Osmiletá Dina jede s tátou na prázdniny k tetičce, kterou vůbec nezná. Jaké to asi bude ve Velké Hučce? Bude jí s tetou Fouskovou dobře? Dina si prázdniny od samotného začátku užívá. Dokonce tatínka několikrát překvapí – třeba hned na začátku cesty. Zatouží přespat na hřbitově, aby se ve třídě mohla pochlubit opravdovým dobrodružstvím.
Tátu umluví a podivná noc odstartuje nejen dobrodružné pátrání po zloději andělů, ale spoustu dalších příhod, které se dají prožít jen v téhle vesnici. Dina odteď má i vlastního anděla, toho, jehož sochu s tátou na hřbitově zachránili. A trochu zvláštní teta Albína Feferonka? To je ta nejlepší tetička, kterou si mohla Dina přát – nezkazí žádnou legraci, má kocoura Madlafouse, co rád čte, a staré tenisky, které dokážou něco neuvěřitelného…
Pevná vazba, první vydání, formát 160 × 195 mm, 136 stran, cena: 248 Kč
O autorech
Marie Kšajtová (1937) jako absolventka Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy pracovala v několika časopisech, naposledy ve čtvrtletníku Umění a řemesla. Víc jak tři desítky let byla dramaturgyní večerníčků v České televizi, kde spolupracovala na mnoha animovaných seriálech, například Káťa a Škubánek, Příběhy včelích medvídků, Jája a Pája, Matylda, Z deníku žáka třetí B (hlavní cena za animovaný film na festivalu ve Zlíně) a mnoha dalších. Napsala scénáře k deseti seriálům podle literárních předloh (například: Kubula a Kuba Kubikula, Bubáci a hastrmani, O skřítku Racochejlovi a jiné) i na vlastní náměty. Připravovala dočasně i jiné pořady jako byly Rozmarýnek a Hřiště. V letošním roce napsala pro rozhlas pohádky Zuzanka a Knoflík. V současné době píše komiks pro časopis Báječná školka a pohádkové příběhy pro různá nakladatelství. Z knih pro děti uveďme alespoň: Matýsek a Majdalenka (2011), Princezna z Kloboukových hor (2010), Od Andulky po žížalu (1994 a 2009), Zápisník Norberta Borovičky (2001; získal Cenu učitelů v anketě SUK – Čteme všichni), Ze života rodiny Horáčkovy (1995 a 2004) nebo V lednici je medvěd (1996).
Jaromír F. Palme (1963) maluje od malička, v osmdesátých letech minulého století se učil figurální kresbě u sochaře Michala Blažka a studoval pražskou Ježkovu konzervatoř. Dodnes se pohybuje mezi výtvarničinou a muzikou. Zprvu se věnoval kreslenému humoru, od počátku nového tisíciletí zvítězila knižní ilustrace. Rád ilustruje knihy pro děti či pro dospělé, kteří dosud nepřestali být dětmi. Letos pro JaS nakladatelství také podruhé ilustroval knihu Začarovaná třída (poprvé se tak stalo v roce 2002 ve vydání pro nakladatelství Amulet). Jmenujme ještě další knížky s jeho kresbami: Jak jsme se učili slušně nadávat (Vojtěch Steklač), Povídky malostranské (Jan Neruda), Prastaré pověsti české (Petr Mašek), Žabákova dobrodružství (Keneth Grahame), Nesmrtelná teta (Zdeněk Zelenka). Jaromír F. Palme je nejen zdatným ilustrátorem, ale sám píše rozverné texty – zatím má na svém kontě dva příběhy – Tadeáš a hradní tajemství a Tadeáš v Bretani. Zpívá a hraje na kytaru v kapele Původní Bureš. Je autorem písní a kreslí i obaly na CD. Má rád čaj Puerh, cyklovýlety, plavání, dobré pivo, jídla z ryb, večery s knihou, přátele a hlavně členy své rodiny. S ženou Danou a dětmi Sárou a Mikulášem žije v Praze, mají králíka a chalupu v jižních Čechách.
Ukázka
„Tati, víš co! Přespíme venku! K tetě přece můžeme přijít až ráno. Já ještě nikdy, ale nikdy v životě v noci venku nenoclehovala. Spousta dětí ze třídy už přes noc s tátou a mámou byla, jen já ne. Všechny děti se tím vytahujou. A já jen koukám s otevřenou pusou a musím být zticha! Já to ještě nikdy, nikdy nezažila. Co třeba tady!“ dostala nápad Dina a prostrčila hlavu skrz železné mříže vrat hřbitova.
Z šera vystupovaly tmavé kříže pomníků, jen bílá socha malého anděla na jednom z náhrobků uprostřed hřbitova, se matně rýsovala do mizejícího dne.
„Já chci spát tady,“ prohlásila Dina.
Kdyby bylo víc světla, uviděl by otec, že se dcera poťouchle usmála. Táta se na ni překvapeně podíval.
„Ne, tady určitě ne!“ řekl rozhodně.
„Tati, tatínečku! Proč ne?“
„Proto. Všude jinde ano, ale tady ne. Tady se to nehodí.“
„Ty se bojíš, tati! Přiznej se!“
„Nebojím. Ale na hřbitově, to ne!,“ zopakoval znovu.
„A jo, a jo a jo, tati! Vždyť nás nikdo neuvidí a je tak teplo. Nikdo se to nedoví. Já nic nevyzradím, slibuju. Ale to mě mohlo napadnout, že jsi strašpytel.“
„Nakonec, proč ne, jestli se nebojíš duchů a kostlivců,“ řekl opatrně táta a raději spolkl strašpytla, aby měl pokoj.
Otevřel těžká železná vrátka dokořán a byl přesvědčený, že teď si to Dina rozmyslí a udělá rychlý krok zpátky.
„Až to povím holkám, zas mně nebudou věřit. A Baláž bude kulit oči. Ale tentokrát si vymýšlet nebudu, tati,“ šeptala Dina, když otec pro jistotu vyndal klíč a zamykal zevnitř.
Ještě věřil, že dveře za okamžik odemkne. Ale Dina se už nořila do hřbitovní tmy. Teď už nemohl couvnout. Postavil kufr za náhrobek s andělem. Bylo tam suché místo pro oba. Otevřel víko kufru a zašátral uvnitř. V šeru rozpoznal tepláky, svetry a ručníky. Něco si rychle navlékli na sebe a něco dali pod sebe.
V otcově hlavě se mihla jasná vzpomínka. Kdysi spal sám v seníku, jindy s Magdalenou dokonce na vrcholu vysoké hory ve Fatře, jednou i v lese pod Karlštejnem o Svatojánské noci. Svítily tehdy světlušky a kolem nocležníků seděli na zadních zajíci.
Na hřbitově nespal nikdy. Ale noc je teplá, chrání je zeď a zamkl přece vrata. Je tu možná bezpečněji než kdekoli jinde. Nakonec bude lepší, když Fouskovi překvapí až ráno.
„Podívej, máma nám zabalila i povlečení! Hoď si to přes sebe,“ řekl tiše a potom už oba rychle ulehli.
Dina se nebála, je s ní přece táta. Spánek ji přemohl okamžitě, ale otec jako by zapomněl usínat. Snad měl pod zády kamínek. Opatrně sebou mlel, aby dceru nevzbudil. Možná, že bych si měl ustlat kousek dál. Ale musím být blízko ní. Oproti spaní v posteli i v lese je tohle přece jen zvláštní nocování. Neměl jsem se dát tak hloupě vyprovokovat. Pubertu mám přece dávno za sebou, přemýšlel, a ještě nikdy si tak nepřál, aby už bylo ráno.
Foto: JaS nakladatelství
