Jana Kratochvílová patří k hudebním vizionářům: její projekty většinou předbíhají dobu. Písničky nazpívané v 80. letech minulého století rozhodně nezestárly, ba právě naopak, písničky novější jsou pořád ještě před současnou tvorbou o krok vepředu. Supraphon právě vydává znamenitou kompilaci nazvanou No a co. Obsahuje skoro všechny »pecky«, které Kratochvílová nazpívala v průběhu své kariéry. Mapuje tak vývoj a inovátorský přístup k muzice jedné z nejosobitějších zpěvaček, které jsme tu kdy měli.
Na vašich prvních hitech má obří podíl skladatel Pavel Trnavský, ovšem po nějaké době jste spolupráci přerušili. Proč?
Tvůrčí propojení s úžasným skladatelem, muzikantem a kamarádem Pavlem Trnavským pro mne bylo osudové. Pavel je autorem písní No a co, Copánky, První váhavé svítání, Publikum tvé jsem já, Rama a Sita, Jen jedna je ta pravá, Pope Reagge, Nikdy neztrácej svou víru a mnoha, mnoha dalších nádherných písní, včetně těch anglických. Kdyby nás negativní síly nezastavily v začátcích tohoto tvoření, nikdo by nás z TOP pozice nesesadil! (smích) Je to zároveň napůl vtip, napůl pravda. To všechno zároveň.
Vaším dalším osudovým mužem, a to v rovině tvůrčí i osobní, je Jiří Hrubeš, bývalý bubeník Pražského výběru.
Dnes spolupracuji převážně právě s ním. On také vytváří muzikantské zázraky! Je to až neuvěřitelné: jako zpěvačka mám v životě štěstí na samé geniální skladatele. Ovšem asi to Osud vyvažuje tím, že přináší do mojí »pěvecké – muzikantské kariéry« samé překážky, trable či zákazy. Výsledkem je pak skutečnost, že tato absolutně světová skladatelská úroveň není patřičně doceněna. Supraphon to teď vydáním alba No a co napravuje. Nakonec ono nedocenění známe i z historie: Richard Wagner dlouho nedošel uznání a Beethovena na konci jeho života ignoroval celý císařský rakouský systém.
Pojďme ale zpátky k Jiřímu Hrubešovi…
Jirka Jirius je ten největší genius ze všech, které jsem mohla zblízka poznat. Životem mi bylo přáno vytvářet s ním překrásné songy, které nejenom že působí silně a pozitivně na všechny ostatní, ale zasahují i moje srdce. Jeho píseň Růží princezna je podle mnohých soudů Kapradina 21. století. Osobně si myslím, že ji dokonce svojí náplní, dynamikou a harmonickými frekvencemi světa a vesmíru přesahuje. Je v ní zakódována Tajná hudba nových sfér. Tímto je ovšem v Růží princezně prozrazena. (smích)
Na čem pracujete právě teď?
Zrovna v těchto dnech a týdnech na sólovém albu Illuminscence. Písně se neustále proměňují, jak je denně muzikantky tvoříme. Napsali jsme i rockovou operu, dokonce i tři superhity pro mistra mistrů Karla Gotta! Jirka je teď aranžuje a dává jim punc 22. století; snad se budou líbit. Pokračujeme tak v Hudebních cestách, které se nedají zastavit. Je to podobné, jako když někdo musí neustále kouřit nebo jíst svíčkovou s knedlíkem – říkám to jenom jako příměr, my nekouříme a svíčkovou jíme pouze veganskou.
Veganství vás tedy pořád drží…
Navíc teď experimentuji s tím, že jsem momentálně »vodarian«, nejím žádnou stravu, jenom vodu, případně čaj a džusy. Nevím, jak dlouho to vydržím, zatím jsem v tom několik týdnů a jsem O. K. Ovšem jiným to nedoporučuji! Je to opravdu můj privátní experiment s hmotou.
Do povědomí vstoupily i vaše pseudonymy. Kdo jste dnes?
Momentálně se jmenuji Jasmina. Můj milovaný tatínek, který je už v nebi, mi kdysi dal první »dospělácký« parfém s vůní jasmínu, byly v něm dokonce drobounké lístečky a kvítečky jasmínu. Celé to bylo v kouzelné křišťálové nádobce. Právě tu jsem po delší době zase náhodou našla, dokonce v ní byl ještě i ten můj »první parfém«, i když jenom pár kapiček. Nakapala jsem si je na obličej a najednou jsem u sebe cítila tu všeobjímající nádhernou milující přítomnost mého předrahého tatínka. Tatínka, který mi toho v životě tolik dal a kterého nesmírně a na věky miluji. Neustále mi ohromně schází! Najednou jsem brečela a brečela, myslela jsem si, že už nikdy nepřestanu, jedině tehdy, až si svého tatínka vybrečím zpátky. A to už mi není ani pět ani patnáct let… i když my roky nepočítáme a neuznáváme, protože to je jenom výmysl byrokracie. Aby bylo možné strčit lidi do šuplíků pseudo-existence a tím je magicky ovládat. My přece nemůžeme mít nějaké »roky« či co… my všichni jsme přece nesmrtelní Spiriti, i když momentálně oblouznění systémem zvaným Bio-Matrix/DNA Programs. A to z nás činí jakési bilogické mašiny/zombie a chce nás to všechny zpracovat do opravdových »Bio-robotů« ovládaných jedním centrálním Robo-systémem. A co Spiriti? Mají si kde hrát?
Asi věříte v posmrtný život – jak si ho představujete?
Tak, že se konečně všichni probudíme z tohoto komatického snu, z této noční můry. Nazývá se to normální život, a my se tím konečně vrátíme do svých opravdových životů, které opravdově žijí naši Spiriti, tedy my všichni v pravém stavu. Ať už to bude v jakékoliv, ovšem dobrovolně vybrané podobě.
Chystáte nové řadové album – a bude k mání i v Česku?
Definitivně – Album 2012! Možná na něm budou i písně, které jsme natočili s originálními vokály Lady Christiane Kubrick, což je manželka nedávno zesnulého fantastického režiséra Stanleyho Kubricka, herečka, úžasná malířka, filosofka… a teď, díky našim novým písním, i zpěvačka. S paní Kubrickovou jsme se osobně seznámili a máme ji moc rádi. Obdivujeme ji jako opravdovou Lady se vším všudy. Jirius napsal opravdu megahity, nechte se překvapit!
Vystoupíte i v Česku?
Chystáme premiérový koncert s novou sestavou kapely Illuminatica na 9. října tohoto roku do pražského Paláce Akropolis. Všichni jste srdečně zváni!
Čím se, vedle muziky, zabýváte ve »volném« čase?
Miluji poezii! Právě mě uchvacuje objevování básníků 19. století a přelomu 19. a 20. století. Je tolik drahocenných básníků, a českých, a tolik jich je neprávem zapomenutých! Moc ráda bych natočila album, kde bych je uvedla, tedy recitovala – a Jirius by k tomu mohl nahrát suprovou muziku. Třeba to někdy ve vhodných okamžicích uděláme. A další věc: Jirka vytváří úžasné obrazy a sochy, některé dokonce hrají! Bylo by zajímavé uspořádat výstavu obrazů a umění vůbec třeba s Karlem Gottem, který taky maluje krásně, i když v úplně jiném stylu. V tom by ale byl právě byl půvab takové expozice. A taky jsem oprášila kytaru, i tu elektrickou. Ráda bych se naučila hrát na harfu, zatím zkouším alespoň harmoniku. Celé roky jsem hrála na housle, jednou bych si přála hrát i na varhany. To je plánů na několik životů, že jo? Anebo na jeden, který nikdy nekončí, jen mění scény a kulisy. (smích)
A nějaké motto či pozdrav na závěr našeho povídání?
Máme teď vlastní motto: „Jak mluvíme, tak manifestujeme“. Vedle jiného našeho oblíbeného: „Jak myslíme, tak manifestujeme“. To vyjadřuje vše. Mimo jiné i to, jak moc ještě musíme dohánět a vylepšovat, abychom opravdu mohli zmanifestiovat to, po čem ze srdce a s vůlí našich Spiritů opravdu toužíme. Všem našim spolu-Spiritům přejeme, ať se jim podaří zmanifestovat všechno to, co si jako ryzí a nádherní Spiriti přejí. Po čem ze srdce touží.
A taky moc doufáme, že všem udělá radost naše nové supraphonské album. Ať se vám líbí! Posíláme všem proudy světla a nesmírné vesmírné lásky!
Foto: Supraphon / Pavel Trnavský, Jiří Hrubeš
