Když jsem byla malá, zaslechla jsem jedno vyprávění. Uvěřila jsem, že v pouti za sluncem po obloze je ukryto tajemství. Často jsem pak vzhlížela k nebi a pozorovala zapadající slunce. Nevycházela jsem z údivu nad tou krásou a pokaždé, když se na obloze objevily červánky, vzpomněla jsem si na tento zvláštní příběh…
„Kdo jsi?“ zeptal se mile stařeček drobné dívenky oděné v letních květovaných šatech. Dívka s sebou udiveně trhla a podívala se na stařečka, který se náhle objevil po jejím boku. Trochu bázlivě se pousmála a jemným hláskem tiše odpověděla: „Jmenuji se Amálka.“
„Krásné jméno,“ pokývl stařeček hlavou a zeptal se jí: „A copak tu děláš?“
Amálka se chvíli zamyslela a pak stařečkovi odpověděla: „Dívám se, jak slunce putuje po obloze, a přemýšlím, co se s ním stane, když zmizí za obzorem. Myslím, že vstoupí do světů, které my ale nevidíme.“ Přesvědčeně pronesla dívenka s jemnými dlouhými vlásky.
„Hmm… to zní zajímavě,“ přisvědčil stařeček a zeptal se, zda si může na chvíli přisednout. Amálka byla ráda, stařeček ji zaujal svým milým vzezřením, někoho jí připomínal. Posadil se tedy vedle ní a oba se dlouze zahleděli k zářícímu obzoru s červánky.
Stařeček se jí zeptal: „Jsou krásné ty červánky, že?“
„To jsou…“ zasnila se dívenka a náhle se rozpovídala: „Víte, já si myslím, že slunce když doputuje do určitého bodu na obloze, na moment se zastaví. Jakoby tam vyčkávalo a vyhlíželo bránu, která se pro něj v určitou chvíli z ničeho nic objeví. A když ji konečně spatří, přiblíží se a zeptá se strážce u brány, zda může projít. Strážce pak kousek ustoupí a pokaždé slunci s úsměvem na rtech odpoví: ,No samozřejmě, vždyť směřuješ domů.‘ Slunce se zbarví do ruda a usměje se také. Pak vstoupí tou branou mezi oblaka. Jenže my ji nevidíme. Vidíme jen červánky, které tu zbydou po úsměvu slunce…“
Amálka si zhluboka vzdychla a pak dál pokračovala: „Často tu sedávám a přeji si, abych alespoň na chvíli tu bránu zahlédla. Vím, že tam někde je. Jednou se mi o ní dokonce i zdálo. Vedlo k ní schodiště, no spíš to byl takový žebřík. Ale ten nebyl pro slunce. Byl jen pro ty, kteří žijí tady. Rozumíš mi?“ obávajíc se Amálka zeptala stařečka. Než však stačil cokoliv říct, dodala: „I já jednou projdu touto branou v červáncích…“
Stařeček zůstal překvapený. Byl dojatý její čistotou a jemností. Lehce jí pohladil po vlasech a řekl: „Jsi tak moudrá, Amálko. Ve světě, ve kterém žiješ je největší pravdou to, co cítíš v sobě. Tvá myšlenka o slunci a jeho putování je jistě správná. Brána do světů, které nevidíme, také jistě existuje. Kde jinde by se rodily hvězdy a odkud by pocházel tento svět?
Víš, slunce na své pouti po obloze každičký den rozdává svou životodárnou energii a dává barvy všemu, kam jeho paprsky jen dohlédnou. Bez něj by zde nebyl život. Povím ti jedno velké tajemství, Amálko, všichni lidé v sobě mají zárodek slunce. Pro svůj život a pro naplnění osudu. Pro ostatní i celý tento svět. Mnohokrát již bylo řečeno –, jak nahoře tak dole, jak v mysli tak v těle, jak v srdci tak v úsměvu a též v lidských rukou…‘
Ale lidé často nevědí, jak úžasní a krásní jsou. Cestami útrap si musí projít, a vzdálit se od sebe natolik, aby o vše přišli. Pak teprve zjistí, že jedinou jejich jistotu je cesta zase zpět k sobě. A začnou se mít rádi.“
„Já se mám ráda už teď a to jsem ještě malá!“ bez váhání pronesla Amálka.
„Já vím, proto dnes také vedle tebe sedím a mám obrovskou radost!“ mile se usmál stařeček. „Jsi sluncem zářícím i ve tmě. Jako světluška co svítí pocestným a střeží jejich kroky, aby se na cestách neztratili.“
Amálka se na stařečka usmála, pomalu vstala a řekla mu: „Já už musím jít domů. Ráda jsem si s tebou povídala. Přijdeš i zítra?“
Stařeček také vstal a s nevídanou jemností se zadíval Amálce do očí. Usmál se a ona uviděla, jak je v mžiku obklopily utvořené z vánku – zářivé červánky sahající k zemi. Úžasem nemohla vyslovit jednu jedinou hlásku.
„Tak nějak si představuješ bránu, o které mluvíš?“
Amálka vztáhla obě ruce před sebe a snažila se červánky zachytit do dlaní. Byly tak krásné, jemné zářivé jako malé chomáčky poletujících měkkých peříček.
„Kdo jsi?“ zeptala se.
Stařeček se na ni usmíval a pak lehce pokynul rukou. Červánky se začaly pozvolna rozplývat a on se začal vzdalovat s nimi.
„Amálko, zítra nepřijdu, ale pokaždé když se červánky dotknou tvého srdce, spatříš mne na obloze. Brána, o které vyprávíš opravdu existuje. Je blízko i daleko je stejně tak bodem jako nekonečnem…“
Stařeček Amálce zamával a rozplynul se v dáli za obzorem. Dívenka se ještě chvíli dívala do bodu, kde stařečka viděla naposled a tu se jí zdálo, jak z toho místa vysvitla první hvězda. Když jí spatřila, zhostil se jí nekonečný pocit štěstí. Jakoby beze slov rozuměla všemu, co jí její srdce šeptalo. A tak se radostně rozběhla domů. Věděla, že se nikdy neztratí. Dohlíží na ni červánky…
O autorce:
Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.
Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové
(i s věnováním) na e-mailové adrese: JMBruzkova@gmail.com
Více infa: www.projektskritkove.cz
Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs
Foto: Jana M. Brůžková
Minulý rok vydavateľstvo Opus začalo s vydaním reedícií albumovej diskografie legendy slovenskej a českej populárnej hudby…
TV Nova uvede už tuto neděli 5. května od 21.35 hodin třídílný dokument Málo mě znáš, který přinese nový…
Iveta Bartošová byla fenomén. Její životní příběh by vydal na pořádně tlustý román, který by…
Zážitky z terapií, úvahy autora, jeho vlastní cesta, souvislosti a práce, kterou s chirurgickými nástroji vykonává v auře…
Velmi mnoho karet je ve stylu odnímání toho, co nám již neslouží, o zpracovávání strachu…
Iveta Bartošová patřila k nejoblíbenějším českým popovým zpěvačkám konce 20. a začátku 21. století. Získala…