„Dříve bývával koncem února většinou ještě mráz. Namrzlé cesty, hromady sněhu a prudký mrazivý vítr, který štípal do tváří,“ napadlo mne. Bylo k poledni a slunce dnes hřálo v poklidném dni časného předjaří.
Jak skvělý okamžik jít na chvíli ven. Pokochat se krajinou, nadechnout se závanu čerstvého vzduchu a nasát do sebe hřejivou energii slunce.
I přestože jsem se cítila unaveně, přemohla jsem se a vyšla ze dveří. Překvapilo mě jak příjemně a teplo venku je. Ušla jsem pár kroků a tu jsem pocítila, jak se mi do tváře opřely paprsky slunce.
Bylo to jako pohlazení, jako hřejivé připomenutí něčeho měsíce tak vzdáleného, něčeho co už tolik chybí. Udělalo mi to obrovskou radost a zhostil se mne pocit přicházejícího štěstí.
Ani nevím jak, v mžiku jsem vyšla kopec za domem a všimla si světlého blankytného nebe s bílými oblaky, které se vznášely nad krajinou.
Jen sem tam zavál vítr a mihotající se stíny holých větví se odrážely na smáčené slehlé trávě.
Vstoupila jsem do lesa a šla pomalu úzkou pěšinkou na oblíbené místo, ze kterého je skvělý rozhled. Cestou jsem minula dvě malé kapličky mezi vysokými stromy, které vybízí poutníky k zastavení a tichému spočinutí.
Nedaleko odtud na úzké stezce táhnoucí se po hřebenu kopce je místo s lavičkou. Došla jsem až tam a všimla si jak nádherně je dnes prozářené sluncem.
Sedla jsem si na vyhřáté místo, na které dopadaly polední paprsky a kochala se pohledem na krajinu a protější kopce. Místo mi poskytlo nádherný výhled a modré nebe mne naplnilo radostí.
Kousek opodál jsem zaslechla ťukat datla, ve výšce nade mnou kroužili dva dravci a všude kolem se ozývalo hlasité švitoření ptáků.
Hřejivé slunce se mi opíralo do tváře a já si vychutnávala tento okamžik.
„Tak toto je balzám na nervy,“ napadlo mne…
Zavřela jsem oči a zcela prožívala teplo dotýkajících se paprsků, vzduch vonící po mokrém lese a nádherný zpěv ptáků, který neustále sílil. Pocítila jsem klid a radost z toho, že jsem se vydala ven, i když se mi zprvu moc nechtělo. Byla jsem unavená. Teď však jako by veškerá únava a tíha mizela a s každým dalším nádechem jsem cítila jen klid, smíření a uvolnění.
Jakoby nic dalšího neexistovalo. Jen nádech a výdech, hřejivý pocit objetí, hudba a zpěv, který teď prostupoval lesem a celým mým prostorem.
„To je tak úžasné, tak uklidňující, nabíjející,“ pomyslila jsem si a v tu chvíli se mně zmocnil pocit jakéhosi zvláštního snového opojení.
Zpěv ptáků byl tak hlasitý. Připadalo mi, jakoby se ke mně krok po kroku ještě více přibližoval a uváděl mne tím hloub do stavu klidného rozpoložení…
Vnímala jsem pocit opojení a radosti z té vzácné chvíle a tu jsem před sebou zahlédla tančící dívku v bílých šatech, v jejichž dlouhých vlasech se leskly zlaté paprsky slunce.
Zpozorovala mne a vesele zamířila k místu, kde jsem odpočívala. Nepřestávala zpívat, tančit a veselit se až do chvíle, kdy stála těsně přede mnou.
„Mohu si přisednout?“ zeptala se a přitom se tvářila, jakoby mě důvěrně znala.
„Ano,“ řekla jsem bez váhání a upřeně jsem sledovala její jemnou, éterickou krásu.
Seděly jsme vedle sebe a ona se po chvíli zeptala: „Víš, že se lavička houpe?“ a poťouchle se na mne usmála.
„Vím, je to houpačka…“ odpověděla jsem krátce.
„A proč se nehoupáš? Houpání je radost! Nebo snad nemáš ráda houpačky?“
„Mám…“ Než jsem stačila cokoliv dodat, zvolala:
„No tak se houpej, buď víc jako dítě!“ dořekla, několikrát se zapřela nohama o zem a s rozverným smíchem pořádně rozhoupala visící lavičku.
Bylo to příjemné. Všechny ty zvuky lesa, zpěv ptáků, vůně svěžího vzduchu a hřejivé pocity okamžiku…
„Tak co, lepší?“ zeptala se rozjařeně.
I já jsem si najednou připadala veselá. Měla jsem pocit, že letím krajinou a dívám se přitom na houpačku, kde sedí nádherná veselá dívka v bílém a jemně mě drží za ruku.
„Kdo jsi?“ zeptala jsem se po chvíli plná radostných pocitů.
„Jsem Vesna, cožpak jsi to nepoznala?“
Rukou si pročechrala krásné dlouhé vlasy a mně připadlo, že jsem v nich zahlédla drobné bílé i sem tam barevné kvítky…
Visící lavička se houpala sem a tam a ona se na celé kolo smála, až mi připadalo, že vše kolem nás září. Byl to tak opojný pocit radosti a štěstí až mne úplně rozesmál.
V tom lehce pohladila mou ruku, a když se lavička znovu zhoupla dopředu, hbitě z ní seskočila. Pak se ke mně otočila a v její milé tváři se rozzářil úsměv.
„Není divu, že po období útlumu a chladu se člověk cítí unavený. To ale netrvá věčně, že?“
Rozhodila rukama a pod jejími bílými šaty se objevilo kolo nádherných kvítků. Nevěřícně jsem k ní shlížela a ona svou dlaní pohladila sněženky.
„Vidíš? I nebe je již blankytné a nepotrvá dlouho a slunce bude více hřát každičký den! Podívej, ta bílá oblaka nad tebou! Vidíš je?“
„Vidím,“ špitla jsem a pozorovala světle modré nebe.
„Ani oblaka neplují všechny stejně rychle. Ten napravo téměř stojí. Vyčkává, nemá tolik energie na posun vpřed a tak chvíli na svém místě setrvá. Je klidný, protože dobře ví, že jeho čas znovu přijde. Vidí jiná oblaka, která se k němu blíží z míst, kde načerpaly svou čerstvou energii, která je pohání vpřed. Těší se a čeká s radostí, až nastane chvíle, kdy se oblaka přiblíží, spojí se a splynou v jediný. Vidíš? Támhle nad tebou!“ zvolala nadšeně Vesna a já jsem spatřila, jak se velký bílý mrak rychle přiblížil k menšímu, oba se spojily a pak pokračovaly společně cestou po modré obloze.
Pohlédla jsem zpět na Vesnu a všimla si jejich bosých nohou, stojících vedle sněženek, kolem kterých byly po zemi rozsety drobné bílé kuličky.
„To jsou perly?“ zeptala jsem se Vesny a neměla jsem nejmenší tušení, kde se tam vzaly.
Vesna jich pár vzala do dlaní a s úsměvem mi pověděla: „To jsou kuličky jmelí…“ odmlčela se a pak dodala: „ale máš pravdu, jsou to bílé perly z náhrdelníku paní Zimy, která je tady poztrácela.“
Vesna je pak pomalu položila zpátky do trávy, usmála se a pomalu odcházela zpět směrem ke slunci.
Nestačila jsem nic říct, nijak reagovat a jen jsem sledovala, jak se ztrácí v paprscích. Vnímala jsem její radostný zpěv, který postupně slábl a hlasité švitoření ptáků, které jakoby čím dál více zesilovalo.
Na tváři jsem ucítila vítr a něco mne vyrušilo ze snění. Otevřela jsem oči a všimla si, jak se visící lavička pode mnou jemně pohupuje.
Podívala jsem se na nebe, které bylo tak nádherně modré! Bílé obláčky po něm plynuly, některé rychleji, jiné pomalu…
„Asi jsem na chvíli zadřímla,“ napadlo mne. „Asi ano, není divu, na tak krásném místě. Byla jsem unavená.“
Teď jsem ale žádnou únavu necítila. Ba naopak. Cítila jsem se skvěle, radostně, čerstvě. Několikrát jsem se pořádně zhoupla a rozhlížela se kolem, jestli přece jen nezahlédnu Vesnu, která se mi však nejspíš opravdu jen zdála.
Nespatřila jsem však nikoho, jen ten líbezný zpěv ptáků se rozléhal všude kolem.
Když se lavička téměř dohoupala, seskočila jsem a naplněná štěstím jsem popošla pár kroků. A tu něco upoutalo mou pozornost. V mokré trávě jsem uviděla sněženky. Hned jsem běžela až k nim a měla obrovskou radost. Sehnula jsem se k zemi a tu jsem spatřila drobné bílé kuličky jmelí rozsypané kolem sněženek.
Úžasem se mi tajil dech. Pocit štěstí mne přemohl natolik, až jsem se začala na celé kolo smát. Vzala jsem pár bílých perel paní Zimy do dlaní a vytušila příslib pomalu blížícího se jara.
Chtělo se mi zpívat, tančit a smát. „Vesna by měla radost,“ napadlo mne.
Pak jsem pomalu položila kuličky jmelí zpátky do trávy, pohladila sněženky a vydala se domů…
Předjaří je krásné J
O autorce:
Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.
Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové
(i s věnováním) na e-mailové adrese: JMBruzkova@gmail.com
Více infa: www.projektskritkove.cz
Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs
Foto: Jana M. Brůžková
