topvip.cz

Včera, v pondělí 14. srpna, začala v Ostravě pracovat vybraná skupina sedmatřiceti mladých skladatelů – studentů i absolventů prestižních univerzit z 18 zemí světa. Startuje tak třítýdenní setkávání hudebních umělců napříč generacemi i uměleckým prostředím, tzv. Institut Ostravských dní, do kterého od 24. srpna vstupuje desetidenní Festival s téměř stovkou kompozic hudby 2. poloviny 20. století  i žhavé současnosti. V Ostravě budou pracovat téměř dvě stovky hudebníků, kteří zaplní zvukem industriální prostory města, ale i kluby, kostely, divadlo i galerie. S unikátním hudebním světem dneška budeme v Ostravě konfrontováni do 2. září včetně.

S mladými skladateli budou od dnešního dne pracovat etablovaní skladatelé/ lektoři: do Ostravy míří z Amsterdamu Richard Ayres,  z kanadské Victorie Christopher Butterfield, z Vídně Bernhard Lang, z New Yorku George Lewis, Phill Niblock a Kate Soper, z Oaklandu Roscoe Mitchell, z Brna Pavel Zemek Novák, z Prahy Miroslav Srnka, z Dublinu Jennifer Walshe, z Berlína Marc Sabat, z Grazu Klaus Lang, Institut zahajuje umělecký ředitel festivalu Petr Kotík. Na programu festivalu budou jejich kompozice, ale také skladby dalších slavných současníků (např. Salvatorre Sciarrina, Christiana Wolffa, Elliota Sharpa, Philipa Glasse, Frederica Rzewskeho nebo Olgy Neuwirth), mladé generace z Institutu,  ale i kompozice legendárního Iannise Xenakise, Johna Cageho, Mortona Feldmana, Galiny Ustvolskej, Edgarda Varése a mnoha dalších).

Ostravské dny jsou výjimečné v tom, že se téměř veškerý festivalový program studuje a zkouší na místě, tedy v Ostravě. Už za tři dny začínají první zkoušky nově vzniklého mezinárodního symfonického orchestru ONO / Ostrava New Orchestra, poté komorního orchestru Ostravská banda, sboru Canticum Ostrava, světově známých ansámblů a sólistů, v nové inscenaci bude uvedena poprvé v ČR opera Make no Noise Miroslava Srnky.

Více infa: www.newmusicostrava.cz/cz/ostravske-dny/

 

Facebook: https://www.facebook.com/ocnhOva/

Pro programový magazín Ostravských dnů 2017 umělecký šéf projektu Petr Kotík:

V kulturním životě severní Moravy a Slezska hrála hudba vždy důležitou roli. Není náhodou, že zde sídlí jeden z předních českých orchestrů a operních domů a že Leoš Janáček, jeden z největších skladatelů 20. století (a dá se říct největší český umělec vůbec), pochází právě z tohoto místa. To, že je možné ve městě Ostrava již 20 let provozovat avantgardní hudbu v tak velké šíři (koncerty pro tři orchestry zde nejsou žádnou výjimkou) a to, že od roku 2001 zde realizujeme Ostravské dny, projekt, který je globálně sledován a považován za jeden z nejprogresivnějších, svědčí o možnostech a úrovni města a regionu, které Ostravě závidí mnohé metropole.

Ostravské dny byly poprvé realizovány v roce 2001 a od počátku se v podstatě nezměnily. O co nám tehdy šlo, je stejně aktuální dnes: každý druhý rok vytvořit na tři týdny v srpnu tvůrčí prostředí skladatelů a interpretů – jak etablovaných, tak mladých a začínajících – a prezentovat veřejnosti jejich koncerty. Primárně se zaměřit na práci s orchestrem a spojit diskuse, prezentace, přednášky a workshopy s festivalem. Prostě změnit na tři týdny »nenormální« hudební situaci, kterou jsme v každodenním životě obklopeni, na »normální« – takovou, která se zabývá hudbou dneška. Naše ne-normální prostředí je výsledkem zaměření etablovaných hudebních institucí na minulost, je to prostředí, které do nás od rána do večera pumpuje antikvární hudbu, prostředí, hlavně v koncertním životě, ve kterém se hudba přítomnosti považuje za otravné rozptýlení, jako když kolem vás létají mouchy, které odháníte. Normální prostředí, a to nejen v hudbě, je to, které se v prvním plánu zabývá svojí dobou. Tak tomu bylo v minulosti vždy a to je také koncept Ostravských dnů od doby, kdy začaly, tedy před šestnácti lety.

Hudba se realizuje zvukem. Angličtina má pro to slovo, které je ve svém plném významu nepřeložitelné: SOUND. Sound není jen samotný zvuk, toto slovo též naznačuje vlastnosti toho, co slyšíme, částečně též to, jak jsou zvuky řazeny za sebou (tedy jakási struktura), dokonce  i trochu způsob prezentace. V populární hudbě je tento termín jasný – každá kapela má svůj »sound«, což neznamená jenom zvuk, který vydává.

O co jde? Sound sám o sobě totiž nereprezentuje hudební podstatu kompozice, ta je hluboko za ním. Podstata hudby, to, o co v hudbě jde, je za samotným zvukem (soundem). To hudební – muzikální – to, co je v hloubce každé skladby, je něco, co se nemění, je to konstantní kvalita, která je stejná u Beethovena jako u Johna Cageho. Každý z nich má ale úplně jiný zvuk (sound), prostě zní jinak. Kompozice a zvuk (sound) hudby se přirozeně z generace na generaci mění. Na to, aby měl posluchač možnost dostat se k muzice, »slyšet« to hudební, musí se ztotožnit, akceptovat a vstřebat zvuk toho, co poslouchá. Pokud ho ten zvuk irituje, pak jsou pro něj dveře zavřeny a nemá nejmenší šanci, aby se dostal k hudbě samé, aby přišel na to, o co v ní jde, aby tu muziku opravdu slyšel. Posledních sto let jsme svědky toho, jak velká část publika odmítá sound hudby, kterou skladatelé komponují. Zdá se, že je toto období u konce a  že (hlavně mladé) publikum přijímá zvuk hudby dneška za svůj.  Festival Ostravské dny k tomuto vývoji značnou mírou přispěl a zapsal se do historie jako jedno z prvních míst, kde byla tato hráz prolomena.

 

Foto: https://www.facebook.com/ocnhOva/