Hostem Jana Krause v jeho televizní show byla Jolana Voldánová. Moderátor ji překvapil puštěním videa s jejím rozloučením v přímém přenosu. „V nejlepším přestat – je to to pravé?“ ptal se. Jolana dovysvětlila: „Měla jsem na mysli v nejlepším ve zprávách přestat. Už mi to lezlo na mozek. Ale rozhodnutí uzrávalo delší dobu, asi půl roku. Já už nemám zpravodajství co dát a ono nemá co dát mně. V druhé půlce života chci dělat ještě něco jiného.“
A moderátor popichoval dál: „No ony ty zprávy lezou docela dost na mozek…“ Na což mu Jolana odpověděla, že to člověk musí zvládat, ale že sama zná pár lidí, které tato branže odrovnala. Moderátor pokračoval ve svých dotazech: „Vy jste ještě zažila tu modernizaci zpravodajství, to se mi nelíbí, nechápu pořád to chození po studiu. Jolana vysvětlovala: „Je tam asi pět virtuálních bodů a vy se pohybujete z bodu A do B, pak do C a D, ale z D do B zpět nesmíte apod.“
Moderátor se udiveně dotazoval, zda je potřeba pohyby nacvičovat, a i když dostal negativní odpověď, pokračoval: „Taky nechápu tu módu ve zpravodajství, trend zpravodajství deformalizovat.“ Jolana přiznala, že je to trošku divadelní představení a že je to možná velká změna na konzervativní vkus českého diváka. Jan Kraus kvitoval: „Já srovnávám se zahraničními televizemi. Podílíte se vůbec na tvorbě zpráv?“ chtěl vědět dále. Jolana: „Samozřejmě, domlouváte se, co kdo bude natáčet, pro moderátory to začíná zhruba po poledni, domlouváte se s editorem, máte asi osmdesát bodů scénáře, které je potřeba splnit, pak přichází převlékání do kostýmku, líčení – to je stále stejné. Editor mi někdy také vyčetl, že jsem poetická, myšleno dlouhá, a že musím zrychlit, tzn. stáhnout příspěvek z třiceti vteřin na dvacet. Čtecí zařízení je ale stále potřeba. Jednou se mi stalo, když přijel Obama – měli jsme několik rychlých živých vstupů za sebou. A už u druhého vstupu se to zaseklo. Sedíte ve studiu, němé kamery, v režii velký ryk a najednou vám režisér říká: za pět sekund mluv; já na to: a co? A on: Prostě něco! Vzala jsem si papír, co ležel na stole, říkala jsem si, to už jsme sice říkali, ale není na škodu to zopakovat, tak jsem to říkala svými slovy znova… A za dvacet vteřin pokyn do ucha, že už nemusím. To byste nevěřil, kde všude jsem byla mokrá.“
Pak probrali opět téma ženských pořadů, kde Voldánová také působila, a proč je tak málo pořadů pro muže. „My jsme tam muže měli také,“ kontrovala Voldánová. „No ale jako atrakci,“ pobavil moderátor. Jolana oponovala: „Kdepak, žijeme ve století mužů.“ Kraus: „To Vy máte ten pocit. A co chcete dělat dál? Něco v televizi?“ Jolana: „Skončit s tímhle a plynule přejít jinam – to nejde. Chtěla jsem nejdřív zavřít dveře a pak začít něco nového. Teď takříkajíc čekám na televizní chodbě. Uvidíme, co bude,“ shrnula.
A Jana Krause se také zajímal o to, jaké je dojíždění do Prahy a jak to má Jolana s dětmi „Jeden syn se jmenuje po mně Voldán a tři v domácnosti jsou Císařovští. Mě je na té naší specifické vesnici dobře. Já jsem holka z malého města, no spíš menšího – z Pardubic. Mám v Pardubicích také svůj pořad v regionálním rádiu. Zvu tam různé hosty, které mají vztah k regionu“. Vrátili se k tématu voleb v televizi. „Strany si pořád stěžovaly, kdo měl větší prostor v televizi,“ prozradila a také přiznala, že jí byl vyčten neverbální projev, a že tím poškodila stranu. „Všimla jste si, že se v televizi o politice baví jen politici? Chtělo by to brát do studia nejen komentátory, ale i třeba studenty…“ glosoval Kraus. „Co kdybyste šla do komerční televize?“ ptal se ještě moderátor. „Třeba někdy…“ zakončila Jolana Voldánová.
Foto: TV Prima
