Čtyřicet let na vrcholu, čtyřicet let rozdávající radost milovníkům dobrého jazzu – to je Jana Koubková. Zpěvačka s neuvěřitelnou šíří repertoáru, ovšem vždycky skvělá. Prošla několika hudebními seskupeními a spolupracovala s nejlepšími jazzovými muzikanty. Má za sebou tisíce koncertů, stovky nahrávek a několik knížek. K sedmdesátináme kulatinám Jany Koubkové vychází u Supraphonu bilanční dvojdesková kompilace nazvaná Jazz? Oh, yes! Nudit se u ní rozhodně nebudete.
Je pravda, že takhle široký reprezentativní výběr vám doposud nevyšel?
Jeden výběr už jsem měla, vydali ho v Japonsku, a Supraphon se na něm samozřejmě podílel. A z tohoto nového mám obrovskou radost, je to od Supraphonu hezký dárek k mým narozeninám. Obsahuje nahrávky z let 1976 – 2014. Dělali jsme ho společně s Tomášem Padevětem, ale hlavní slovo jsem měla já. Snažila jsem se o pestrost. Šla jsem třeba i do rozhlasového archivu, kde jsou zaznamenané zajímavé skladby, které nejsou mezi lidmi příliš známé, například nahrávky s Jazzovým orchestrem Československého rozhlasu a skvělými sólisty. Na desce jsou samozřejmě taky nahrávky s Jazz Half Sextetem Viktora Kotrubenka, je tam vokální skupina Hot Tety, Horký dech Jany Koubkové s Michalem Pavlíčkem a Jiřím Hrubešem, dokonce jedna nahrávka s Karlem Vlachem, a pak taky skladba, kterou jsem natočila s Bambini di Praga a skvělými perkusisty Duga Duga Pé Pé.
Jak jste si s Tomášem Padevětem rozdělili »výběrčí« práci?
Tomáš Padevět má cit, vždyť dělal třeba výběr paní Hegerové. S ní byl ale v užším kontaktu a její věci znal. Moje staré nahrávky, které vznikaly od zmíněného roku 1976, ovšem znát nemohl v tom jsem jasně pomohla já… Tomáš radil třeba s pořadím písní. Jsme kamarádi, takže jsme se dobře doplňovali.
Kompilace Jazz? Oh, yes! Má oproti zmíněné kompilaci japonské ještě jednu výhodu: jde až do současnosti, je tu i nahrávka z letoška; ta japonská se dostala pouze do roku 1997.
Je to tak, od vydání japonského výběru jsem ještě nějaká ta alba vydala. Poslední samostatné CD jsem měla v roce 2011. A pokud jde o onu věc z letoška – ta na studiovém albu teprve vyjde, nové album se bude jmenovat Smrt standardizmu. Vyjde ještě letos, a jelikož už je nahraná, řekli jsme si, že jednu věc dáme na tuhle kompilaci. Písnička se jmenuje Chtěla sem víc než ty, a v bookletu je i fotka z našeho natáčení. Kompilace Jazz? Oh, yes! je tedy opravdu pestrá, jako můj život.
Dá se brát i jako ohlédnutí za vaší tvorbou, potažmo dosavadním životem?
Určitě. Když jsem na kompilaci vybírala skladby, prošla jsem si celým svým životem a uvědomila si, že byl docela pestrý. Poznala jsem spoustu vynikajících muzikantů a projela hodně zemí.
Jak na výběru jednotlivé písně řadíte?
Spíše rámcově; nejde o přísně chronologicky udělanou sestavu. Kdybych ten výběr sestavovala podle let, mohly by se třeba sejít tři pomalé věci vedle sebe. Šlo mi o pestrost a kontrast. První CD zachycuje období od roku 1976 do roku 1982, to druhé od roku 1983 dodnes.
Zřejmě důležitou roli ve vašem směřování měl jazzman Luděk Hulan, některé nahrávky s ním deska samozřejmě nabízí.
Luděk Hulan byl mým prvním jazzovým kapelníkem, zpívala jsem s jeho Jazz Sanatoriem. Když mi bylo třicet, rozhodla jsem se dělat to, co mě baví, a s tím, co mě nebaví, přestat. Chtěla jsem prostě zpívat jazz. Nejdřív jsem šla za Karlem Velebným, ten měl ale nějaké starosti s kapelou, tak jsem to zkusila u Luďka Hulana. Zpívala jsem tehdy s tanečními kapelami v zahraničí. V americkém hotelu Sheraton ve Švédsku jsem se natočila na kazetu s jazzovými standardy. Luděk si to poslechl, vzal mě na zkoušku, a tak jsem se ocitla mezi skvělými muzikanty. Ale záhy jsem začala vystrkovat růžky a vymýšlela si různé projekty. Svůj hlas jsem víceméně používala jako další nástroj a teprve posledních patnáct let zpívám víc texty, které si navíc sama píšu.
Luděk Hulan říkával: Radostí z hudby ku zdraví duše. Funguje to i u vás?
Funguje. Je to štafeta, kterou mi Luděk předal, já s ní běžím dál a předávám zase jiným. Zpěv je užitečný pro zdraví člověka, vlastně je to aerobní cvičení. Když zpíváte, okysličuje se vám tělo; a nejlepší je zpívat někde venku na zdravém vzduchu. Je známé, že třeba indičtí zpěváci, kteří zpívají takové ty ohromně dlouhé opery, se dožívají vysokého věku. Takže doporučení všem: zpívejte a budete zdraví!
Přitom původně jste prý chtěla být novinářkou!
Byť jsem zkoušky na novinařinu neudělala, celý život jsem si pořád něco psala a píšu i teď. Měla jsem tak vždycky z čeho vybírat jak do knížek, tak texty na CD. Psala jsem fejetony do Týdeníku Rozhlas, do MF Dnes, a dříve i v Playboyi jsem měla svou hudební stránku.
Mimochodem – novinářkou chtěla být i vaše kolegyně Jitka Vrbová, se kterou jste v Hot Tetách spolupracovala…
Spolupráce s Jitkou byla vždycky skvělá. Skupina Hot tety měla tři obsazení, v tom prvním jsme byly jako kvartet – s Jitkou Vrbovou, Jarmilou Moravcovou a Miladou Krejčíkovou. Tenhle kvartet nějakou dobu trval, pak se rozpadl. Ono se muselo hodně zkoušet, abychom spolu dobře ladily a abychom byly sesynchronizované. Jenže holky občas koukaly víc po chlapech… Jitka je jednou z mála zpěvaček, která umí improvizovat a rytmicky dobře frázuje. Je dodnes úspěšná a mívá plné sály.
Vy sama jste mimo jiné stála u poslední desky Evy Olmerové…
Když myslím na Evu, napadne mě vždycky citát Josefa Škvoreckého: Možná, že měla štěstí, že neměla to štěstí. S Evou jsme nahrávali její poslední CD Svíčka a stín. Na to mám fajn vzpomínky, i když už tehdy byla hodně nemocná. Natáčeli jsme v Jevanech. Bála jsem se, jak k sobě půjdou naše barvy hlasů. A ono to šlo! S Evou byla vždycky legrace, byla vtipná a chytrá. Pamatuju se, jak jsme jednou jely ze studia, a porouchalo se nám auto. Bylo to zrovna u nějakého bufáče, šly jsme dovnitř, že si dáme dvojku. Paní výčepní nás poznala, a jestli jí můžeme zazpívat. Zazpívaly jsme I Can´t Give You Anything But Love Baby a tu dvojku jsme dostaly zadarmo.
Vaše další kolegyně, zpěvačka Vlasta Průchová, říkala, že jazz je způsob života; souhlasíte s tím?
Úplně takhle bych to neřekla. Je to prostě podle toho jaký – jaká jste. A není to vždy jen o alkoholu, sexu či cigaretách. U každého, kdo jazz hraje a zpívá, je to jiné. Znám spoustu hudebníků, kteří jsou abstinenti, a hrajou výborně. Fakt je, že jazzový život má určitá specifika, přijíždíte pozdě z koncertů, a některá rána bývají těžká. To už vidím i u sebe, ve svém věku se potřebuji vyspat. A nechat hlasivky odpočinout, vždyť je to sval a ten si odpočinout musí. Co jsem dělávala dřív, dnes už tak snadno nejde. Taky se víc rozezpívávám – den před koncertem a v den koncertu si doma pořádně zařvu.
Prozradíte své nejbližší plány?
Raduji se z toho, co je. Snažím se, abych byla zdravá. Ráda turistuju, ráda chodím rychle. Mám ráda přírodu, knihy. A zpívám. Koncertuju se svým kvartetem nebo se seskupením Smrt standandardizmu, kde zpívám svoje texty, říkám tomu – nejazz. S kvartetem máme pestrý repertoár, jazzové standardy, naše kompozice, ale třeba i skladby Bobbyho McFerrina nebo George Gershwina. Je to náročné, všechno organizuju sama. To bere hodně energie. Ale nejvíc energie bere vyjednávání s pořadateli. Stane se, že řeknou: Můžu vás zaplatit jenom ze vstupného. Takže z koncertu sejde, to by nebylo ani na dopravu. Ale jak vidíte, pořád se snažím.
Právě vám vyšla i knížka – jmenuje se Básně z jazzové dásně…
Tahle knížka vznikla vloni, to bylo méně koncertů a tudíž víc času na knihu. Připravila jsem ji, našla vydavatele, a teď tedy vychází. Je taky pestrá, jako můj život, jsou v ní nejen básně, ale i různá povídání, citáty, všelijaké legrácky a hodně fotek. A taky věci k zamyšlení. A ještě se vám pochlubím: na obalu knihy je text Jiřího Žáčka Blues pro Janu K. V první sloce se říká: Když je holka narozená ve Štíru tak má v duši všechnu hořkost vesmíru Volej halelujá, nebo třeba heč Buď se tomu směj anebo breč… Tak to je první sloka. Mimochodem – Blues pro Janu K. už je zhudebněné a natočené.
Ohlédnutí Jany Koubkové
Ve třiceti jsem si řekla, a to byl rok 1974, že je načase dělat to, co mě
opravdu baví, a nedělat to, co už mě nebaví. Rytmus, improvizace, a tím
i seberealizace – to vše mě na jazzu lákalo. Když jsem poprvé slyšela
Ellu Fitzgerald a její scatová sóla, byla jsem u vytržení. Celý její scatový
chorus v Airmail Special jsem si opsala včetně slabik a pak jsem vítězoslavně
scatovala s Jazz Sanatoriem Luďka Hulana. Luděk Hulan byl mým
prvním jazzovým kapelníkem. Peněz moc nebylo, zato radosti bylo hodně.
Vlastně radost, kterou jsem prožívala a prožívám i nyní při každém koncertu,
ale i při zkouškách, to je ten hlavní výdělek! Radostí z hudby ku zdraví duše.
To bylo Luďkovo heslo a já jsem ráda tuto štafetu převzala…
Díky supraphonskému výběru koukám, jak pestrý život jsem prožila. A ničeho
nelituji, protože, i když se nedařilo a nikdo mě nechtěl, vždycky mě to
vyburcovalo k aktivitě a ejhle – povedlo se. Díky tomu jsem poznala spoustu
vynikajících muzikantů, procestovala kus světa… Život s jazzem mě přivedl
ke značné samostatnosti a nebojácnosti, protože od jisté doby jsem chtěla
být hlavně »tou Koubkovou«. Nechtěla jsem být něčí kopií. A tak jsem se
naučila dělat kapelnici, dokázala jsem si najít muzikanty, udělat repertoár,
domluvit se s pořadateli, spočítat kilometry, napsat si scénář k pořadu pro
televizi i rozhlas a hlavně jsem stále vymýšlela a provokovala samu sebe,
aby mě to pořád bavilo a aby na mě publikum bylo zvědavé… Snad budeš
i Ty, milý posluchači, teď zvědavý na tento supraphonský výběr k mým
sedmdesátinám. A že to letí co?
Jana Koubková
Foto: Supraphon
Minulý rok vydavateľstvo Opus začalo s vydaním reedícií albumovej diskografie legendy slovenskej a českej populárnej hudby…
TV Nova uvede už tuto neděli 5. května od 21.35 hodin třídílný dokument Málo mě znáš, který přinese nový…
Iveta Bartošová byla fenomén. Její životní příběh by vydal na pořádně tlustý román, který by…
Zážitky z terapií, úvahy autora, jeho vlastní cesta, souvislosti a práce, kterou s chirurgickými nástroji vykonává v auře…
Velmi mnoho karet je ve stylu odnímání toho, co nám již neslouží, o zpracovávání strachu…
Iveta Bartošová patřila k nejoblíbenějším českým popovým zpěvačkám konce 20. a začátku 21. století. Získala…