Neměla dobrý den. Vlastně již nějakou dobu se cítila hodně zle. Byla zklamaná a plná úzkostných pocitů uvnitř, se kterými si neuměla poradit. Ti, kterým věřila nejvíce a na kterých jí tolik záleželo, jí ublížili. Přesně tak to vnímala. Emoce plné zklamání a skleslosti ji naprosto ovládly a ona je v té chvíli nedokázala přijmout a zpracovat. Lítost, smutek, stres, zklamání, zloba a strach se vkrádaly do jejího nitra…
Musela ven, protože mezi čtyřmi stěnami se všechny její pocity ještě více prohlubovaly. Venku bylo teplo a tak si na sebe oblékla jen lehké bílé šaty.
Vydala se směrem k řece na své oblíbené místo. Cestou nikoho nepotkala, protože dopoledne byla většina lidí v práci. Ona si ale musela vzít na pár dní volno, protože byla vyčerpaná a nemohla se na nic soustředit. Nevěděla jak dál, potřebovala všemu, co se jí v životě přihodilo porozumět, aby to mohla uchopit a se vším se nějak vypořádat. „Chce to čas…“ napadlo ji při procházce u řeky. „Jasně, čas to chce. To ví každý, ale co teď? Jak mám porozumět tomu, proč mne ve vztazích s ostatními potkávají tyhle věci? Proč mne nikdo nepochopí a neopětuje to, co já dávám ostatním? Kde jsou ty spřízněné duše?“ mluvila sama se sebou. Věděla, že tam není nikdo, kdo by její slova plné úzkosti mohl zaslechnout.
Ucítila vůni řeky, která pokojně plynula. Zastavila se. Nadechla se zhluboka a pak znovu a znovu. Vůně teď byla intenzivnější a ona ucítila teplo paprsků slunce, jež se opřely do její posmutnělé tváře. Jen kousek nad ní proletěli ptáci, hlasitě švitořili a usadili se na staré olši, která tu musela být nejméně šedesát let. Rozptýlilo to její sevření ve vlastním trápení, na nějž neustále upínala svou pozornost a ono ji den ode dne víc a víc ovládalo.
Zadívala se do koruny mohutné olše, jejíž listy teď ve větru šelestily, zahlédla dva ptáky, kteří před chvílí prolétli kolem, a po jejich vzoru se posadila na nábřeží pod vysoký strom také. Dívala se na plynoucí řeku, na její hladinu, ve které se odrážely paprsky slunce a tvořily na vlnkách třpytící se záblesky. Vnímala řeku, slunce, vítr a zpěv ptáků.
Seděla tiše, sledovala hladinu třpytící se řeky a čerstvost dnešního dopoledne.
Po chvíli zavřela oči a zaměřila svou pozornost na to, co vnímá kolem sebe. Zaposlouchala se do zpěvu ptáků, do tekoucí řeky a větru, který si pohrával s lístky vysoké olše a jejími vlasy. Náhle zjistila, že její bolest už není tak velká. Zůstala v tomto opojení, protože po dnech prázdnoty a smutku znovu ucítila radost a uvolnění.
V tomto jedinečném okamžiku ponořená do svého nitra, v tichu a míru sama se sebou se nečekaně ocitla v prostoru, který byl prázdný. Nebylo tam nic. Nebyly tam domy, ulice, řeka ani tráva. Nic, co by ji mohlo rozptylovat. Když tu spatřila sama sebe, jak stojí bosá v lehkém bílém šatu vedle starého muže s bílými vlasy, bosého, oděného v tomtéž bílém rouše. Všechny detaily jeho tváře přesně neviděla, možná to nebylo důležité. Cítila z něho však něco slovy nepopsatelného, něco co z něho vyzařovalo do širokého okolí. Byl to nekonečný mír, klid a moudrost. Radost, souznění, porozumění, láska.
Stáli tam dívající se jeden na druhého a ona měla pocit, že spolu bez jediného vyřčeného slova komunikují. Přes tuto zvláštní chvíli a podivné setkání se vůbec nedivila, kde se ocitla a z jakého důvodu tam je. Byla klidná a její srdce bylo naplněné, neboť rozuměla všemu, co jí stařec beze slov vyprávěl.
Po chvíli zvláštního stavu niterného rozpoložení a bezbřehého klidu, který prostor nabízel, pokynul stařec rukou, aby se podívala před sebe. Otočila se a v prázdném prostoru někoho spatřila. Viděla muže s delšími vlnitými vlasy, jenž byl oděn ve stejném bílém šatu sedícího na nízké stoličce s velkým proutěným košíkem u nohou.
Před sedícím mužem stála nekonečná řada čekajících lidí. Někteří stáli po jednom za sebou, jiní ve dvojicích nebo po třech zároveň. Konec zástupu však nešlo dohlédnout. Zdálo se jí zvláštní, že všichni tito lidé byli oděni v naprosto stejném šatu jako stařec, ona a muž s proutěným košíkem.
Když spatřila tento obraz, otočila se na starce a chtěla se ho zeptat, co to všechno znamená. Stařec však s klidným výrazem a úsměvem v tváři znovu pokynul rukou směrem k muži s proutěným košíkem a beze slov ji vyzval, aby se pozorně podívala ještě jednou.
Znovu tedy zhlédla k sedícímu muži v bílém šatu a všimla si, že každému z čekajících v řadě podává něco z proutěného košíku. Přesto, že mohla vidět vše, vnímala každý detail, jak k tomuto muži vztahují přicházející v očekávání ruku, neviděla, co přesně ten muž každému z košíku podává.
Bylo to zvláštní. Zprvu nevěděla, co to všechno znamená. Chtěla se otočit na starce a zeptat se ho. V tu chvíli však, ve zlomku vteřiny, jakoby se jí otevřelo srdce a ona procítila, poznala, prožila a pochopila, že ona je ve skutečnosti v tentýž okamžik pozorovatelem, sedícím mužem a zároveň také všemi čekajícími v nekonečném zástupu… Stála bez hnutí a nedovedla si to vysvětlit. Byl to tak silný prožitek. Tak neskutečně naprosto nepopsatelný slovy.
Při uvědomění jak silně tento okamžik cítí, ji mysl vyrušila a ona začala okamžitě přemýšlet a ptát se: „Co to znamená? Jak je to možné?“ A její vjem zmizel…
Snažila se o to, aby se ještě na chvíli mohla vrátit do stejného okamžiku a zjistit od starce víc. Ale nebylo to možné. To, co měla spatřit, cítit, prožít a pochopit ji bylo předáno.
Otevřela oči a její první pohled utkvěl na hladině řeky. Řeka teď byla jiná než před chvílí, i když její třpytící se hladina vypadala na první pohled stejně. Byla to zvláštní chvíle. Ona byla náhle klidná. Všechen její stres a úzkosti jakoby si řeka odnesla s sebou. Jen pořád netušila, co se stalo a co to všechno znamená. Přemýšlela, ptala se, snažila se vybavit znovu každý detail tohoto podivného setkání.
Zhluboka se několikrát nadechla a ucítila jak obrovskou má radost z toho, že jen kousek od ní zpívají ptáci. Z toho jak skvělé je, že dnes nemusí být v práci a sedí u řeky. Usmála se na sebe a do svého nitra, protože cítila po dlouhých týdnech zase opravdovou radost. A v tom něco pochopila.
Pochopila, že všichni jsme totéž. Jsme jedno. Všichni jsme spojeni se vším, jsme součástí všeho, protože vše je utvořeno z jednoho.
Pochopila, že když někoho něčím obdaruje ať už je to cokoli, co se ukrývalo v proutěném košíku, který viděla ať už je to úsměv, rada, vlastní zkušenost, hmotná věc, přátelství, láska, peníze, jídlo, radost nebo jen dobré slovo, vše se jí nesčetněkrát – nekonečně jako ona řada vrátí.
Možná jiným způsobem. Možná jinde. V jiném čase, na jiném místě, od někoho jiného. Na tom nezáleží. Vždy ale tehdy, když to nejvíce potřebuje a v podobě, která ji má vést dál na její životní cestě tím správným směrem.
Proto, aby jí život dával smysl a naplnění a aby i ona předávala dál své poznání. Proto, aby měla radost a aby pochopila, že její vlastní štěstí není závislé na druhých.
Tiše vstala, rukou si načechrala dlouhé vlnité vlasy, které ji vítr sfoukl do tváře a s úsměvem, klidným nitrem a s vděčností se vracela zpět po nábřeží domů…
O autorce:
Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také začínající spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.
Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové
(i s věnováním) na e-mailové adrese: JMBruzkova@gmail.com
Více infa: www.projektskritkove.cz
Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs
Foto: Jana M. Brůžková
