Druhá řada pořadu Rybí legendy Jakuba Vágnera se na ČT2 objeví 5. března 2014 od 20 hodin. A ještě než se tam stane, vyzpovídali jsme Jakuba Vágnera.
Rybí legendy jsou na pomezí cestopisu a dobrodružné výpravy. V čem se podle vás odlišují od vašich předchozích pořadů?
Expedice v Rybích legendách vedou do velmi odlehlých míst naší planety. I když tam máme lokality, které jsou relativně blízko civilizace. Většinou se tam setkáváme s úžasnými lidmi, jinými kulturami, náboženstvími, zvyky, tradicemi a legendami. A kromě toho, že tam jedeme za danou rybou, která na tom místě žije jako na jediném na světě, tak zaznamenáváme vše, o čem jsem mluvil. Ale primárně je to pořad o té velké a vzácné rybě a o dobrodružstvích, která musíme prožít na cestě za ní.
Co jsou pro vás rybí legendy?
Pro mě jsou rybí legendy všechny ryby, které se snažíme mapovat. Je to čtyřiadvacet největších sladkovodních ryb světa, kde každá z nich může přesáhnout hmotnost minimálně sto kilo a délky dvou metrů. Troufám si říct, že v mnoha případech to jsou i ryby málo známé. Víme o jejich existenci, ale to je tak vše, co se dá říct. Navíc tyto ryby mizí velmi rychle z povrchu zemského a než se tak stane úplně, byl bych rád, abychom je alespoň zdokumentovali a ukázali je lidem. Každý má ponětí o lvech, slonech, nosorožcích, žralocích a podobně, ale o těchto velkých sladkovodních obrech ví málokdo a pro ekosystém jsou přitom neméně zásadní.
Létáte z jedné expedice na druhou, mnohdy vás od té další nedělí ani jeden den. Jak takové přesuny fyzicky zvládáte, dá se na to vůbec připravit?
U expedice, kdy jsem letěl z Amazonie na Sibiř, jsem měl mít původně 72 hodin, nakonec to bylo díky zpožděným letům pouhého půl dne. O to to bylo zábavnější. Teplotní rozdíl byl téměř 90 stupňů v průběhu dvaceti hodin, což mi přišlo dost zvláštní. Nezvládá se to úplně dobře, protože napřed jste někde v teplíčku a pak najednou v péřové kombinéze, to opravdu není ideální. Na Sibiři jsme byli tři týdny a nejnižší teploty se pohybovaly kolem 47 pod nulou. Když jsme přijeli, tak bylo 32 pod nulou, a to jsem si myslel, že je opravdu velká zima. Ale nebylo to tak. Dobíjím se právě na expedicích. Pro mě je rybolov a příroda úplně vším. Je to takové příjemné s užitečným, kdy jsou fyzickou přípravou samotné expedice, na kterých se musí člověk naučit zvládat všechny věci, které k tomu patří.
Každá země má svá specifika, ale kdybyste měl z cyklu Rybích legend vybrat jednu, která vás okouzlila nejvíc?
Každá z těch zemí je úžasná a každá je něčím specifická. Expedice vám vždy přinese něco výjimečného. V Argentině jsme se potkali s gauchos (gauči) a viděli věci, o kterých si člověk myslí, že v jednadvacátém století už nemohou existovat. V Austrálii jsem se potkal se svým životním učitelem, rybářským učitelem Rexem Huntem, se kterým jsem strávil tři dny, a v Texasu bylo úžasné, že jste jen kousek od Houstonu a najednou chytáte ryby, které vypadají jako krokodýli a přežili věk dinosaurů. V Papui – Nové Guineji jsme byli v korunách stromů se stromovými lidmi, kteří tam běhají nazí a loví pomocí luku a šípů. To se vracíte minimálně do středověku a vůbec nechápete, že to v dnešní době může existovat. Pro mě jsou nejhezčí ta místa, která jsou nejvíc syrová a která jsou relativně nebezpečná, protože tam nejezdí turisté a máte možnost tam vidět věci, které už jinde neuvidíte. Jako například Kongo, Amazonie, Papua – Nová Guinea, Středoafrická republika, Írán, Irák. To jsou všechno destinace, které jsou pro mě top.
Jaký byl klíč pro výběr destinací v Rybích legendách?
Pro mě je nejzásadnější, aby to bylo obrazově zajímavé pro diváka a abychom mapovali ty ryby, u kterých už není moc času. Je to, jako kdybyste cestovali. Na Kanárské ostrovy můžete jet kdykoliv, protože o moc zničenější už nebudou. Lokalit jako jezero Turkana s vlastním kmenem už moc není. A třeba jednou mé děti, pokud někdy nějaké budu mít, už tu příležitost, aby viděly zázraky přírody a kmenů, nemusí mít. Neuvidí, co dokážou a jak v přírodě přežívají. Vybíral jsem místa, u kterých si myslím, že jsou u nich ryby nebo tamní život už na sklonku bytí.
Jednou jste prohlásil, že čím větší riziko, tím víc vás to přitahuje. Kde je pro vás ta mez, za kterou už nejste ochoten jít?
Těžko říct, já ty meze nějak nemám. Myslím si, že když chce člověk něco dokázat, tak musí pokoušet osud. Ta linie je ale samozřejmě velmi tenká a často se dostanete za ni, aniž by si to člověk uvědomil, a to jsou samozřejmě ty nejnebezpečnější okamžiky. Jsou chvíle, kdy víte, že už je to za hranou a jste na to připravený, a pak jsou okamžiky, kdy člověk na tu hranu přejde a uvědomí si to až následně, když to dobře dopadne. Některé expedice vedou do míst, která jsou životu nebezpečná, a ne vždy to musí dopadnout dobře. Musíte si uvědomit, že jedete někam, kde chybí jakákoliv infrastruktura, kde nejsou žádné nemocnice a kde, když se něco stane, tak na vás maximálně zavolají šamana. V těchto místech může i relativně banální problém, jako třeba slepé střevo, znamenat konec.
Jezdí s vámi na expedice pořád stejný tým, nebo berete i nějaké nováčky?
Tým je stálý. Jsou to lidé, kteří mají »riziko v sobě« posunuté jinam. Nejsem si jistý, jestli to tak měli už od začátku, ale už jsem je k tomu vybičoval. I v případech, kde by se mnozí psychicky složili, to můj tým snáší velmi dobře. Tyto expedice nejsou pro každého, musíte dokázat být pod obrovským psychickým a fyzickým tlakem a vydržet. Člověk v sobě musí umět skloubit výrazným způsobem řemeslo, ale mít také dobré lidské vlastnosti a být odolný a vytrvalý. A hlavně musí přijmout riziko, že se nemusí vrátit, to je nejdůležitější.
Jaký byl váš zvířecí favorit z Rybích legend?
Mám dvě zvířata, která mě naprosto fascinují a obě pocházejí z Amazonie. Jedním z nich je černý jaguár. Tím, že černého jaguára spatřili v přírodě, se nemůže pochlubit moc lidí na světě a já mám to štěstí, že jsem jej ve volné přírodě viděl osmkrát a někdy i z dost bezprostřední blízkosti. Druhým zvířetem mimo rybí říši je anakonda. Měl jsem možnost setkat se s mnoha obřími hady, hrubě přes deset metrů délky, a také je filmovat a pořizovat nádherné fotografie. Shodou okolností jsem na poslední výpravě vyfotografoval anakondu o velikosti mezi jedenácti až dvanácti metry. A také jsem pořídil snímek, kdy jí přímo mezi nozdry přistál velký nádherný motýl. Kdyby si to dovolilo jiné zvíře, asi by se nesetkalo s velkým pochopením…
Vyhledáváte primárně »bílá místa« na mapě. Přemýšlíte někdy o tom, že můžete přispívat k tomu, že tato místa budou paradoxně hojněji navštěvovaná a tím ztratí ono kouzlo?
Při objevu zásadních míst, ať už je to v Amazonii, nebo v Africe, nikdy neuvádíme přesnou polohu. Je mi jasné, že můj pořad je dnes vysílán v mnoha zemích světa a na mnou ukazovaná místa by se mohly dostat skupiny lidí, které ten vztah k přírodě nemají úplně optimální. Pak jsou místa, jako například jezero Turkana, která jsou z mého pohledu pořád zázračná, ale už jim nelze pomoci. Ten osud je nezvratný a proč se nepodělit. Já budu mít radost, když se lidé z České republiky pojedou podívat právě tam a uvidí ty zázraky dříve, než zmizí.
Máte rád extrémy, kde pro vás začíná přírodní extrém?
Tam, kde končí lidé. Pro cestovatele platí obecně jednoduché pravidlo, že kamkoliv vede cesta nebo kdekoliv je přistávací plocha, tak to místo je odsouzeno k zániku. Já se snažím jít vždycky dál, takže tím už se v podstatě dostávám za onu pomyslnou hranu. To je hrana, kdy si člověk musí uvědomit, že uvidí velmi pravděpodobně úžasné věci, ale na druhou stranu také podstupuje riziko, že se něco stane…
Prodělal jste většinu tropických a exotických chorob, jenom malárií jste měl sedmkrát. Která z těch nemocí vám dala nejvíce zabrat?
Měl jsem jich hodně, ale nejhorší jsou hadí uštknutí. Pak jsou ony malárie a různí paraziti, kterým se člověk nemůže bránit dost dobře, protože je nevidí a neví, kdy
přicházejí.
Obavu o život jste ale měl…
Těch momentů bylo hodně, ale pak je to v pohodě, protože už nevnímáte a obavy jsou pryč. Takže jakmile jste v deliriu, je to už v pohodě.
Co nejdivnějšího jste zatím na svých expedicích jedl?
Vždycky říkám, že kromě psů a lidí už jsem asi jedl všechno a velmi pravděpodobně i ty psy. Například někdy v Asii máte pocit, že to maso z toho talíře může tak maximálně zaštěkat. Ale to se člověk nesmí moc ptát, protože by se moc dozvěděl. Mohl bych napsat knížku o velmi podivných potravních zvycích a možná by to mělo i úspěch.
Jíte o Vánocích kapra?
Nejím, těch šíleností je za rok tolik, že nejlepší rybou je pro mě hovězí. Když se můžu dobře najíst, využívám toho, jak nejvíce můžu, protože už druhý den může být všechno jinak.
Na svých cestách jste podstoupil i léčby, které pro Evropana nejsou úplně typické.
V Africe mi zachránili život tak, že mi do rány po uštknutí vložili kámen, o kterém tvrdili, že vysál jed. Z mého po hledu, ať už to byla pravda, nebo ne, ten kámen prokazatelně změnil barvu. Jsou to věci, které jsou víc mezi nebem a zemí, zvlášť u některých šamanů, o jejichž silách rozhodně nepochybuji. Pak tu funguje takové to babičkovské léčitelství. To, co uměly naše prababičky a dneska už je skoro zapomenuté řemeslo. Stačí pár bylinek, které jsou schopny udělat zázrak. V tamních podmínkách je to ještě silnější a na místní lidi to funguje úžasně, protože jejich těla nejsou zničená antibiotiky a přírodní antibiotikum nebo jiné léky na ně působí zázračnou rychlostí.
Jak se s vašimi expedicemi vyrovnávají vaši blízcí, dá se na to vůbec zvyknout?
To víte, že radostí nejásají. Nejezdím na Šumavu na houby. Ale myslím si, že těch výprav za ty roky už bylo tolik, že jednoduše lehce otupěli.
A poslední velký zážitek při »střetu« s jinou civilizací?
Ten byl s čabajkou od jednoho řezníka, který mi na cestu vždy udělá nějaké dobroty, abych přežil. Byli jsme pětatřicet metrů nad zemí, domorodec tam stál nahý a v životě neviděl takové maso. Stavěli jsme spolu stromovou chýši, a když jsem tu čabajku vytáhl a ulomil mu ji, tak to bylo jako setkání třetího druhu. To ani nejde moc popsat, když se do toho zakousl, aniž by věděl, co od toho má čekat. Najednou zjistil, že je to celkem dobré, a udělal takové „hmmmmm“. To jsou okamžiky, které se prostě musejí zažít. To je doopravdy první kontakt.
Foto: Česká televize
