Někdy stačí tak málo a člověk uvěří v cokoliv. A to ať už v pozitivním či negativním směru. Denně vstřebáváme tisíce informací a přitom mnohdy netušíme, jak moc nás dokáží ovlivnit, zmanipulovat. Obzvláště ty špatné, které bychom chtěli ignorovat, přesto nám však nahání strach.
Stačí tak málo… Slyšíme-li negativní informace z více zdrojů a opakovaně, uvěříme, že jsme v nebezpečí. Anebo se v lepším případě alespoň tak nějak automaticky přepneme do pozice – mít se na pozoru.
Být bdělý samozřejmě nikomu ještě neublížilo, ale není bdělost jako bdělost.
Pokud na nás útočí pocity úzkosti, strachu nebo obav z budoucích věcí, které se ještě nestaly a pravděpodobně se nikdy nestanou v tom nejhorším scénáři, který jsme si pod nátlakem vlastních emocí vytvořili, pak nejsme schopni jednat uváženě a úměrně k probíhající situaci.
Ne nadarmo se říká a mnohdy již bylo vědecky prokázáno, že právě strach je tou nejničivější silou, která může mít nedozírné následky. A to nejen na našem psychickém i fyzickém stavu pokud působí silně, dlouho a opakovaně.
Náš život samozřejmě takovéto tíživé a nelehké situace přináší, neboť není procházkou růžovým sadem, kde bychom se mohli bezstarostně potkávat v naprosté pohodě, klidu s nekonečným úsměvem na tváři.
Ba naopak. Život je plný překážek, nemilých situací a těžkých zkoušek, které nás běžně potkají. Žádná z překážek, nečekaných těžkostí nebo zkoušek nás však nemá za úkol zničit. Potrápit ano, a to někdy docela dost a dlouho, ale i navzdory tomu, nám do života vstupuje proto, abychom vše nakonec zvládli. Abychom se poučili, něco změnili, ať už je to náš přístup, naše myšlení, názor nebo pohled na věc. Anebo také na celý náš dosavadní život.
Vše, co nás potká a co nakonec překonáme, nás neskutečně posílí a zpětně si můžeme všimnout, jak moc nám byla ku prospěchu, i když nás možná srazila na kolena. Díky ní však můžeme vidět, jací nebo kým jsme byli tehdy a jací nebo kým jsme dnes.
Nečekané životní situace a těžkosti nás ženou kupředu. Dostávají z hlubin naší duše, a všeho co jsme, to horší, které je třeba nechat jednou pro vždy za sebou, ale také to nejlepší, abychom si uvědomili, co všechno v sobě máme a že dokážeme zvládnout cokoliv.
Jednou jsem na zemi našla malý kamínek. Nevím, kde se tam vzal, ale očividně byl úplně jiný než všechny ostatní. Upoutal mou pozornost a zalíbil se mi. Měla jsem pocit, že si mě z nějakého zvláštního důvodu vybral, a tak jsem ho zvedla a strčila do kapsy. Bylo to v době, která pro mne nebyla nejsnadnější. Jako všichni jsem řešila souběžně hned několik věcí, které mne dost stresovaly.
V jednu chvíli jsem měla velmi tíživý pocit, negativní myšlenky a strach se mne snažily zahnat do kouta.
Když tu mi náhle ruka nějak automaticky sáhla do kapsy – možná pro kapesník, a ucítila v ní malý kamínek. Bez jakékoli další myšlenky ho vytáhla a kamínek se svalil do dlaně.
Tato drobná nečekaná maličkost a následný pohled na něj mne naprosto vytrhla z chvíle silných negací, které se na mne valily s jistotou svého vítězství.
Pohled na malý, obyčejný kamínek, který si mě kdysi vybral na cestě, mne však úplně probral. Nemohla jsem z něj spustit oči. Seděl si spokojeně v mé dlani, hřál mne a možná i něco povídal. Nevím, nerozuměla jsem jeho slovům…
Čemu jsem ale rozuměla, byly mé pocity, náhlá okamžitá změna, úleva.
A pak mi to došlo.
Docvaklo mi, jak málo předtím stačilo k tomu – jen poslední kapka, jediná informace, která dovršila dlouho trvající napětí a způsobila, že jsem se ocitla naprosto bezradná, bez východiska, ztracená.
Stejně však tak málo stačilo k tomu, abych téměř okamžitě pocítila obrovskou úlevu, když jsem upřela svůj pohled na kamínek v dlani.
Způsobil to snad obyčejný kamínek?
Myslím, že ne tak úplně.
Kamínek byl jen pomocníkem, který se v pravý čas ozval, aby mi ukázal, jak naše myšlenky dokáží být silné. A to jak v negativním tak pozitivním směru. Vždy záleží na tom, na kterou stranu se přikloníme.
Pokud to bude k obavám a strachu, pak naše mysl a tělo začnou automaticky reagovat na náš aktuální stav naladění. Budeme sevření, napjatí, oslabení. Vytvoříme si kolem sebe vlastní vězení, ve kterém uvízneme.
Když se však nenecháme strhnout strachem a spoutat obavami a zaměříme svou pozornost na to, jak bychom si přáli, aby se naše situace dál vyvíjela, naše mysl, tělo a vše kolem nám v tom pomůže.
Z jakého důvodu bychom si měli vytvářet ty nejkrutější scénáře našeho života? To přece nikdo nechceme… Je lepší vidět, cítit a vytvářet si chvíle klidu, pohody a život, o kterém sníme. Takový, na kterém nám záleží.
Dnes už to vím, a jsem přesvědčena, že to opravdu funguje. Dopomohl mi k tomu malý kamínek…
A tak se stal putovním. Někomu jsem ho darovala. Když splnil, co měl, byl darován dál. A tak obíhá světem a nese s sebou sílu všech, kteří v tu správnou chvíli potřebovali otevřít oči, všech, kteří svou nelehkou situaci zvládli a mohli ho darovat dál.
Kde je dnes? Netuším… Jen vím, že je. A je právě tam, kde být má. A možná se časem dostane i k vám, abyste ho pak mohli darovat někomu dalšímu.
A pokud ne, vůbec nevadí. I vy můžete kdykoli sebrat ze země právě ten, který vás upoutá. A pak to zkusit. Chvíli si ho nechat, nosit ho s sebou.
A až ho nebudete potřebovat, povyprávějte někomu jeho – váš vlastní příběh a pošlete ho dál. Naplní vás to radostí a svět bude o kousek klidnější… 🙂
O autorce:
Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.
Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové
(i s věnováním) na e-mailové adrese: JMBruzkova@gmail.com
Více infa: www.projektskritkove.cz
Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs
Foto: Jana M. Brůžková
