Monika Petrlová – Mrkev pro vězně

Po prvotině Hafni! a jiné povídky připravila autorka deset nových příběhů. Opět dokazuje, že je dobrou pozorovatelkou okolního světa a že ze zdánlivě obyčejných situací umí vykřesat neobvyklé závěry. Budeme cestovat – v Alpách si zalyžujeme, poletíme z Afriky, sluníčko načerpáme na březích Jadranu –, trochu budeme nakupovat v hypermarketu, setkáme se s aktéry časosběrného dokumentu, pochopíme, že nejsou rozvody jako rozvody, že patnáctiletá holka bez maminky to nemá vůbec snadné a že nevěrný muž může být i v dospělosti řádně ztrestán vlastním otcem jako malý kluk, také navštívíme jednu regionální redakci…


Životaplné příběhy osvěží, někdy pohladí, jindy šlehnou, v každém případě díky vtipu a velmi svěžímu stylu autorky se skvěle čtou. Ilustrace Zdeněk Skřivánek. Křest knihy se uskuteční ve středu 30. dubna 2014 od 17 hodin v Knihkupectví Letná na Praze 7 a jeho moderátory budou René Nekuda a Tomáš Kříkava.

První vydání, pevná vazba s přebalem, formát 115 × 285 mm, 176 stran, cena: 199,- Kč

Ohlasy na prvotinu Moniky Petrlové:
„Půvabná knížka Hafni! je na prvotinu překvapivě zralá … Na jejích povídkách je přitažlivé především to, že si na nic nehrají, žádná mystika, horor, rádobypostmoderna a přemoudřelá společenská kritika. Jsou ze života – obyčejného, leč vždycky něčím ozvláštněného…“
(Alena Slezáková, Mf Dnes, 8. 12. 2011)

„Ve všech je trochu radosti i trochu smutku, sem tam nějaký paradox a náhoda měnící sled událostí. Osud uděluje hlavním hrdinům více či méně drsné lekce upozorňující na jejich slabé stránky a neřesti. Někdy ještě mají šanci přehodnotit svůj dosavadní život, jindy se to už napravit nedá. … Po jejím přečtení na sebe i na své blízké možná začnete být hodnější, nebudete na sebe zbytečně štěkat a jen občas si trochu hafnete.“
(Radka Mothejzíková, Kultura 21.cz, 25. 11. 2013)


O autorce:
Monika Petrlová se narodila v roce 1985 a žije v Olomouci. Vystudovala obor tvůrčí psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze. Je autorkou celovečerní divadelní hry Inzerát a spoluautorkou jednoaktové hry Sluší?. Její prozaický debut – sbírka povídek Hafni! a jiné povídky (2011) – vzbudil sympatie čtenářů i recenzentů.

Ukázka:
Ota byl naštvanej, protože ho Velkej nechal celou dobu stát a nebylo to poprvý. Jeho žádosti o schůzku s ředitelem bylo sice vyhověno, ale… Zatímco Velkej pohodlně seděl za svým neméně velkým stolem, Ota stál v poutech asi tři kroky od něj a čekal, až se ředitel konečně uráčí dát mu slovo. Zatím to bylo jen samý jednostranný blablabla, který Velkej opakoval úplně každýmu, což už Ota věděl, protože si to na vycházce zjistil. Na druhou stranu – Velkej tu nebyl od toho, aby někomu poskytoval psychoterapii, měl za úkol zajistit, aby to tu klapalo. Ostraha, která vězně přivedla, mezitím čekala u dveří.
Ota přišel vyřešit tu mrkev, protože se situace kolem ní nelepšila. Ba co víc – někdy měl podezření, že se dokonce zhoršuje. Jako by to snad kuchaři dělali schválně, aby rozhádali kluky na cimrách.
„Tak povídejte,“ pobídl ho konečně pan Kipling, ředitel věznice.
„Nó, heleďte,“ spustil Ota, „ono je to v podstatě uplně jednoduchý… to, co vám chci říct…,“ začal ze široka, „já už se prostě nemůžu dívat na to, co se tady dělá s tou mrkvou…“
Ředitel zvedl oči od papírů, které měl položené na stole, aby se mohl lépe soustředit na všechny ty nesmysly, které bude muset v následujících minutách vyslechnout: „A smím se zeptat, co se tady dělá s mrkví?“
„No, co… co…,“ házel Ota rameny, jako by šlo o všeobecně známou věc: „Ta mrkev dělá mezi klukama zle. Uplný peklo! Nemůžete přece jednomu dát čtyři kousky a druhýmu žádnej. To je diskriminační. Jo. Diskriminační…“
„Nevím, jestli vám dobře rozumím.“
„Takhle vzniká závist. A nejen ta. I zášť! Tuhle se mi stalo, že na mě tři dny po sobě sice vyšla porce s extra mrkví, ale jak z toho mám mít ksakru radost, když na mě chlapi pak vrhaj vražedný pohledy… Copak já za to snad můžu?“
„Pane Holásku,“ znal už Otu celým jménem, „myslím, že vám nemusím připomínat, že tady nejste na rekreaci. A že na vás někdo ve věznici se zvýšenou ostrahou vrhá vražedné pohledy, není tak úplně problém stravovací logistiky, že ano,“ byl lehce ironický ředitel.
„Já vím, že si říkáte, že jsem kripl a že vás zdržuju, ale zkuste se nad tím zamyslet. Dokud je čas! Co když ta mrkev mezi chlapama spustí vlnu násilí?“
Dozorce, který přešlapoval v rohu místnosti, měl co dělat, aby se nerozesmál. S panem Kiplingem se znali už dobrých dvacet let, takže přesně věděl, co se mu právě honí hlavou. Navíc sem Otu, jenž byl v žádání o schůzku s ředitelem rekordmanem této věznice, přivedl během posledních dvou měsíců již popáté.
„Dobře, zařadíme to jako jeden z bodů nadcházející porady,“ přislíbil Velkej, protože věděl, že slibem nejen že nezarmoutí, ale navíc urychlí konec téhle nikam nevedoucí debaty.
„To jsem rád. Opravdu,“ zazářily Otovi oči.

Foto: JaS nakladatelství / Michal Moučka