Hledání lososa v kaluži

Krátkodobý výpadek paměti může být hodně ošidný. Stane se, že když toho má člověk moc, vypadne mu z hlavy jméno zrovna v ten nejnevhodnější okamžik. I stalo se, že po příchodu do knihkupectví ze mě vypadlo jen „Dobrý den, máte lososa v kaluži od kudrnaté píči?“ Kdysi používaná přezdívka Markéty Lukáškové bylo to jediné, co mi v paměti uvízlo a mohu-li radit, nikdy se takto neptejte. Rozhodně ne dámy za pokladnou, z jejíchž kostěných brýlí čiší celá světová literatura.

x

Proč losos v kaluži? Těžko říct, je to jako hledání legendárního „debila v divadle“, který vlastně nikdy nebyl. Kaluž v knize nenajdete a tím méně nějaký filet z dravé tažné ryby. Zkrátka v názvu logiku nehledejte, ostatně autorkou je žena. Příběh se odehrává v relativně krátkém časovém výseku hlavní hrdinky Báry a je prostoupen tajemnem a vírou ve vlastní osobní strážce ze záhrobí. Ti nám mohou z druhého břehu dávat znamení a tím ovlivňovat naše životy. Na první přečtení je příběh až naivně triviální a připomíná sladkobolné romány první republiky. Co je ale ještě slabší než samotný příběh, tak to je stylistika. Ze slohového hlediska se zkrátka nelze ubránit dojmu, že autorce na jednotlivých stránkách dochází dech a to, co platí ve statusech na facebooku tak nějak nefunguje v knižní podobě a to i přesto, že hustota písmen je hluboko pod normostranou knihy dnešních úspěšných autorů. Opravdová tragedie tohoto knižního kusu ale tkví v jeho jazyku. Spisovná forma češtiny dostává na frak takřka na každé stránce a je-li toto jazyk nastupující generace, pak chci dobrovolně skočit do jakékoliv bystřiny, která bude mít dostatek proudu aby mě utopila, než abych se dožil toho, jakou češtinu bude používat generace následující po Lukáškové.

Ještě blbější jsou pak některé pasáže, které dovedou člověka nepokrytě rozčílit. Za všechny jmenujme alespoň babičku Miladu, která celý život pije každé ráno rozpustné kafe. Počítáme-li, že babičce je kolem sedmdesáti, jen těžko se ubráníme představě, jak ve stalinistických padesátých letech pije adolescentní babička rozpustnou kávu, která notabene v té době na našem území ještě neexistovala. Přijít k ní by mohla maximálně tak z dodávek UNRA, ale pak by měla na dalších dvacet let utrum, neb náhražka rozpustné kávy z produkce tuzemské Vitany Byšice přišla na svět mnohem později. A vůbec, pití prvních opravdu instantní káv v osmdesátých letech připomínalo spíše polykání zkalené kaluže s broky, neboť ne vše se rozpustilo. Pokud i přesto celoživotní pití rozpustné kávy zanechalo v babičce Miladě tak silnou vazbu, že si ho nemůže odpustit ani poslední den svého života, nezbývá než hlesnout: „Silná to žena.“

I jinak je tento „román“ generátorem logických nesmyslů a klišé, tak například hlavní záporný hrdina, jakýsi Václav, fandí Spartě. Přitom už z principu by mělo být jasné každému, kdo má v mozku z piva kostku, že Václav, jmenovec svatého patrona české země, by byl daleko více Slávistou, neboť neboť má díky jménu blíže ke slavistům.

Občas se člověk neubrání pousmání, zde autorka dostála svému slovu cynika a její šlehy jsou jako energické prásknutí biče, ale co si budeme nalhávat, není toho mnoho. Respektive, není toho mnoho za bezmála tři stovky. A ten otevřený konec? Další z klišé…

Samotnou zmínku si zaslouží výtvarné zpracování knihy. Nemnoho černobílých ilustrací podepřených žluto/fialovými půlkruhy a černým hřbetem, to vše je znakem řemeslné znalosti výtvarného jazyka. Škoda jen, že barvy a ilustrace začínají i končí na obalu a předsádkách. Síla tahů kreseb ostře kontrastuje s jejich zasněnou kompozicí a vyvolává stesk po dobách, kdy byly ilustrace součástí textu. Celkový dojem z obálky je harmonizující v očekávání překvapení. Tohle se Ladě Brůnové vážně povedlo.

Co říci závěrem? Daleko uvěřitelnější jsou pasáže, kdy to hlavní hrdince nejde, kdy se ztrapní, kdy prožije nějakou opravdu nepříjemnou a trapnou situaci. Zde působí autorčin text naprosto autenticky a snadno uvěřitelně. Nelze se ubránit dojmu, že tyto pasáže jsou popsány tak vtipně a vypointovaně jen díky osobní zkušenosti autorky. Co naopak nefunguje vůbec, to jsou zdlouhavé pasáže vnitřních citových pochodů jednotlivých aktérů, které by unudily snad i kofeinovou veverku nastřelenou redbullem z Doby ledové. Stejně tak proces sbližování a randění – ty jsou pro změnu popsány tak toporně, že by si je bývala byla mohla vypůjčit i Jane Austenová.

Shrnuto a podtrženo: přerývaný děj, slabé vykreslení postav, nevelká humornost a málo písmenek za hodně peněz. Po dočtení se zároveň dostavil intenzivní pocit zklamání z přehnaných očekávání autorčiny prvotiny.

zKRÁTKA 40 % a víc ani ťuk.

O autorce:
Markéta Lukášková je pojem sám o sobě. Narodila se někdy koncem osmdesátých let a v encyklopedii českého cynismu by si zasloužila vlastní heslo hned za doktorem Štrosmajerem. Patří k první generaci lidí, kteří se u nás na síti proslavili (ano, už tu máme dokonce tři takové generace… ta nejmladší se o to vehementně snaží napodobováním nejrůznějších debilit ze zahraničí, předcházející generace jsou youtubeři se Ziburou a první je stará garda v čele s Milošem Čermákem, familií Třeštíkovic a v povzdálí vykukující Lukáškovou). Na pozici „mladé a nadějné“ si obrněná pancířem nepřístupnosti razila cestu napříč různými pražskými redakcemi, kde po ní nezůstalo nic snadno vybavitelného, aby nakonec skončila v kreativní agentuře, daleko méně svázána okovy a zodpovědností reálné žurnalistiky. Daleko větší úspěch zaznamenala na poli virtuálním, konkrétně její břitké komentáře na facebooku. Tyto satirické šlehy smíchané s černým humorem v až molekulárně dokonalém mixu, si našly mnoho obdivovatelů. Není se co divit, svými hláškami rozechvívá struny nefalšovaného češství a daří se jí tak to, oč se mnoho novinářů snaží ve svých novinových komentářích. Jejich texty ale bývají hrubě otesány editory, případně zájmy vydavatelů. To u Lukáškové nehrozí, ta píše s lehkostí, jako my ostatní dýcháme. Její profil má v současné době 22 tisíc sledujících v nichž rezonuje každá hláška, která z Markéty vypadne. Patří mezi nejsilnější, nejlepší a nejsledovanější influencery slova u nás. Do její knižní prvotiny jsou vkládány naděje tisíců, kteří ji sledují.