Potřebujeme více volna, víc odpočinku, víc času, víc peněz, víc ovoce, víc zeleniny! Je třeba mít méně starostí, méně námahy, méně problémů, méně nezdravých návyků, méně stresů… To vše se na nás valí ze všech stran. Já si však myslím, že ze všeho nejvíc potřebujeme méně strachu a více smíchu! Ale jak k němu dojít? Takový Smíchmajstr to dobře ví. A kdo že to vlastně je?
Před nějakým časem jsem se zamyslela nad životem a přemýšlela jsem o tom, co nám lidem nejvíc schází. Co člověk, to názor. To je jasné. Každý se zrovna nacházíme v jiné životní etapě a tak i naše potřeby se různí podle toho, co momentálně řešíme. Tíhneme k věcem, k lidem, k aktivitám a k řešením, které se přibližují naší představě o zaplnění prázdného místa v nás nebo deficitu, jež zrovna prožíváme. Jasně, i já jsem chtěla mít v průběhu svého života víc štěstí, víc pohody, víc přátel, víc peněz, víc zdraví, víc lásky asi jako mnozí z nás. Postupně jsem však přicházela na to, že některé věci ovlivnit můžeme sami a hned a na některé si prostě musíme počkat. A to jen proto, že jsou důsledkem těch, které ovlivnit můžeme. Proto se nám dějí, abychom to poznali, vyzkoušeli a pak pocítili jak skvělé to je.
Dlouze jsem se zamýšlela nad tím, co je onou »kouzelnou esencí« jež má moc léčit naši duši a smutky hluboko uložené v nás, která se však postupně z našich životů vytrácí a my si pak nevíme rady. Co nám to v každodenních životech ve skutečnosti vlastně chybí? Je to opravdu čas, peníze, ovoce nebo zelenina? A najednou mě napadlo: ‚Smích! Smích to je!‘
Běžně nemíváme žádný důvod jen tak se smát. To bychom vypadali před ostatními hloupě. Nikdo se nesměje, protože žití je opravdu vážná věc. A práce? No, ta je mnohdy ještě vážnější! Jsme zvyklí se přizpůsobit tomu, co kolem sebe vidíme a přitom ani nepostřehneme, že děláme věci, které dělat nechceme. Ale dělají to tak všichni, tak to musí být správné. Je to jistota. Být jiný, vyčnívat to zrovna populární není. Máme zažité jet setrvačností a doufat, že jednou se vše samo změní…
Když jsem sama před lety zjistila, že mi ze života nějak úplně vymizel opravdový smích, bylo to kruté poznání. Uvědomila jsem si, jak moc mi chybí smát se a jak bezbřehou prázdnotu ve svém nitru cítím. Jenže v té době opravdu nebylo čemu se smát a já jsem si říkala, že budu čekat a jednou možná nějaký důvod zase bude… Najednou však ze mě něco vykřiklo: ‚Jenže já taková nejsem! Nebudu pořád na něco čekat!‘ A tak jsem se rozhodla, že se budu na sebe alespoň usmívat. Třeba do zrcadla. Bylo to trochu divné, ale zkusila jsem to. Z počátku jsem si připadala blbě a potřebovala se ujistit, že mě opravdu nikdo nevidí. Když jsem to ale zkusila podruhé, potřetí, popáté, zjistila jsem, že se uvnitř cítím nějak lépe, klidněji a že mám radost! Najednou jsem si už blbě nepřipadala. Něco se pohnulo, uvolnilo, zafungovalo. Zanedlouho jsem zjistila, že se na sebe usmívám ráda. Někdy i večer před usnutím a ráno po probuzení. Cítila jsem zvláštní radost, uvolnění a pocit klidu. Prostě to fungovalo.
Postupně jsem přicházela na to, že úsměv umí vyvolat smích a smích umí vyvolat opravdovou radost a spustit příval nové energie a chuti do života. Byla to zkušenost, která mi pomohla uvědomit si, že jsem žádný konkrétní důvod vlastně nepotřebovala. Vše přicházelo úplně spontánně jen proto, že jsem chtěla, že jsem to zkusila. Byla jsem ze svého objevu nadšená a tak jsem celá léta praktikovala úsměvné pozitivní naladění všude a ve všem, i když jsem mnohdy musela překonat sama sebe. Ale vždy to přineslo výsledek, na kterém mi záleželo. Často jsem potkávala lidi, kteří se mě ptali: „Ty se pořád usmíváš a jsi pořád tak pozitivní. Jak to děláš? Já to nedokážu, já to prostě neumím.“ Má odpověď byla vždy stejná: „To víš, že to umíš!“ Jenže můj návod pro ostatní nebyl mnohdy dostatečný. Věděla jsem, že bych potřebovala něco, co by mi pomohlo ještě více přiblížit a vysvětlit, jak a proč je smích v našem životě tak důležitý a co všechno s ním dokážeme. Ve školách se o tom neučíme…
Před několika dny jsem byla v jednom obchodním centru, kde jsem vybírala pro svou kamarádku předem navázané květiny, když tu mne někdo poplácal po rameni a rozverně řekl: „No, vyber pořádně!“ Neměla jsem tušení, kdo to je, otočila jsem se a vyděšenější výraz jsem v životě neviděla. Prostě panika! Přede mnou stál starší cizí pán, kterému okamžitě došlo, že se zmýlil. Chvíli na mě v úleku zíral a pak se celý v rozpacích začal omlouvat. A mně to přišlo tak krásné! Tak jsem mu to řekla: „Dobrý den, to je ale krásné!“ A rozjařeně jsem se začala od srdce a pěkně nahlas smát. Pán ani nedokončil větu a začal se od srdce smát také. Stres a »trapas« zmizel. Kolem bylo asi dalších pět lidí, kteří se na nás chvíli dívali, ale potom se začali usmívat a smát také. Smích je prostě nakažlivý! Je to řetězová reakce, protože k nám zkrátka patří. Než jsem z obchodu odešla, ještě několikrát jsem toho pána i ostatní potkala mezi regály a vždy, když jsme se na sebe podívali, cukaly nám koutky. Smích je skvělý pomocník, skvělý komunikační prostředek. Uvolňuje napětí a sbližuje lidi. A o tom to je. Proč bychom se měli cítit trapně, když se můžeme cítit vtipně?
O léčebných účincích smíchu byly napsány mnohé studie a je všeobecně známo, že: »S úsměvem jde všechno líp«. A není to jen fráze. Nedávno jsem absolvovala instruktorský kurz Jógy smíchu. Již několik let jsem tuto možnost hledala, abych i ostatním dokázala zcela vysvětlit, v čem tkví to tajemství. Ale až teď přišel ten správný čas a já jsem byla nadšená! Nejen že jsem potkala spoustu skvělých lidí, kteří chtějí sdílet své poznatky a šířit smích a radost mezi ostatní, ale hlavně jsem se opravdu utvrdila o své předchozí zkušenosti, že začít se smát může každý i bez důvodu! A právě to je základní princip výuky jógy smíchu, kterou do světa před více jak dvaceti lety rozšířil indický lékař Dr. Madan Kataria, MD. Dnes existují doslova kluby smíchu ve více jak sto zemích světa. Protože smích je super! Je to skvělý komunikační prostředek dovnitř sebe i vně, do světa kolem nás. Přirozený smích přichází postupně, vyvolává se praktikováním jednoduchých smíchových cvičení spojených s hlubokým dýcháním. Pracuje se ve skupině, kde se pomocí těchto zábavných aktivit, očního kontaktu a nakažlivosti smíchu jeden od druhého vytvoří důvěrné a pohodové prostředí, ve kterém se člověk cítí dobře a svůj. Opravdový hluboký srdečný smích přichází velmi brzy a stojí za to! Napětí se uvolní a dostanete se do stavu radosti, ve kterém chcete zůstat. Je z vás Smíchmajstr.
Vyzkoušet si hodiny smíchu opravdu doporučuji. Je to nádherná zkušenost, po které si mnohé uvědomíte. Pochopíte, jak ve skutečnosti žijete a na druhou stranu jak může být život fajn. Postupně s lehkostí a nenásilně. Jen se nebát. Zjistíte, kolik skvělých lidí všude kolem je, ale vzájemně se nevidíme, protože se nevnímáme. Nemáme zájem. Uzavíráme se do svých vlastních životů, stresů, starostí. Neusmíváme se na sebe, na druhé, nesmějeme se, nekomunikujeme a tak se neustále míjíme. Nevíme o sobě. A to je obrovská škoda.
Hodiny jógy smíchu jsou prostředníkem. Tam totiž zjistíte, že všichni máme »kouzelnou esenci« smíchu a radosti v sobě a k životu ji potřebujeme. Je nám dána, je nám přirozená. Pomáhá nám překonat těžkosti na psychické i fyzické úrovni. Po hodinách smíchu a setkání s tak báječnými lidmi, kteří dřímají v každém z nás, se cítíte krásně. Uvolněně, klidně, šťastně a zamilovaně. Zamilovaně do svého života, protože zjistíte, že ty nejprostší věci v něm jsou tím opravdovým klíčem k řešení všeho, s čím si nevíme rady. Vše je jen o nás. O našich pocitech o naší vyrovnanosti. A když je nám dobře, pak tento pocit šíříme i do svého okolí. Jako pravý Smíchmajstr, který nepotřebuje důvody k tomu, aby se cítil šťastný.
O autorce:
Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.
Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové
(i s věnováním) na e-mailové adrese: JMBruzkova@gmail.com
Více infa: www.projektskritkove.cz
Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs
Foto: Jana M. Brůžková
