Do Luhačovic jsem přijel jednoho rána s pocitem, že lázeňská města patří hlavně lidem, kteří už mají spěch dávno za sebou. Stačila ale první procházka a pochopil jsem, že tady nejde o věk, nýbrž o úplně jiný způsob zacházení s časem.

Luhačovice leží v údolí říčky Šťávnice a okolní kopce jim dávají příjemný pocit uzavřeného, téměř chráněného světa. Člověk vystoupí z auta nebo autobusu a najednou má chuť jít pomaleji. Ne proto, že musí, ale protože by rychlá chůze působila skoro nepatřičně.Srdcem města jsou samozřejmě lázně a jejich minerální prameny, bez nichž by Luhačovice nikdy nezískaly svou dnešní tvář. Zdejší vody vznikají díky zvláštním geologickým podmínkám a na povrch je pomáhá vytlačovat oxid uhličitý.

Nejslavnější z nich je Vincentka, jméno, které v Česku zná i člověk, jenž v Luhačovicích nikdy nebyl. Když ji ochutnávám přímo v hale na Lázeňském náměstí, první doušek mě přinutí na chvíli se zastavit. Je výrazná, slaná, minerální a rozhodně si ji nelze splést s obyčejnou vodou. Vincentka se používá k pitným kúram i inhalacím a patří k symbolům zdejšího lázeňství. Vedle ní mají Luhačovice i další známé prameny, například Ottovku, Aloisku nebo pramen Dr. Šťastného.A právě putování od jednoho pramene ke druhému je možná nejlepší způsob, jak město poznat. Lidé tu chodí s typickými lázeňskými pohárky, zastavují se, ochutnávají a pokračují dál. Na kolonádě se přitom potkávají pacienti, turisté, rodiny s dětmi i lidé, kteří přijeli jednoduše na kávu a procházku. Lázně tak nejsou uzavřeným zdravotnickým světem, ale přirozenou součástí společenského života města.

Právě to mě na Luhačovicích baví nejvíc: léčba, odpočinek a obyčejné lidské setkávání se tu navzájem nepřekážejí. Historie tohoto místa je přitom mnohem starší než dnešní kolonáda a elegantní lázeňské domy. Luhačovické panství získal roku 1629 rod Serényiů, který pochopil význam zdejších minerálních vod a výrazně přispěl k rozvoji lázní.První písemná zmínka o luhačovické slané minerální vodě pochází z roku 1669.V dalších desetiletích se pověst pramenů šířila a voda začala cestovat mnohem dál než samotní lázeňští hosté. Vincentka se dokonce vozila do Vídně a postupně se stala známým artiklem daleko za hranicemi Moravy.

Skutečnou architektonickou tvář však Luhačovice získaly především na počátku 20. století. Tehdy sem přišel slovenský architekt Dušan Jurkovič a zanechal zde stavby, bez nichž si dnes město skoro nelze představit. Jeho architektura spojuje lidové motivy, barvy, dřevo a secesní fantazii způsobem, který působí překvapivě současně.Když stojím před Jurkovičovým domem, připadá mi, jako by někdo vzal starou moravskou pohádku a proměnil ji v architekturu.A právě zde začínám chápat, proč mají Luhačovice jinou atmosféru než řada evropských lázeňských měst. Nejsou monumentální ani okázalé. Jejich kouzlo je spíš lidské, barevné a trochu rozmarné. Odpoledne se lázeňské náměstí naplní lidmi a město začne připomínat společenský salon pod širým nebem. Někdo míří na proceduru, jiný na zákusek, další usedá na lavičku a pozoruje ten pomalý proud kolem sebe. Tady se totiž stále praktikuje téměř zapomenuté umění: jen tak se procházet. Bez navigace, bez cíle a pokud možno také bez telefonu v ruce.

Večer pak Luhačovice mění tempo ještě jednou. Denní ruch ustupuje, kolonáda se uklidňuje a architektura vystupuje z okolní zeleně mnohem výrazněji. Sedím na terase, poslouchám útržky rozhovorů od sousedních stolů a uvědomuji si, že lázně byly vždycky také místem společenského setkávání. Lidé sem nejezdili pouze léčit tělo, ale také měnit prostředí, navazovat známosti, diskutovat a na čas vystoupit ze svého běžného života. A tento starosvětský princip v Luhačovicích kupodivu pořád funguje.

Odjíždím proto s pocitem, že největším léčivým pramenem Luhačovic možná není jen Vincentka, ale samotný rytmus tohoto města.

Foto: Yveta S.