Lucie Seifertová (44) je úspěšnou spisovatelkou a ilustrátorkou. Vydala společně se svým nakladatelem a zároveň manželem Petrem Prchalem již několik knih a dokonce po ní měla být pojmenována i jedna z cen na udílení knižních cen Magnesia Litera. Jak se Lucie postavila ke kauze, která vznikla při odstranění jejího jména z názvu ceny, co pro nás připravuje a jak to chodí u nich doma? To se dočtete v exkluzivním rozhovoru, který nám poskytla.
Lucie, jak jste spokojená s výsledky knižních cen Magnesia Litera?
Musím se přiznat, že jsem kupříkladu vítězi v kategorii Kniha pro děti a mládež tajně fandila. Samozřejmě jsem musela fandit tajně, protože nemůžu ovlivňovat komisi. A i přes to, že je to moje velká konkurence, tak jsem s výsledkem spokojená. Ocenění je zasloužené. Jsem také ráda, že Knihu roku vyhrál Jiří Havlíček. A je milé, že od Magnesie dostal cenu 200.000 korun, s tím už se dá ledacos podniknout.
Jak jste vnímala kauzu s odstraněním vašeho jména z názvu ceny pro děti a mládež? Nebylo vám líto, že vaše jméno v názvu ceny nakonec nebylo?
Velice mě to zarazilo, nechápala jsem co je za problém, co se děje, protože jsem nikomu nic špatného neprovedla. Ale spíš to beru jako konkurenční boj. Ozvali se z nakladatelství a asi se jim nelíbilo, že prodáváme tolik knížek. Asi byli naštvaní a mysleli si, že mě tímto rozhodí. Já mám ale dvě krásné děti, které jsou vážně zlaté a ty mě okamžitě dostanou ze špatné nálady. Takže jsem si to ani nijak nepřipouštěla a šlo se dál.
Jak zvládáte tvorbu, když máte dvě malé děti? Není to pro vás přeci jen náročné?
Tak to víte, že to není taková legrace. Bohužel jsme během několika let teď ztratili obě dvě babičky, takže nám nemohou pomáhat, což je velice smutné. Ale můj vydavatel a zároveň tedy manžel se opravdu snaží. Je neskutečné, jak moc mi doma pomáhá a jak krásně to s dětmi umí. Musím ho pochválit. Hlídá, vaří, pere. Ale protože ví, že potřebuje ode mě knížku, tak si ani nestěžuje. Prostě něco za něco. Máme to vyvážené.
Takže máte vyšperkovanou domácnost a vládne pohoda?
Ne tak úplně doslova. Pod nohama nám občas křupe písek, co přinesou děti z pískoviště. Na koberci je namazaná lučina, ale jsme šťastní a veselí. A to je myslím to hlavní, žádné stresy.
Jak to vypadá s vaší další tvorbou? Chystáte nějakou novinku?
Začala jsem psát Světové dějiny pro dospělé, mám je rozdělané, mám rozmyšlené co a jak, ale chci počkat, až mi odrostou děti. Přeci jen na tohle se člověk musí více soustředit a já děti nechci zanedbávat. Jsou ve věku, kdy by se jim rodiče měli naplno věnovat. S manželem jsme se ale rozhodli dělat menší knížky a vytvářet Dějiny pro nejmenší, protože s těmi není tolik práce a jsou to kratší příběhy. Takže na těch pracuji soustavně, nebylo by dobré usnout na vavřínech.
Pomáhá vám třeba syn Toník, když tvoříte?
On je strašně bystrý, vše s ním probírám. Každá věc projde jeho kontrolou a je to veliký rádce. Jakmile řekne: Mami tohle mě nudí nebo tenhle pán se mi nelíbí, jak je namalovaný, tak to prostě změním. Protože už mám odzkoušené, že má vážně bystré oko. Asi z něj bude umělec.
Foto: Image.cz, Magnesia
