„Milí rodiče, prarodiče a děti, dnešní kapsář jsem se rozhodla věnovat vám všem. Věřím, že v tomto nesnadném období zpříjemní váš společně trávený čas doma a přinese do každodenních starostí špetku odlehčení a úsměvů na tváři, které teď všichni potřebujeme. Napsala jsem pro vás veselou historku z lesa, která volně navazuje na moji předchozí knihu Skřítkové. Přeji vám všem hezký společný čas při čtení, a kdyby měly děti zájem a příběh se líbil, mohou poslat na níže uvedené adresy obrázky k příběhu nebo své postřehy, komentáře. Z došlých obrázků vylosuji výherce, který ode mne obdrží jako dárek knihu Skřítkové.“
Tak tedy:
Z malé chaloupky pod jalovcem se ozývalo spokojené chrápání. Tchoř Ferdinand ležel ve svém pelíšku a vypadal, jakoby měl půlnoc. Ale venku už svítalo. Les se pomalu probouzel, a přestože v časném jaru nebylo ještě úplně teplo, jemné paprsky sluníčka prozářily celou místnost.
Ferdinand ležel spokojeně ve své měkké peřině pěkně na zádech a po chvíli se otočil na levý bok. Jistě by dál klidně spal a jeho pochrupování by se neslo lesem, kdyby ho sluníčko nepošimralo přímo na nose.
„Co to… mmm… co to jee?“ podivil se tchoř, zakroutil čumákem a udělal pořádnou grimasu. Zprvu si myslel, že se mu něco zdá. Sluníčko však nepolevilo a znovu ho zašimralo.
„No, to snad ne!“ mrzutě vykřikl tchoř a tentokrát zakroutil čumákem hned několikrát. Pak otevřel oči. Nejprve byl trochu naštvaný, že ho něco vzbudilo, potom však při pohledu k oknu úplně roztál.
„Hmm, slunce!“ liboval si. „A máme tu jaro, no paráda!“
Ferdinand měl teplo rád a na jaro se už těšil. Nadšeně se chystal vyskočit z postele, jenže přitom mu nožka uvízla v peřině a on se jak dlouhý tak široký rozplácl na podlaze.
„Jauvajs…“ zabručel.
Jindy by peřině pořádně vynadal, aby si ulevil, jenže teď si jen řekl:
„Dneska si nebudu kazit náladu. Venku je nádherně!“
Vstal ze země a běžel ke dveřím. Rychle je otevřel a s úsměvem se nadechl čerstvého vzduchu.
„To je paráda, když se den vydaří,“ těšil se tchoř.
Pořádně se proběhl kolem, pokochal se lesem prozářeným sluncem a pak se vydal zpět do chaloupky. Dostal hlad. Když však byl jen kousek od dveří, najednou – bác! Vedle Ferdinanda spadla z vysokého smrku obrovská šiška.
„Wááá!!!“ zakřičel Ferdinad, protože se děsně lekl.
A jak už to u tchořů bývá, cítí-li se v ohrožení, rozšíří kolem sebe příšerný zápach. Tchoř vběhl rychle do domečku a raději se schoval za dveře.
Když svůj úlek pořádně rozdýchal, vystrčil hlavu ze dveří, aby se podíval co se to venku děje. Nic ale neviděl. Po chvíli, když už se cítil bezpečně, vylezl zpoza dveří a dál zase s úsměvem sledoval slunce.
Jenže! Těsně u dveří visel kalendář…
Tchoř se kochal pohledem ven a tu si všiml velkého nápisu v kalendáři:
„PÁ-ÁTEK,“ přečetl pomalu a pak se zaradoval:
„Jé, supéér, dneska je pátek – páteček, mám pátky rád!“ liboval si a vesele poskakoval. Vtom se mu však protočily panenky. Pod slovem pátek visela číslice, která bila do očí… TŘINÁCTKA!
„Cože?“ zakřičel zděšeně tchoř. „Třináctého? Dneska je pátek třináctého?“
V chaloupce propukla panika. Tchoř se znovu lekl a oči se mu protočily o to víc. Okamžitě zabouchl dveře a pak rychle upaloval do svého pelechu. Tam se zahrabal a nevystrčil už ani čumák… Byl tak vyděšený, že vůbec nic nevnímal.
Po hodné chvíli se přece jen trochu uklidnil. Vtom si ale všiml, že se jeho peřina chvěje.
„Co to jeee? Co se to zase děje?“ vyvalil oči a: „Wááá, tady někdo je!“ zakřičel. Ferdinanda přepadl pocit strachu a jeho peřina se začala chvět ještě víc. Tak moc se bál, že mu vůbec nedošlo, že to on sám se strachem drkotá.
V lese však zpívali ptáci, sluníčko pořád svítilo a příroda se po zimě probouzela. Zajíc vylezl z nory, aby se proběhl, veverka Veveruška si vesele hopsala po větvích. Žabka Špulinka obhlížela první jarní kvítky v blízkosti své studánky, sýkorka Luisinka vesele švitořila a společně s maminkou hopsaly v mokré trávě. A hejkal Šipinka, který se tuto zimu náhle objevil v lese, vylezl ze svého úkrytu v roští a vesele si zazpíval:
„Ha-ú… u-úúú…úúú…“ jakoby chtěl vyzkoušet svůj hlas, jestli mu přes zimu nezamrzl.
Ti všichni bydleli v lese, nedaleko tchořovy chaloupky.
„Ha-ú… u-úúú…“ ozývalo se lesem a zajíc zbystřil. Zastříhal dlouhýma ušima a nahlas se podivil:
„Hmm, to je mi nějaký podivný zpěv…. ale vlastně…“ chvíli se odmlčel a znovu zaposlouchal… „ ale vlastně, líbí se mi!“
Zajíc se pak snažil několikrát napodobit zvuk, který se rozléhal lesem, ale kdoví proč mu to nešlo. A tak raději zastříhal znovu ušima a hopsal si dál úzkým chodníčkem.
„Ha-ú… u-úúú…“ stále se neslo lesem, až ke tchořovu domečku…
„Co to zase je-ééé?“ úlekem ze sebe vykoktal Ferdinand a kýchl si, protože ho cosi smradlavého zaštípalo v nose.
„Ahoj, zajíci,“ zavolala veverka a seskočila z větévky těsně nad zajícovýma ušima.
„Ahoj, Veveruško, také se procházíš po lese? Jsem tak rád, že už je téměř jaro!“
„No, vždyť! To já taky!“ usmála se na zajíce a zadívala se na modré nebe, po kterém pluly bílé obláčky.
„Veverko, zajíci, zdravíme vás!“ zašvitořily obě sýkorky, které se snesly z oblohy a posadily se k nim do trávy.“
„Tak teď už tu chybí snad jenom Špulinka,“ vesele pronesl zajíc.
„Kva, kváá, komupak tu scházím?“ ozvalo se z houští, ze kterého právě vyskočila malá zelená žabka.
„Špulinko, tak rád tě vidím!“ pozdravil zajíc a pak se dali všichni do řeči.
„Ha-ú… u-úúú,“ ozvalo se.
„A to vyje kdo?“ zvědavě kvákla Špulinka.
„No né, vy to nevíte?“ podivila se veverka. „Vždyť je to ten nový, v zimě se objevil v lese,“ opověděla.
„Nový, kdo?“ zašvitořila starší sýkorka.
„To je přece Hejkal Šipinka!“ řekla Veveruška, „svůj příbytek má v roští pod mou borovicí.“
„Jé, maminko, prý hejkal, já se bojím!“ zavzlykala malá sýkorka.
„Ale, Luisinko, bát se vůbec nemusíš,“ ujistila ji veverka. „No, víte, on je to spíš takový popleta než strašák. Ale uvidíte sami, myslím, že podle vytí ho brzy spatříme.“
A opravdu. Sotva to dořekla, ozvalo se hlasité – „ha-úúú,“ které však hejkalovi uvízlo v krku, když spatřil partu kamarádů, které nečekal. Hejkal se rozkašlal. Veverka nemeškala, přiskočila k němu, chytila ho za ramena a pověděla:
„Klid, Šipinko, jen klid. Není důvod k panice. Jsou to moji kamarádi, seznámím vás. Bydlí také v lese a říkali, že umíš krásně výt.“
Šipinka se v mžiku uklidnil a pak důstojně pronesl:
„Já nevyju. Já zpívám! To jen tak pro pořádek, aby bylo jasno! Však je mi velkou ctí, přátelé, že vás poznávám.“ Když to Šipinka dořekl, všem se hluboce uklonil.
„Co je to za kašpara?“ pomyslel si zajíc, ale svůj dojem si nechal raději pro sebe.
Hejkal Šipinka se všem náležitě představil a pak zakroutil svým dlouhým nosem:
„Prátelé!“ zvolal, „cítíte to?“
Všichni okamžitě zbystřili a snažili se zjistit, co má hejkal na mysli. Než však stačili cokoliv říct, zvolal:
„Tak tomu říkám síla! Kdyby bylo léto, řekl bych, že tu poblíž roste hadovka smrdutá. Jenže teď v předjaří? Ha-úúú…“ zavyl dlouze Šipinka a zacpal si raději nos.
„No, jo, máš pravdu, Šipinko, něco tu vážně smrdí,“ čichala kolem veverka.
Všichni se na sebe zvídavě podívali a hejkal pronesl:
„Následujte mě, přátelé. Můj nos na to přijde. Ještě mne nikdy nezklamal.“
Hejkal zavětřil a vydal se za nosem úzkým chodníčkem mezi vysokými smrky.
Zajíc, veverka Veveruška, obě sýkorky i žabka Špulinka ho následovali.
„Ha! Je to blízko, už je to blízko, ha-úúú!“ zavyl hlasitě hejkal a vyděšený tchoř Ferdinand schovaný pod drkotající se peřinou se tak bál, až jeho strach zamořil úplně celou místnost…
„Odtud to vychází, přátele!“ zakřičel náhle Šipinka, když se před nimi objevila malá chaloupka pod jalovcem.
„Tady přece bydlí Ferdinand!“ zvolal zajíc a běžel hned ke dveřím. Zaťukal na dveře a čekal, že mu Ferdinand otevře. Ten ale nereagoval.
„Ferdinande, to jsem já, zajíc, otevři!“
Jenže tchoř neotevřel. V chaloupce bylo ticho a zvířátka ještě víc znepokojil divný odér, který se linul kolem.
„No já asi vážně padnu, přátelé!“ přiznal se hejkal a raději se posadil do mokré trávy.
„No tak, Ferdinande, to jsem já, zajíc, otevři! Je tu se mnou ještě veverka, Špulinka, sýkorky a taky hejkal.“
Jenže, jen co tchoř zaslechl – hejkal, vyděsil se úplně a nebyl schopný jediného slova. Zvířátka neměly tušení, co se mohlo stát a tak před chaloupkou jen mlčky čekaly, co se bude dít.
Po chvíli ticha se přece jen pohnula peřina a tchoř vystrčil hlavu. Když tu uviděl oknem zajíce, jak nahlíží dovnitř.
„Ferdinande, vidím tě! No tak, vylez a otevři, vždyť vidíš, že jsem to já.“ Volal na tchoře zajíc.
Ferdinanda to uklidnilo a tak pomalu vylezl z postele a loudal se ke dveřím. Tu však zahlédl kalendář s velkou třináctkou a vyděsil se znovu.
„Ferdinande, proč neotvíráš, jsi v pořádku?“ ptal se zajíc.
„Jsem…“ tiše odpověděl tchoř.
„A co ti to tam tak děsně smrdí?“ zvědavě se optal zajíc.
„No, to je asi plynový sporák…“ vymyslel si tchoř, protože se trochu styděl.
„Ale ty žádný plynový sporák přece nemáš!“ udivil se zajíc.
„Tak to musí být ten kanál venku,“ přesvědčoval ho tchoř.
Zajíc by mu nejspíš uvěřil, ale v tom přiskočila ke dveřím veverka a hlasitě křikla:
„Jenže ty nemáš kolem chaloupky ani kanál!“
Nastalo ticho… tchoř se styděl, zajíc ničemu nerozuměl, hejkal kroutil hlavou a držel si nos, sýkorky jen mlčky poslouchaly a Špulince začalo vše pomalu docházet.
Po modré obloze proplul šedivý mrak a na pár chvil přikryl zářící slunce. Velký mrak zastínil i chaloupku, a vtom se z ní zděšeně ozvalo:
„Zdrhejte! Je to tady! V pátek třináctého se vždycky něco stane!“
„Cože? Dneska je pátek třináctého?“ zděšeně vykřikl Šipinka a zježily se mu všechny chlupy. „Tak to není žádná legraceee, přátelé“ vykoktal ze sebe.
Zvířátka mírně znervózněly, ale přece jen, žádné ohrožení necítily. A tak se všichni přesunuli ke dveřím, aby vystrašeného tchoře společně uklidnili. Jenže ten najednou spustil:
„Slyšeli jste, kamarádi, pátek třináctého! Dnes je pátek třináctého a to není sranda! Je to šílený a nebezpečný den. I ten váš hejkal to říkal!“
„Ale, prosím tě, Ferdinande, jen žádnou paniku. Nic se nestane, otevři a uvidíš,“ přesvědčovala tchoře veverka.
„No to určitě!“ ozvalo se z chaloupky. „ Dnes už jsem venku byl a viděl jsem dost! Buďte rádi, že jste nepřišli dřív. Málem mě něco zaplesklo. Spadlo to z nebe! Dneska se prostě dějí katastrofy, vím to! A vy se raději bojte taky! Kdo se bojí, není zaskočen, když to přijde.“
„Já se ale nebojím, Ferdinande. Není čeho,“ odpověděla mu veverka.
„Ále měla bys!“ okřikl ji tchoř. „Pátek třináctého je nešťastný den. Co když se zadusíš ořechem? Vůbec bych se nedivil.“ Vylekal tchoř veverku a ona nad tím začala přemýšlet.
„No, hlavně se tady vzájemně strašte,“ zastříhal ušima zajíc.
„Zajíci, ty raději nemluv vůbec, pátek třináctého není sranda, až ti zaskočí do krku mrkev, pak už se smát nebudeš! A něco se dneska stane určitě!“ Ferdinand vylekal i zajíce.
„Kváá… no to snad ne, co to plácáš, Ferdinande, proč všechny děsíš? Jak si můžeš takto vymýšlet, kváá…“ rozčílila se žabka Špulinka.
„Já si nic nevymýšlím,“ odsekl tchoř, „vy jste o tom možná neslyšeli, ale já ano. Když jsem bydlel v kůlně u lidí, slyšel jsem toho dost! Pátek třináctého je prostě katastrofa! Doporučil bych všem nikam nechodit, nic nedělat, nic nejíst ani nepít a nejlépe ani nemluvit!
A jestli mi nevěříš, Špulinko, tak se nezapomeň na sebe podívat na hladinu studánky, až se k ní vrátíš. Jen pak nebuď překvapená, když na hladině spatříš místo sebe obrovskou nafouklou ropuchu!“
Špulinka raději zmlkla, protože o tomto podivném prý nebezpečném datu ještě neslyšela a Ferdinand, když si představil odraz škaredé ropuchy na hladině, se znovu vyděsil. A z chaloupky se pak vylinul takový zápach, že se všichni rozkašlali.
„Vždyť vám to říkám, za všechno může pátek třináctého! Ani slunce už nesvítí, podívejte!“ zakřičel tchoř a všechny zvířátka mu v tu chvíli uvěřily.
Když malá sýkorka viděla tu spoušť a také svou maminku jak se teď třásla strachem, hlavou jí problesklo – Skřítkové…
„No jasně, skřítkové by mohli pomoci!“ napadlo ji.
A tak na nic nečekala a rychle letěla tam, kde bydleli skřítkové. Zaklepala na dveře, a když jí Prnďulíček otevřel, vmžiku mu povyprávěla, co se v lese děje a jak tchoř Ferdinand úplně všechny vystrašil. Oba skřítkové – Prnďulíček i Šikulka nic nemeškali a vydali se do lesa. Naštěstí to nebylo moc daleko.
Když došli na místo, kde Ferdinand bydlel a spatřili své jinak vždy pohodové a veselé kamarády teď úplně vyděšené, věděli, že musí něco udělat. Ale jak? Co pomůže proti strachu a co je může uklidnit? Skřítkové na sebe mrkli očkem a pak zamířili k chaloupce.
„Ahoj, všichni!“ vesele zvolali na své kamarády.
„Jé, to jsou skřítkové! Kde se tady berete?“ zeptala se radostně veverka.
Skřítkové jednoho po druhém obešli, včetně hejkala Šipinky, aby se se všemi přivítali. Každého z nich obejmuli a pevně přitiskli k sobě. Zvířátka to uklidnilo, ucítily radost, spříznění, jistotu a bezpečí. Navíc, Prnďulíček každému do ucha tiše pošeptal:
„Neboj se, dnešní den je krásný a jedinečný, stejně jako ty. Na to nezapomeň!“
Jen zajícovi to musel zopakovat dvakrát, aby mu to došlo. To kvůli jeho dlouhým uším. Když oba skřítkové postupně všechny uklidnili, hned bylo zase líp.
„A co uděláme s tchořem, skřítkové?“ zeptala se Luisinka, „ten to všechno způsobil, to on se nejvíc bojí!“
„Luisinko, i tchoře zvládneme,“ usmál se Šikulka a oba jí poděkovali, že za nimi přiletěla.
„Ferdinande, to jsme my, skřítkové! Pojď ven, něco ti povyprávíme!“ zaťukali na dveře chaloupky.
„To ani náhodou, je pátek třináctého a já už jsem to málem schytal. Nikam nepůjdu!“ vykřikl tchoř.
„Dobrá, Ferdinande, tak zůstaň uvnitř, ale pojď alespoň ke dveřím, ať slyšíš, co povídáme,“ řekl nahlas Šikulka.
„No, to právě nepůjde!“ ozvalo se bázlivě z chaloupky.
„A proč, ne?“ otázali se skřítkové.
„Protože vedle dveří visí kalendář, na kterém je napsáno pátek třináctého!“ vykřikl zděšeně tchoř.
„Aha, tak to máš pravdu, ale víš, co? Poradím ti,“ odpověděl Prnďulíček a pokračoval:
„Tak zavři oči, Ferdinande, běž pomalu ke kalendáři a otoč ho třináctkou ke stěně. Pak oči otevři a uvidíš jen prázdný list. Čistý a bezpečný!“
Tchoř chvíli váhal, moc se mu do tak nebezpečné akce nechtělo, ale pak se přece jen přemohl a udělal přesně to, co mu Prnďulíček poradil.
„Tak co, hotovo?“
V chaloupce bylo ticho. Ale pak se přece jen nejistě ozvalo:
„Jó, zkusil jsem to.“
„No, a? Už jsi otevřel oči?“ zeptal se Prnďulíček.
„Ještě ne.“ Odpověděl váhavě tchoř.
„Tak je otevři! Tři, dva, jedna… teď!“ odpočítal mu Prnďulíček a znovu se ho zeptal:
„Tak co?“
„Nic.“ Ozvalo se z chaloupky.
„Co nic?“ nechápal Prnďulíček.
„No, nic nevidím! Jen prázdný list kalendáře,“ špitl tchoř.
„No hurá, jupííí! Ty jsi ale pašák, Ferdinande! No vidíš, jaký jsi hrdina!“ zaradovali se skřítkové.
„Hrdina? Hmm, říkáte, že jsem hrdina?“
To slovo se tchořovi zalíbilo. A ještě víc jeho význam. Trochu se usmál, ale přece jen, raději zůstal sedět za dveřmi.
„Skřítkové, vy jste fakt skvělí!“ zvolala malá sýkorka, „všechno jste zase zachránili!“
„To ne my, Luisinko, ale ty, protože jsi nepropadla panice a pomohla jsi tak ostatním. Jsi prostě úžasná!“
Všechny zvířátka se teď usmívaly a hejkala napadlo, že by si mohli pro radost společně zazpívat. A jak jinak, začal jako první svým „ha-úúú…“
Když si zazpívali, všimli si, že se dveře tchořovy chaloupky mírně pootevřely.
„Ferdinande! No vidíš, jsi pašák!“ Radostně pokyvoval hlavou zajíc.
„Pojďte se všichni posadit a Prnďulíček nám něco povypráví,“ pobídl všechny Šikulka. „Je skvělý vypravěč a vysvětlí vám, proč se dnešního dne nemusíte bát,“ dopověděl a zvedl ze země velkou šišku, která ráno spadla ze stromu. Pak se všichni usadili a Prnďulíček začal povídat…
„Kamarádi, i my jsme slyšeli mnoho pověr od lidí. Někteří věří, že pátek třináctého je nešťastný den, někdo dokonce říká, že je nebezpečný a tak očekává, že se zákonitě musí něco špatného stát. Pravda je ale taková, že je to den naprosto fantastický! Vždy se v něm může stát víc dobrého!
Pátek je přece dnem radosti a těšení se na dny volna, které máte před sebou. Proč by tedy měl být nešťastný, když se již dnes všichni těšíme na víkend?
A třináctka? Když se nad ní zamyslíte, tak můžete vidět, že je složená ze dvou čísel. Můžete si představit, že jsou to dva kamarádi. Každé číslo je jiné, jedinečné, jako každý z vás. A proto když se spojí dohromady, vytvoří skvělou vzájemně se podporující dvojici. Třeba jako my dva tady se Šikulkou, nebo ty hejkale se zajícem anebo tuhle Ferdinand a veverka. Cožpak může z takového skvělého propojení vzniknout něco nešťastného?
„Hmm,“ zamumlal hejkal Šipinka, pošimral se na nose a pronesl:
„Pánové, to máte zcela jistě pravdu. Z našeho spojení, mohou vzniknout jen samé klady,“ přesvědčivě všechny ujistil.
„No tak vidíte!“ zasmál se Prnďulíček, „ není čeho se obávat. Třináctka je skvělé číslo! Skládá se z jedničky, která je základem všeho. Je pevná a rozhodná, má v sobě sílu a energii odhodlání. Jednička je číslem nových začátků a šťastných dnů. A trojka? No to je teprve skvělé číslo! Trojka je přátelství, číslo komunikace a tvoření. Je veselé a šťastné!
Když se tyto dvě parádní čísla spojí, pak teprve vznikne parádně parádní číslo! A to je dnešní třináctka! Šťastné číslo ve šťastný den! Není čeho se bát. Já miluji pátek třináctého, jako každý jiný den. A obezřetnost, ta je přece přirozená a na místě vždy, v každé situaci. Neznamená to však, být spoutaný strachem a úplně vyděšený.“
Prnďulíček pak ještě jednou zopakoval:
„Dnes je skvělý den a to je vždy důvod k úsměvu!“ pak udělal pár legrácek a začal se hlasitě na celé kolo smát a všichni se dali do smíchu také.
„No, Prnďulíčku, opět jsi zabodoval, já pořád říkám, že jsi hlava!“ pochválil ho Šikulka. Potom šel, otevřel dokořán dveře tchořova domečku a ukázal mu šišku.
„Vidíš, Ferdinande, byla to jen šiška, co spadla ráno ze smrku. Jenže ty, protože jsi u lidí mnohokrát slyšel, že je pátek třináctého nešťastný den, kdy se dějí pouze špatné věci, začal ses automaticky bát. A tak když ze stromu spadla šiška, která vůbec netušila, že je zrovna pátek třináctého, a spadla by i kdyby bylo třeba druhého, vylekal ses a mylně ses ujistil, že to musí být pravda. Teď už ale víš, že tomu tak není.“
Šikulka se na tchoře usmál a ten přitakal:
„No, jo máte pravdu skřítkové, teď už tomu rozumím a vám věřím, jak jste prve říkali, že jsem hrdina. Dneska je vskutku skvělý den, vždyť jsem to ráno viděl. Svítilo slunce a venku bylo krásně. A to se přece nezměnilo, ať už se děje cokoliv. Je to fakt bezva den! A navíc, jsme tady všichni pohromadě a to chce pořádnou oslavu!“ vesele zvolal tchoř a obrátil kalendář zase naopak, třináctkou směrem nahoru.
„Tak pojďte dál!“ zvolal tchoř, „pozvu vás na něco dobrého a oslavíme dnešní den všichni společně!“
Hejkal se ale chytil za hlavu. Při představě, že by měl vejít do tchořova stále ještě zamořeného domku, hlasitě zavyl – vlastně zazpíval: „Ha-úúú…“
Naštěstí tu však byli skřítkové, mrknuli na sebe a Šikulka přátelsky řekl:
„Milí kamarádi, a co kdybychom se raději vydali k nám do větrného mlýna? Máme tam spoustu dobrot a rádi bychom vám něco přichystali. Uděláme si procházku lesem a pokocháme se probouzející se přírodu. Souhlasíš s námi, Ferdinande?“
„Vlastně, jo. Rád bych vás pozval k sobě, ale nevím proč, nějak mi tu smrdí odpad, musím ho nechat opravit. Bude lepší, když dnešní den oslavíme jinde.“
„No tak jdeme, přátelé!“ zvolal vesele Šikulka a šibalsky se na Prnďulíčka usmál.
„Ještěže tak,“ oddech si hejkal Šipinka. Potom se sehnul k zemi a utrhl malou křehkou sněženku, kterou podal veverce Veverušce.
„Milá přítelkyně, jsem potěšen, že jste mne seznámila s tímto osazenstvem lesa. Myslím, že se tady nudit nebudu. Za to si zasloužíte malou pozornost, jaro již klepe na dveře. Cítím to v nose,“ usmál se na Veverku Šipinka a oba se pak vydali úzkým chodníčkem za partou kamarádů, kteří dnes všichni společně oslaví tento báječný den.
Pátek třináctého je skvělý! Vždyť se skládá z jedničky a trojky. Dvou kamarádů. Není třeba se bát ani věřit pověrám. Je vždy takový, jaký si ho uděláme. Budeme-li dělat věci, které nás těší a budeme-li se společně smát, bude parádně parádní. Přesně tak, jak o něm vyprávěli skřítkové. J
Adresy pro zasílání obrázků a komentářů pro děti i dospělé, které mne velmi potěší: Bruzkovajana@seznam.cz nebo JMBruzkova@gmail.com
Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs
O autorce:
Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.
Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové
(i s věnováním) na e-mailové adrese: JMBruzkova@gmail.com
Více infa: www.projektskritkove.cz
Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs
Foto: Jana M. Brůžková
