Pokračování dokumentárního cyklu Tajemství rodu II je tu. První díl cyklu, vyprávějící příběh Jiřiny Bohdalové, se na obrazovkách ČT1 objeví již v úterý 1. září od 21 hodin. Mezi dalšími dokumenty bude i Tajemství rodu Natálie Kocábové.
Natálie doma slýchala o tom, jak se do osudu jejího dědečka, evangelického faráře Alfréda Kocába, a babičky Darji promítl podpis Charty 77. S disidentským životem se ale blíže seznamuje až při pátrání po příbězích svého rodu. S otcem Michaelem také poprvé studují to, co o jejich rodině nasbírala tehdejší Státní bezpečnost. Natálii ovšem mezi jejími předky nejvíce zajímají umělci. Potvrdí se příbuznost se slavným hudebním skladatelem Josefem Myslivečkem? A co odhalí objevení vzdáleného strýce, který se stal známým scenáristou a dramaturgem v prvorepublikových barrandovských studiích? A jak se Natálie vypořádá s rozkrytím historie předků z matčiny linie, kteří odjeli z Evropy do Jižní Karolíny a brzy se stali jednou z nejmocnějších otrokářských rodin amerického jihu?
Co vás přimělo se projektu zúčastnit?
Spíš si neumím představit takovou nabídku odmítnout. Kdo by nechtěl vědět víc o svých předcích? Ale samozřejmě mě dlouho připravovali na spolupracovníky a systém, jakým pracují. Kdybych neměla pocit, že to zvládnou perfektně, možná bych uvažovala víc.
Jak se na vaši účast tvářilo okolí? Nepokoušel se vám ji někdo rozmluvit?
Tak moje rodina z toho chytla horečku, až mi to bylo protivný. To se pořád přetřásalo, jakou linií by to mělo jít a jakým předkem se zabývat. Dokonce jsme se i několikrát pohádali, ale v dobrém. Občas jsem si připadala jako nejmíň podstatná část projektu. Ale je to dáno tím, že takový projekt je pro rodinu nesmírně přínosný, proto to tak všichni prožívali.
Kam všude vás natáčení pořadu zavedlo?
Kromě míst v České republice také do Charlestonu v USA.
Měla jste přehled o své rodové historii ještě před natáčením?
Přes máminu linii ano, tam to jde až ke germánským kmenům v sedmém století, čili tam jsem si myslela, že nic nového nezjistím, ale to jsem se krutě spletla. Já sice znám rodokmen, ale už ne ty příběhy a pár mi jich řekli. A to jsem málem spadla ze židle. Zejména z jednoho.
Objevilo se tedy i něco, co byste raději nikdy nevěděla?
Objevilo se něco, co mi rodina zakázala publikovat. Vlastně několik věcí. A jedna tedy předčila veškerá má očekávání. Ale jsem ráda, že to vím, už to mám začleněný v jednom románu. Jsou tam skutečně dech beroucí životy. Máme štěstí na zajímavé příběhy. I když některý nepotěší z morálního hlediska, pořád je to moje historie.
Ovlivnily vás nějak nová zjištění?
Ano, vystavěla, nebo spíše modifikovala jsem dle toho román, který se chystám začít psát příští rok. A uvědomila jsem si víc, jak odlišná jsou zázemí mých rodičů a jak prapodivný DNA mix to v nás, jejich dětech, vytvořilo.
Změnil se časem nějak váš pohled na vlastní rodinu nebo sebe sama?
Ano, celkem zásadně. Člověk slýchá příběhy svých předků a u některých se nudí, jiné jsou zábavné, ale častokrát si neumí představit, že ten příběh je on sám, že ho má napsaný v krvi a DNA a že se příběhy v různých vzorcích opakují, či objevují i v jeho chování – životě. Pak jsou tu kombinace příběhů. Jsou tam bojovníci za svobodu, jsou tam vykořisťovatelé, politici, faráři, umělci, vrazi… to všechno vytváří koktejl, z něhož se skládáte i vy. A to jsem si uvědomila. To si odnáším do života.
Foto: Česká televize
