Již v sobotu 25. ledna ve 20.15 hodin se Martin Dejdar představí televizním divákům ve zcela nové roli. Nastoupí jako kapitán soutěžního týmu v zábavné soutěžní show Máme rádi Česko. Na souboj vědomostí ho vyzval Jakub Prachař, jehož týmy v minulé řadě Máme rádi Česko vítězily. Jak se Martin v roli kapitána cítí a jaký je vlastně jeho vztah k Česku?
Jak se cítíte v roli kapitána?
V roli kapitána se cítím velmi dobře, protože týmy, které máme, jsou velmi dobrý. A hlavně tohle není typická soutěž, kde jde o výhru, ale jde o zábavu. A mně se na tom líbí to, že s námi můžou soutěžit i diváci doma, můžou si udělat týmy doma v rodině a připojit se. A taky to není soutěž, ze které by někdo mohl být frustrovaný, že nemá třeba historický znalosti, protože o tohle tady vůbec nejde. Je to v první řadě zábava, při které se lidi i něco dozvědí. A já se tady cítím velice dobře – a cítil jsem se tady dobře i jako soutěžící v první řadě.
Vy jste byl soutěžící? U jakého kapitána?
No jasně, já už jsem věděl, o co jde, i když teď jako kapitán mám větší zodpovědnost, je to víc vyhecovaný, musíte ten tým vést a oni na vás trochu spoléhají. Tehdy jsem byl u Kuby! Takže já jsem si vyzkoušel vlastně obě role – soutěžícího i kapitána. Ani jedna mi nevadila, nebo spíš – obě mě bavily a baví.
Můžete ovlivnit, kdo bude u vás v týmu?
Nene, to si dělá dramaturgie.
Necháte se vyprovokovat?
Tak je to zábava, lidi se musí bavit, takže my musíme myslet hlavně na ty diváky – nejde o výhru, ale o to, abychom udělali dobrou zábavu!
Ale vyhráváte rád?
No jasně, neznám nikoho, kdo by rád prohrával, čemkoliv…
…já jsem to myslela spíš tak, že někomu o výhru vlastně nejde…
Tak jsou takový, ty lidi nejsou ani soutěživý, ale já takový nejsem – já chci vyhrát! Obzvlášť když je to kolektiv, když už nejde jen o Vás. Tady už nejde jen o Vaše osobní ambice – když jde o kolektiv, tak je potřeba se za něj prát a pomoct mu, nejde se na to vykašlat. A tak to není jen v soutěži – to je ve sportu, všude, ve všech lidských činnostech. Jakmile je víc jak dva, tak nesou jeden za druhého zodpovědnost.
Jste vlastenec?
Jsem.
V jakém slova smyslu?
To má jen jeden slova smysl.
Myslela jsem to třeba tak, jestli byste mohl žít v zahraničí, tj. jak moc jste napoutaný na naši zemi a náš národ?
Já ale myslím, že nikdo nemůže říct, že by nemohl! Byly tisíce lidí, kteří prostě neměli na výběr, museli odejít bez ohledu na to, jak moc byli k český zemi poutaní. Za bolševika prostě museli jít pryč, a byli to vlastenci, kteří plakali hned kilometr za hranicemi, ale co jim zbývalo!
Co tedy pro vás to »vlastenectví« znamená?
Pro mne to prostě znamená to, že se rád vracím domů, třeba když jsem v zahraničí delší dobu. Ten pobyt venku je mi příjemný v tom smyslu, že vím, že se můžu vrátit, a proto si dost často vzpomenu na ty nedobrovolný emigranty, kteří žili v zahraničí a mysleli si, že se už domů nikdy nepodívají – a to je strašná představa!
Jakou českou vlastnost máte rád?
Mně se líbí třeba to, že jsme schopní mít dost dlouho nadhled a smysl pro humor. A že když o něco jde, tak jsme schopní se semknout – a to je vidět na různých sbírkách. Mne dodneška udivuje, kolik peněz jsme třeba schopni vybrat při různých televizních sbírkách – takže myslím, že umíme být taky empatičtí, což je pro život hodně důležitý, to já bych viděl jako pozitivní! No a ještě třeba, jak jsou český lidi použitelní, umějí si vždycky poradit. Ale to všechno jsou jen mé dojmy, nechci z toho dělat nějaké obecné české vlastnosti.
Co českého vozíte do zahraničí!
Já si nemůžu pomoct, ale prostě plzeňský pivo! Všude na světě mají pivo a všude tvrdí, že ho mají nejlepší! No a já když v zahraničí uvidím Prazdroj, tak se mi rozzáří oči, mám strašnou radost, běžím a koupím si ho!
Foto: TV Prima
