Po ročním boji s rakovinou zemřel v pátek producent Michal Zelenka, manžel a manažer trojnásobné Zlaté slavice Petry Janů. Byli spolu devětatřicet let. Petra Janů vzpomíná na seznámení s manželem i na to, proč se vzali či proč se rozhodli nemít děti v nedávno vydané knize Hvězdy popu, které jsme milovali. Kniha se mimo knihkupectví bude ještě do pátku prodávat i v trafikách a my vám z ní nyní přinášíme dvě ukázky z kapitoly, která je věnována Petře Janů a jejímu manželovi Michalu Zelenkovi.
…. Po třech letech od svého pokusu o sebevraždu se v Semaforu seznámila se svým budoucím manželem a manažerem, který z ní udělal hvězdu první velikosti. Ženatý Michal Zelenka (1948) působil v roce 1973 jako provozně-organizační referent neboli produkční v nedalekém Divadle Ateliér, které bylo tam, kde je dnes Studio Ypsilon, a spolu se Semaforem a Souborem písní a tanců to byl tenkrát jeden podnik – Státní divadelní studio. „Michal zrovna stavěl kapelu a nový program pro Karla Černocha, jemuž dělal manažera, a do toho programu chtěl jako hosta začínajícího zpěváka. Nejlépe ženskou, kterou nikdo nezná, aby nezastínila hvězdu a byla levná. Tak mu řekli, že v Semaforu mají novou babu, ať se na ni zajde podívat, že sice vypadá příšerně, ale slušně zpívá. Tak se na mě byl podívat, a po představení mi řekl, že když zavřel oči, že to bylo dobré. A abych za ním druhý den přišla, což mě potěšilo, protože Karla Černocha jsem měla moc ráda. Následující den zkritizoval celou moji garderobu včetně účesu a prohlásil, abych zhubla, neboť jsem při výšce 168 centimetrů vážila 69 kilo. Hrozně mě ty jeho řeči naštvaly, ale když řekl, že by to se mnou zkusil, pokud se sebou udělám radikální změny, souhlasila jsem. Nakonec mi sehnal lidi, kteří na mě pořádně zpracovali tak, že jsem se po čase ani nemohla poznat,“ přiznává Petra, která nakonec vytvořila s Karlem Černochem za doprovodu skupiny Akvarel zajímavou dvojici, v níž jeho ležérnost kontrastovala s její dravostí.
Mimo Zuzany v Semaforu Petra hrála a zpívala po boku Josefa Dvořáka v neobvyklém představení Má hlava je včelín, či v Suchého a Havlíkově semaforské Kytici, kde převzala Bludičku a písničky po Haně Zagorové, ze které se stala velká hvězda a odešla na volnou nohu budovat svou pěveckou kariéru. „Najednou zjistili, že mohu zaskočit kdykoliv a za kohokoliv, takže mi dodneška říkají záskokanda. Kromě Suchého, Dvořáka a Molavcové jsem snad hrála za všechny!“ směje se Petra, která později zároveň s účinkováním v Semaforu vystupovala i v Ateliéru v úspěšných hrách Jiřího Císlera Držte si klobouk, babi, pojedeme z kopce a Dejte pozor, babi, tady umřel chlap, v nichž hrál hlavní role Josef Dvořák, a účinkovala zde kapela Karla Černocha. ….
…. V roce 1976 Petra ještě technicky výtečně a působivě zazpívala part vystěhovalecké dívky Anny na albu rockové opery Titanic z pera Bohumila Ondráčka a Zdeňka Borovce, jímž jednoznačně všechny přesvědčila, že výkony, které podává, u nás v té době nemají konkurenci. A rovněž znamenala první umístění v tolik populárním Zlatém slavíku – tentokráte na 49. příčce. „To nejdůležitější v onom roce ovšem byl počátek spolupráce s Otou Petřinou a vzápětí s textařem Zdeňkem Rytířem. Konečně jsem našla své autory!“
A protože byli autoři, bylo na čase vydat se na sólovou pěveckou dráhu, po které Petra tolik toužila, a proto odešla ze Semaforu. „Semafor jsem velmi milovala, byla v něm báječná parta, ale chtěla jsem si vyzkoušet sólovou dráhu a být na jevišti sama za sebe. Nevím, jakým směrem bych se vydala, kdybych nepotkala Michala Zelenku, který mi na začátku kariéry vytvořil autorské zázemí v podobě Zdeňka Rytíře a Oty Petřiny. Po divadle se mi nestýskalo, ale po Kytici ano. Bylo to fantastické a nóbl představení, v němž jsem si postupně mohla vyzkoušet málem všechny role, a které bych si s chutí zahrála kdykoliv… Ale to mi vzali a asi mě tam už ani nechtěli…“
Být sólovou profesionální zpěvačkou ve druhé polovině sedmdesátých let minulého století, tedy v éře reálného socialismu u nás, představovalo mít vlastní doprovodnou kapelu, a hlavně aspoň několik singlů, které by dokázaly, že umělkyně je opravdu zpěvačkou. „Když mi někdo ze Supraphonu řekl, že dobře zpívám, a že bych měla natočit singl, neboli malou desku, jak se tehdy říkalo, byla jsem nadšená. Moc jsem si singl přála, ale Michal řekl ne, že na to mám ještě dost času. Nedovolil mi natočit písničky, které jsem chtěla. Vysvětlil mi, že nejprve musím mít dostatek kvalitního materiálu, aby bylo již z prvních snímků jasné, jak bude vypadat první nebo druhé elpíčko. Když jsme začali s Michalem bydlet společně, a já už dva roky hrála a zpívala v Semaforu, nabrala má touha po singlu nebývalých rozměrů. Vůbec jsem ale nevěděla, co pro to mám udělat. Naštěstí jsme v pravý čas potkali u benzínové pumpy textaře Zdeňka Rytíře, který mi řekl, že šanci prorazit budu mít pouze v případě, že budu zpívat něco, co tu ještě není. Zároveň se svěřil, že spolu se skladatelem Otou Petřinou shánějí zpěvačku, která by zpívala rock, neboť zpěvačka tohoto typu u nás v té době nebyla, a oni chtějí udělat Suzi Quatro. A bylo rozhodnuto. O rocku jsem nic nevěděla, a tak mě Zdeněk seznámil s Otou, který mi přinesl obrovské množství různých rockových desek,“ vzpomíná Petra, jak se z ní stala rocková zpěvačka. Prostě vyplnila mezeru na trhu a stala se chytrým marketingovým tahem Zdeňka Rytíře, Oty Petřiny a částečně i Michala Zelenky! Ještě štěstí, že tenkrát na trhu nechyběla zpěvačka lidovek nebo dechovky, protože Jarmila Šuláková i Zorka Kohoutová už zpívaly a byly populární.
Petra tedy změnila image a jako nový rockový objev československé hudební scény začala vystupovat zásadně v přiléhavých kalhotách, se zachmuřenou tváří později dokázala na koncertech lehce manipulovat i s tisícovými davy. Petra byla spolu s Janou Kratochvílovou (1953), s níž si rozdělily fanoušky na dva tábory, nejvýraznějším mladým talentem počátku osmdesátých let. Přestože v té době obě zpívaly rockovou muziku, jejich pozdější cesty se neuvěřitelně liší. Kratochvílová začínala s kolovrátkovými popěvky ve skupině Kroky Františka Janečka, ale brzy utekla k rocku a založila si svou skupinu Motor a poté Heval. „Jasně, že jsem sledovala, co dělá. Vždyť jsme tu byly jen dvě ženské, co dělaly rockovou muziku. A snad ještě občas Věrča Špinarová. S Janou jsem si rozuměla, ona byla taková příjemně prdlá.“
A zatímco výstřední a svá Jana Kratochvílová nehodlala dělat ústupky totalitním mocipánům a v roce 1983 emigrovala do Anglie, kde dodnes žije, z rockerky Petry se časem stala popová zpěvačka, která to dotáhla až na trojnásobné vítězství v prestižní anketě Mladého světa Zlatý slavík o nejpopulárnější interprety roku, a na čas se stala československou zpěvačkou číslo jedna. Jana se zase meditacemi proměnila z Jany Pope, Z Goddess, Zuru, Heretyku až po současnou Jasmínu, která nás šokuje nejen zpěvem, ale i svými kostýmy, ale i »kosmickým« líčením a názory. „Viděla jsem s ní Burianův den žen v České televizi a nevěřila vlastním očím a uším. Bylo to šílené. Natáčeli v Lapidáriu na Výstavišti mezi sochami, Jana měla na hlavě nějakou helmu s rohy a říkala takové věci, že jsem vůbec nevěděla, zda to myslí vážně. A ona to asi fakt myslela vážně… Úplně mě obcházel mráz a sama sebe jsem se ptala, kam se to dostala,“ je Petra zaskočena z proměny své někdejší největší konkurentky a jako zpěvačku jí nechce hodnotit. „Slyšela jsem ji v televizi s nějakou skupinou a ona vydávala jenom nějaké skřeky. Tak nevím, jestli ještě zpívá, ale ty její staré věci se mi tenkrát líbily strašně.“
Nakonec Petra podepsala exkluzivní smlouvu s československým největším a tenkrát do značné míry i monopolním hudebním vydavatelstvím Supraphon a její sólová rocková kariéra se rozjela na plné obrátky! Rockové kostýmy, nové fotky, které udělal prestižní fotograf všech tehdejších hvězd Alan Pajer a tandem Petřina–Rytíř pro ni začal skládat první písničky. „S oběma jsem se natolik spřátelila, že k nám chodili nejen vymýšlet mou další pěveckou kariéru a nové písničky, ale taky hrát mariáš. Michal doma založil správní radu, ve které byl mimo něj a Zdeňka s Otou ještě producent Antonín Matzner, a každý z nich měl po jednom hlase pro případ, že se hlasovalo. Já seděla ve vedlejší místnosti bez možnosti cokoliv ovlivnit. Až v pozdější době jsem bývala na porady přizvána, postupem doby měl můj hlas stále větší váhu, a třetí elpíčko Já & My jsem si už z velké části vymyslela sama… Časem začali na společné porady chodit i legendární choreograf Frank Towen a fotograf Alan Pajer. Když jsme měli dostatek písniček, sestavil pro mě Petřina kapelu Pro-rock, s níž jsem natočila svůj vytoužený první samostatný singl s písněmi Akce ženich se odkládá a Dvacáté století. Singl se dobře prodával, a proto jsme začali připravovat další,“ vzpomíná Petra. Vyšel rovněž v roce 1977 se songy Kondiciogram a Tisíc stran formátu A 1. To už jí Supraphon vydal jako nové hvězdě první barevnou oficiální podpiskartu, aby měla co podepisovat fanouškům, a protože se její SP desky velmi dobře prodávaly, další už nevyšly v anonymním obalu, ale s její fotografií. A začalo se připravovat Petřino debutové elpíčko, na které všechny písně složil Petřina a otextoval Rytíř. Nahrávalo se v červenci 1977 v nejlepším pražském nahrávacím studiu Mozarteum, dostalo název Motorest a vyšlo v roce 1978. V té době vyrazila Petra s Pro-rockem po čtyřměsíčním perném zkoušení i na koncertní pódia se stejnojmenným komponovaným programem. A krátce poté vznikla i exportní anglická verze Motel-Rest, která vyšla v roce 1979 a prodávala se v krajinách našich spřátelených socialistických bratrů, kam Petra jezdila koncertovat nebo soutěžit na festivaly.
Ještě než album vyšlo, tak jeho titulní písnička Motorest postoupila i na Bratislavskou lyru 1978, která se konala vždy na jaře. Samozřejmě vyšla i na lyrovém singlu – ovšem opět na jeho druhé straně. Na první byl Karel Zich s hitem Měla na očích brýle. „První kolo, v němž krajské poroty poslouchaly písně z pásků, jsem prý vyhrála, avšak když jsem se objevila na obrazovce, dostala jsem pouze jediný bod. Porotci byli mým novým zjevem otřeseni stejně jako Rudé právo, které tehdy strašně zkritizovalo můj kostým, na nějž jsem byla velmi hrdá. Kritice se nevyhnul ani účes, a tak mě nepřekvapilo, když jsem skončila jako předposlední. Říkali mi, že přece nechci, aby takhle vypadaly holky na ulicích, ale když tak za rok chodila každá druhá, bylo to už všem jedno. Zásluhou přímého přenosu rádia i televize jsem se dostala do širokého povědomí posluchačů jako křičící střapatá dračice v kalhotách – a vypukly generační problémy. Rodiče mě nenáviděli, děti zase milovaly. Navíc koncertní podoba Motorestu, kterou režíroval Jan Kratochvíl, byla velká show plná světel, kouře, převleků, zrcadel, výbuchů a podobných efektů. Něco takového tu tehdy dělal pouze Vašek Neckář,“ vzpomíná Petra. Jen málokdo ovšem věděl, že pódiová image je pravým opakem v soukromí tiché a mnohdy málomluvné Petry.
První koncert nové zpěvačky, kapely i koncertního pořadu se konal v roce 1978 v Kralupech nad Vltavou, a narvaný sál Petru nechtěl pustit z pódia. „Ota Petřina byl z toho natolik v šoku, že okamžitě po koncertě odjel domů a složil písničku Koncert končí, kterou jsme naše vystoupení definitivně končili, a zařadil ji i na mé druhé album, které se jmenovalo Exploduj!.“
Monstrózní koncerty a dosud v Československu nevídaná prezentace »ječící« zpěvačky, pohazující mikrofonem v ruce, a se zajímavými tanečními kreacemi, které se naučila u Towena, vyvolávala nelibost pořadatelů, ale i střední a především starší generace. Na naši nejlepší uměleckou agenturu Pragokoncert, která Petru zastupovala, se začaly hrnout anonymní dopisy o tom, jak pohoršuje mládež, nemožně se chová, a dokonce, že pod kostýmy nenosí podprsenku.
Všechny maléry jezdil na agenturu urovnávat právě manažer a Petřin přítel Michal Zelenka, za kterého se v sobotu 11. listopadu 1978 zcela nečekaně vdala. Nevěsta byla oblečena do tmavého a samozřejmě měla kalhoty! Za svědky jim šli Ota Petřina a producent Antonín Matzner, který měl v Supraphonu na starosti její desky. „Měli jsme tehdy vystupovat na festivalu politické písně Banskobystrické zvony, na nějž jsme nechtěli jet. Protože nám na agentuře pohrozili, abychom si to rozmysleli, protože když tam bezdůvodně nepřijedeme, nemuseli bychom už hrát vůbec, Michal jim nakonec řekl, že se zrovna v den konání festivalu bereme. Dnes ovšem říká, že to nebylo kvůli festivalu, ale kvůli mně, protože jsem prý byla hrozně vdavek chtivá… Hostina proběhla v pražské restauraci U Labuti a mejdan potom pokračoval v našem bytečku 1+1 málem až do rána,“ směje se Petra. A jejich pracovní i osobní vztah trvá dodnes. Příští rok oslaví čtyřicet let, co jsou spolu.
Jak moc je pro Petru ve vztahu důležitá věrnost? „Myslím, že ani ne tak věrnost, jako důvěra. Když schází důvěra, je potom všechno špatné.“ Znamená to snad, že by nevěrnému manželovi odpustila? „To záleží na okolnostech, jak k ní dojde, jakým je to stylem a po jaké době se to dozvíš… Nevím, ale dá se to řešit,“ říká velmi rozumně.
Přestože je s manželem již čtyři desetiletí a vdávala se jen pár dnů před svými šestadvacátými narozeninami, tedy poměrně mladá, rozhodla se pro život bez dětí. Vzpomínky na dětství byly tak kruté, že nenašla odvahu mít děti, aby je náhodou nepotkalo něco podobného, jako ji. „Neumím s nimi zacházet a neunesla bych za ně zodpovědnost po celý život. Nejsem Herodes a strašně si vážím těch, kdo dokážou vychovat slušné lidi, což dnes není vůbec snadné. Pořídit si dítě, a pak je dát na vychování k babičce nebo si k němu zajistit chůvy a tety, mi připadá vůči němu nespravedlivé. Věděla jsem, že děti do mého života nepatří. Navíc jsme se Zelenkou oba takoví poranění z dětství, protože je taky z rozvedeného manželství. U nich doma dokonce profesorka jaderné fyziky a inženýr ekonomie řezali rádio napůl. Když později dělal jeho táta ředitele podniku Ovoce-zelenina a tady nebylo žádné ovoce, tak mu vždy na Vánoce posílal košík exotického ovoce, ale on si ho nesměl vzít, protože máma řekla, že to zavazuje. Koukali na ty pomeranče a banány, a pak je snad vyhodili nebo poslali otci zpět. Oba dva jsme v tomto takoví pokřivení a já jsem nikdy nepocítila touhu mít děti. Krom toho Michal má dceru, takže kdybych dneska pocítila nějaké mateřské cukání, tak si ho odbudu jako babička.“
A ani nikdy v budoucnu Petra svého rozhodnutí nemít děti nelitovala. „Myslím, že se dá žít plnohodnotný život i bez dětí. A když vidím ty tragédie okolo, co děti někdy dokáží, tak si říkám zaplať pánbůh, že je nemám,“ dodává s tím, že děti nejsou zárukou toho, že by se ve stáří o své nemocné a mnohdy nemohoucí rodiče postaraly. „Můžou být stokrát dobře vychované a potom se na tebe stejně vybodnou. Zažila jsem to u mnoha svých přátel. Já tělu neubližuju, chodím na preventivní prohlídky, a proto doufám, že své tělo dovedu ke konci v pořádku, abych byla soběstačná,“ dodává Petra. Občas i přemýšlí nad tím, že se jednou konec přiblíží, ale jinak smrt neřeší a závět napsanou nemá. „Je mi to úplně jedno, protože jak umřu, už mně to bude fuk.“ ….
Foto: www.hvezdypopu.cz
