinský román,“ píše v doslovu knihy Tereza filozof její překladatel, filozof a vysokoškolský profesor Miroslav Petříček. Dílo z roku 1748, za jehož autora je nejčastěji považován Boyer d’Argens, vydává s dobovými ilustracemi Prostor.
Román Tereza filozof vyšel v polovině 18. století ve Francii, kde bylo osvícenství v plném proudu a blížila se revoluce. Kvůli cenzuře vyšel anonymně a ilegálně, byl ve své době jedním z nejpronásledovanějších děl: „V archivech Bastily, v nichž se shromažďovaly i raporty agentů, lze najít četné zmínky snad o všech, kdo k republice vzdělanců patřili. Například jistý Bonin, který pracoval v tiskárně a současně donášel policejnímu komisaři Berryerovi, poslal 14. listopadu 1748 zprávu, která se týká Terezy filozofa: »Počítáme, že do tří neděl budeme mít hotovou Terezu filozofa. Dneska mezi šestou a sedmou hodinou večerní se budou převážet tištěné archy řečeného díla. Budu sledovat povoz, abych odhalil sklady«,“ uvádí v doslovu k českému vydání Miroslav Petříček.
Záhadou je dosud identita autora románu. Původně byl za něj považován Denis Diderot, avšak jako nejpravděpodobnější původce textu se zdá být Jean-Baptiste de Boyer, markýz d’Argens, voják, který po pádu z koně utrpěl vážné zranění, opustil vojenskou službu a věnoval se literatuře. Byl velmi vzdělaný a četl volnomyšlenkáře 17. století. Tereza filozof je často považována za pornografický román, přestože její druhý rozměr vysvětluje již sám název. S erotickými pasážemi se zde střídají (ba i prolínají) smělé úvahy postav o morálce, náboženství a metafyzice.
Mladá žena Tereza v románu vypráví svůj život, protože se osvíceně rozhodla sdělit své zkušenosti ostatním, tedy dát příklad a poučit. Vedle poselství myšlenkového zde najdeme také praktické rady (např. jak zabránit početí). Velký prostor je věnován morálce představitelů církve. Spisovatel se inspiroval dobovou událostí (názvy postav jsou pouhými anagramy): v roce 1731 otřásl Francií skandál, když vyšlo najevo, že jezuita Jean-Baptiste Girard (Dirrag) zneužíval v Toulonu svou dvacetiletou kajícnici Marii-Cathérine Cadièreovou (Eradice), již jako zpovědník prohlédl poté, co se jí na boku objevila krvavá rána…
Kapitoly filozoficko-erotického díla odpovídají jednotlivým »lekcím« (ať teoretickým, či praktickým) Tereziny výchovy – viz Poučení ženám, dívkám i mužům, kteří si přejí překonat bez úhony úskalí slasti či Proč je žárlivost směšná. Sexualita Terezu provází od útlého dětství; pobyt v klášteře měl její sklony potlačit, avšak dívka chřadne a vrací se domů „nevyléčená“. Svěří se duchovní péči otce Dirraga, naváže přátelství se slečnou Eradice a stane se nadšeným svědkem dívčina zneužití. Nenechá si ujít ani hrátky jisté paní C*** a abbého T***, stejně tak ji poznamenají abbého rady i výklady na témata jako příroda a náboženství. Její matka záhy zemře a Terezy se ujímá sousedka Bois-Laurierová. Zde začíná druhá část, kde tato kurtizána vypráví svůj příběh, aby dívku (a nejen ji) poučila. Otevřeně všem odhaluje vztahy ve zkažené společnosti i prapodivné choutky svých zákazníků…
Autor pojal ženskou postavu v rozporu s konvencemi: nechce se stát manželkou ani matkou, do popředí dává smyslnost a ukazuje, že žena může poznat rozkoš i bez přičinění muže.
„Typ libertinské prózy, který představuje Tereza filozof, má na jedné straně zcela zjevné kořeny v Rozpravách o mravech hříšných kurtizán Pietra Aretina (1536), tedy zprostředkovaně sahá až k Dekameronu, avšak navazuje rovněž na své starší předchůdce, například na Dámskou akademii (v latině je tento text doložen již před rokem 1655, francouzsky vyšel kolem roku 1680) anebo na Venuši v klášteře aneb Jeptišku v košili (1685). Všechny tři se pak dokonce stanou předstupněm k románům markýze de Sada,“ píše v doslovu Petříček, „Tato linie erotických vyprávění velmi často prostředky satiry či ironie demonstruje rozumnost a smyslovost jako dva aspekty jedné a téže nedělitelné lidské podstaty, a proto za podmínku štěstí pokládá schopnost co možná intenzivního prožitku.“
Anotace:
Román Tereza filozof z roku 1748, za jehož autora je nejčastěji považován Boyer d’Argens, patří k nejznámějším a zároveň nejvíce pronásledovaným textům 18. století. Byl šířen ilegálně, přičemž důvodem nebyly jen jeho silně erotické pasáže, ale zejména „libertinství“ v původním slova smyslu, to jest ideje, které šířil – problematičnost křesťanské morálky, náboženství jako lidský výtvor apod. Román má blízko k markýzovi de Sade, ale v zásadě v něm jde mnohem více o svobodu myšlení v duchu osvícenství. Vychází s dobovými ilustracemi a doslovem profesora Miroslava Petříčka.
Z francouzského originálu Boyer d’Argens, Therèse philosophe ou Mémoires pour servir à l’histoire du père Dirrag et de mademoiselle Éradice, publikovaného v knize Raymond Trousson (ed.), Romans libertins du XVIIIe siècle, Paříž 1993, přeložil Miroslav Petříček.
Na obálce použita dobová ilustrace k románu Tereza filozof z německého vydání Die philosophische Therese (Mnichov 1980).
192 stran
cena: 347,- Kč
V českém jazyce vydání druhé
O autorovi:
Jean-Baptiste de Boyer, markýz d’Argens (1704–1771). V roce 1731 otřásl Francií skandál, když vyšlo najevo, že jezuita Jean-Baptiste Girard zneužíval v Toulonu svou dvacetiletou kajícnici Marii-Cathérine Cadièreovou. Byl však po dlouhém procesu zproštěn viny a dívka byla svěřena do péče matky. Aféra byla široce komentována v tisku, vyšlo i několik pamfletů a satir převážně ze strany odpůrců jezuitů a veršem se jí dotkl i Voltaire. Roku 1748 vyšel bez uvedení jména autora román Tereza filozof, v němž bylo za průhlednými anagramy snadné rozpoznat aktéry tohoto skandálu (Girard-Dirrag, Cadière-Eradice). Vydali jej tiskaři Joly a Boscheron. Kniha byla zřejmě vytištěna v Liège, archy tajně dopraveny do Paříže, kde byly doplněny rytinami a svázány. Nelze však vyloučit ani to, že Tereza filozof kolovala mezi čtenáři již dříve jako rukopis. Největší literární záhadou je však identita jejího autora. Původně byl za něj považován Arles de Montigny, jenž však pouze prostředkoval její vytištění, byla připisována i Diderotovi, avšak jako nejpravděpodobnější původce románu se zdá být Jean-Baptiste de Boyer, markýz d’Argens, voják, který po pádu z koně utrpěl vážné zranění, opustil vojenskou službu a věnoval se literatuře. Byl velmi vzdělaný, četl volnomyšlenkáře 17. století, obdivoval Montaigne, Gassendiho i Descarta a byl autorem nejen učených spisů, například Kabalistických listů z roku 1769, ale i četných románů. Friedrich II. jej později povolal do Berlína, kde se věnoval reorganizaci Akademie a předsedal sekci krásné literatury. Jakkoli však Tereza filozof vykazuje jisté podobnosti s jeho pojednáními i romány, dodnes není jeho autorství jisté.
Ukázka:
Tereza si uměle dopřává tělesných slastí
Jak jsem se již zmínila, odešla jsem domů, sotva otec Dirrag opustil pokoj slečny Eradice. Když jsem vešla do svého pokoje, vrhla jsem se na kolena a žádala Boha, aby se slitoval a dopřál mi stejného zacházení jako mé přítelkyni. Můj duch byl tak vzrušen, že jsem byla blízka šílenství; stravoval mne vnitřní oheň. Chvíli jsem seděla, chvíli stála, chvíli klečela – ale ať jsem udělala cokoli, nic mne nedokázalo upokojit. Vrhla jsem se na postel. Ve své představivosti jsem pořád viděla, jak rudý úd vniká do slečny Eradice, aniž jsem přitom měla nějakou jasnou představu slasti, či dokonce zločinu. Konečně jsem upadla do hlubokého zasnění, v němž se mi zdálo, že tento úd, který není spojen s žádným jiným předmětem, do mne proniká stejným způsobem. Bezděčně jsem zaujala stejnou pozici, v jaké jsem viděla slečnu Eradice, a protože mnou zmítalo vzrušení, položila jsem se na břicho a posouvala se tak, až se sloupek postele ocitl mezi mýma nohama a stehny a opíral se o tu část těla, v níž jsem najednou začala pociťovat zvláštní svrbění. Náraz o sloupek postele mi zde způsobil trochu bolesti, jež mne vytrhla ze zasnění, aniž však zmírnila svrbění. Abych se z této pozice dostala, musela jsem zvednout zadek. Avšak tímto pohybem jsem opřela svou zahrádku o sloupek a tření vyvolalo prazvláštní šimrání. Pohnula jsem se ještě jednou, podruhé atd., a účinek se vystupňoval: najednou se mne zmocnila hotová posedlost. Na nic jsem nemyslela a o ničem neuvažovala, jen jsem neuvěřitelně rychle hýbala zadkem a klouzala po blahodárném sloupku. Po chvíli mne přemíra slasti přemohla, zemdlela jsem, byla jsem bez sebe a usnula hlubokým spánkem.
Foto: www.eprostor.com
