Kdesi v zákoutí nevelkého ostrova v Tichomoří vycházelo slunce. Přivstal jsem si, abych se pokochal pohledem a zůstal na pár hodin sám. Rána jsou zde tak zvláštní. Klid noci mizí a prostorem se prolínají svěží vůně ostrova s prvními paprsky slunce, které se rodí v oslnivé záři daleko za obzorem.
Písek je příjemně studený a mé bosé nohy vítají jeho objetí. Zamířil jsem na klidné místo mezi bujným porostem, které jsem si včera vyhlédl. Trochu jsem přidal do kroku, abych se stihl pohodlně usadit, než spatřím slunce na obzoru. Růžová záře se pomalu rozlévala těsně nad hladinou a každou vteřinou se jeho světlo rychleji šířilo prostorem.
„To místo je perfektní,“ pomyslel jsem, sedící pohodlně v písku. Sledoval jsem obzor, měnící se barvy nebe, líně se vylévající vlny na břeh jen kousek od mých nohou. Ten klid. Ten Božský klid a přítomnost něčeho, co nelze popsat. Čehosi, co pocítíš ve chvíli absolutního úžasu a radosti z momentu, jež právě prožíváš. Tak rád bych si tuto chvíli co nejdéle podržel.
Dlaně jsem zabořil do vlahého jemného písku, několikrát jsem se zhluboka nadechl a zavřel oči. Setrval jsem v tichu, které mi před chvíli připadalo nekonečné. Teď jsem si však uvědomil, že i ticho promlouvá tolika způsoby. Vnímal jsem zvuk vln narážejících na korálový útes v dáli, šumění palmových listů na ostrově a racky letící nízko nad hladinou. To vše jsem slyšel, a přesto měl pocit, že se právě nacházím ve vypnutém světě bez zvuků. Ach, ta nádhera!
Užíval jsem si hlubokého pocitu pokoje, když tu někdo »otočil knoflík volume naplno«.
„Hello, good morning! Ahoj, dobré ráno!“ zaznělo v angličtině.
Trhnul jsem s sebou, neboť jsem se vážně lekl. Nic takového jsem nečekal! V mžiku jsem otevřel oči a můj velkolepý pocit míru a souznění s ranním tichem naprosto zmizel.
„Good mornig, dobré ráno,“ zaskočeně a naprosto znechuceně jsem odpověděl štíhlému, postaršímu domorodci v plátěné bílé košili a světlých šortkách. Raději jsem se na něj neusmál, přál jsem si, aby si mně nevšímal a jen pokračoval dál svou cestou po pláži. „Tak běž, no pokračuj, rovně pěkně za nosem, prosím…“ říkal jsem si v duchu a pohledem ho tlačil kupředu. On se však spokojeně a rozzářený téměř vycházejícím sluncem usmíval a možná by šel dál svou cestou po okraji pláže s nohama po kotníky ve vodě, když tu před něj vlna vyplavila pořádný kus omletého dřeva, který mu zůstal ležet u nohou.
„Překroč ho,“ pomyslel jsem si, „ překroč ho a pokračuj…“
On se však vmžiku sehnul, uchopil staré vyplavené dřevo do ruky a namířil si to přímo ke mně.
„Dneska bude krásně! Žádný déšť, žádné mraky jen modrá obloha! Dá se to vyčíst z momentu vycházejícího slunce,“ dodal drobný chlapík a celou dobu se na mne usmíval. Všiml jsem si, že mu chybí několik zubů, ale i přesto byl jeho úsměv příjemný a milý, i když mi to zrovna po chuti nebylo.
Přišel až ke mně a hodil staré vyplavené dřevo mezi bujný porost, vyskytující se všude po ostrově.
„To víš, chceme to tady mít hezké,“ řekl a začal se na celé kolo smát. „Nemohl jsi v noci spát?“ zeptal se a otřel si ruce do kraťasů.
Než jsem mu odpověděl, napadlo mne, že kdybych předstíral, že mu nerozumím, možná by se nezdržel a hned by odešel. Jeho vlídnost a přátelskost mne však odzbrojila a tak jsem to neudělal.
„Vlastně jsem vstal dnes brzy schválně, chtěl jsem pozorovat východ slunce.“
„To já také,“ usmál se a ukázal rukou směrem, kterým předtím kráčel. „ Jen kousek opodál mám rybářský člun, chceš se mnou vyjet na moře?“
Než jsem stačil jakkoliv zareagovat, chlapík se otočil k obzoru, pak udělal pár hbitých kroků dopředu a zvolal:
„Tak pojď, nemarni svůj čas zbytečným přemýšlením. Prostě pojď! Z moře uvidíš věci, které z tohoto místa nespatříš. Věř mi, stojí to za to. A navíc, budeš ještě blíž k východu slunce.“
Začal se na celé kolo smát a dal se do poklusu k místu, kde předtím přerušil svou cestu.
Něco se ve mně pohnulo. Cítil jsem to tak silně v hrudi. Ten pocit mne přiměl vstát a bez jakéhokoli rozmýšlení jsem poklusem běžel k chlapíkovi, který teď vztahoval ruce k nebi a volal:
„Vidíš, musíme s sebou hodit, ať to vše nepropásneme!“
A tak jsem následoval jeho stopy v mokrém písku, které přede mnou i za mnou mizely v převalujících se vlnách.
Starý trochu oprýskaný člun kotvil opravdu jen pár metrů od místa, kde jsme se potkali, nebyl však za stáčejícím se pobřežím vidět. Skočili jsme do člunu, chlapík nastartoval malý motor, pak se posadil a vypluli jsme směrem k východu. Tázavě si mě měřil pohledem, ale v jeho očích se odrážela jeho přátelská povaha.
„Jmenuji se Kamaha,“ představil se a podal mi drobnou ruku. „Já jsem Daniel, krátce Dan, je do jednodušší.“
Poprvé jsem se na Kamahu usmál a zjistil jsem, že už se na něj nezlobím. Člun, který poskakoval na vlnách, nás přibližoval do opojné záře slunce, které rychle postupovalo a měnilo barvy nebe i hladiny. Cítil jsem vůni větru, který vál nad oceánem a mísil se s paprsky slunce lomícím se ve vlnách. Kapky slané vody, které mne sem tam ošplíchly, když příď člunu rozrážela vlny, mi připomněly, jak skvěle se znovu cítím.
Ten úchvatný pohled před sebe! Zjistil jsem, že stejný okamžik lze zažít ještě jinými způsoby s mnoha dalšími úžasnými vjemy, o které bych ze svého úkrytu mezi porostem zůstal navždy ochuzen. Teď jsem prožíval nejen pocit klidu, ale také obrovské radosti a štěstí. Užíval jsem rána vstříc východu slunce na malém rybářském člunu na vlnách.
Bez přestání jsem sledoval barevný zářící obzor, racky kroužící kolem, šplouchající vlny a tu jsem si uvědomil, jak obrovské štěstí mám, že jsem dnes Kamahu potkal. Že mě pozdravil, usmál se a vyrušil v mém úkrytu před vším, čemu jsem chtěl uniknout.
Na moment se mě zmocnil pocit studu, že jsem se na něj zlobil, když si mě všiml. Připadal jsem si tak hloupě při představě, jak moc jsem se snažil potlačit ho svým pohledem kupředu.
Teď jsem mu byl vděčný. Bez něj bych nezažíval tyto chvíle a neměl bych pocit, že jsem součástí vzájemně mísících se barev zrcadlících se v oceánu. Neviděl bych ostrov a všechny jeho zákoutí v brzkých ranních paprscích z rybářského člunu, který byl součástí Kamahova denního života. Nezbytný pro jeho obživu, chvíle odpočinku i poznání.
Když slunce postoupilo výš, Kamaha zastavil a zeptal se mě:
„Spěcháš na snídani? Jestli jo, tak budeš muset doplavat.“ A dal se do rozverného smíchu.
„Dělám si jen legraci, kolem je plno žraloků, to víš, že bych tě nenechal plavat až ke břehu.“ A opět se poťouchle zasmál.
Smál jsem se taky, protože ranní rozmrzelost už mě dávno přešla. Teď jí vystřídala vděčnost za tuto chvíli.
„Promiň, Kamahe, ještě jsem ti vůbec nepoděkoval za to, že jsi mně vzal s sebou. Je to skvělý zážitek. Nedovedl jsem si představit, že by na mě mohlo něco tak hluboce zapůsobit. Cítím se tak skvěle! Mám radost a jsem opravdu moc vděčný za to, že tu mohu být. Děkuji ti!“
Kamahova tvář se znovu rozzářila a jeho úsměv s chybějícími zuby se ještě víc rozšířil. „Je mi potěšením.“
Kamaha si na moment položil pravou ruku na srdce a mírně se uklonil. Bylo to gesto, kterým mne naprosto odzbrojil. Nenapadlo mne nic jiného, než jeho počin kopírovat, a tak jsem znovu poděkoval a uklonil se mu také. Připadal jsem si jako ve filmu nebo v nějakém zvláštním světě, kde se dějí věci, na jejichž přirozenost jsem již dávno zapomněl.
„Je mi potěšením,“ zopakoval Kamaha a řekl:
„Kdybych tě dnes neoslovil a nevzal bych tě s sebou na moře, ochudil bych nejen sebe o tak báječnou chvíli, protože sdílená radost je o to silnější, ale také celý svět, protože by se od tebe nikdo nedozvěděl, na co jsi na mém starém člunu přišel.
A navíc, oceán tomu tak chtěl. Proto vyplavil k mým nohám kus omletého dřeva přímo před tebou. Kdyby ho nevyplavil, nevzal bych ho do rukou a nezamířil k tobě. Nevšiml bych si, jak moc potřebuješ přítele, jak moc se potřebuješ dotknout paprsků ranního slunce, aby pohladilo tvou duši. Nevšiml bych si, jak moc potřebuješ splynout s tímto prostorem.“
Kamaha se několikrát zhluboka nadechl a ještě dodal:
„Nenech se však zmást. To, co jsi dnes spatřil a ucítil, není v tomto místě,“ odmlčel se, „ i když je nádherné.“
„Překrásné!“ vyhrkl jsem. Na nic víc jsem se však nezmohl. Byl jsem plný všelijakých pocitů, které se uvnitř mě mísily, byla to radost, klid, štěstí, souznění, vděčnost, dojetí…
Po chvíli jsem přece jen reagoval:
„Ostrov je prostě nádherný! Všechny ty palmy vlnící se ve větru, hora v dáli, barevné květy na keřích podél pobřeží, přátelští a milí lidé. Tyrkysová laguna, korálový útes, nekonečný oceán, tvůj malý člun, tato chvíle a úžasný východ slunce… Myslím, že to bude tímto místem!“
Kamaha však odvětil: „Někteří lidé mohou být na nejkrásnějším místě světa neustále a přece jim pořád něco chybí. S sebou si odnesou jen krátkou vzpomínku, protože neví, že toto místo jim pouze otevřelo oči. Dopomohlo k tomu, aby zjistili, jak úžasné je vnímat a vidět věci vlastním srdcem.
Víš, není to o místě, ale o prožitku. O tom, co dokážeš vnímat, pustit k sobě a probudit kdykoli nezávisle na místě, kde se zrovna nacházíš.
Víš, Dane, často jsme jen smutní lidé a přitom nevíme, že v sobě ukrýváme poklady.“
Kamaha rozhodil rukama a dodal:
„Toto všechno, co vidíš kolem, ti připadne nádherné, protože právě to, je odraz tvého nitra. Tato chvíle je pro tebe pokladem, stejně jako ty jsi pokladem pro někoho dalšího. Vše je vzájemně provázané a má stejnou podstatu, která se nekonečně opakuje ve vzorcích. Rozumíš, mi?“
„Myslím, že ano…“
„Dobře! To je dobře! Tak teď už mám jedinou otázku,“ šibalsky se usmál Kamaha.
„Tak co, doplaveš ke břehu nebo mám nastartovat motor?“
Opravdu mě pobavil. Ne, že bych neuměl plavat, byl bych líný nebo se bál žraloků… Přesto však projížďka v jeho malém rybářském člunu, který rozráží vlny tak, že nám voda šplouchá do tváří, je prostě parádní.
A navíc, jistota je jistota.
„Nastartuj, Kamaho,“ řekl jsem s úsměvem, „rád si užiju chvíle na tvém člunu a doma o nich budu vyprávět…“
O autorce:
Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.
Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové
(i s věnováním) na e-mailové adrese: JMBruzkova@gmail.com
Více infa: www.projektskritkove.cz
Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs
Foto: Jana M. Brůžková
